Byla to jedna z velkých katastrof II. světové války, jejiž 64. výročí si připomínáme v těchto dnech. Dukelská operace na podzim 1944 měla za úkol pomoci Slovenskému národnímu povstání. To se nepodařilo, a desetitisíce lidí tak zbytečně zahynuly a to vinou bezohledné bolševické ideologie, která nebrala ohled na lidi.
Po roce 1990 se dějiny Československa a Česka postupně zbavují mýtů marxistické historiografie, která je postavena na chybné metodologii a vede ke lžím. Odmytologizovat je potřeba rovněž Dukelskou operaci, která nebyla heroickou vojenskou akcí, ale fiaskem, při němž zbytečně umírali lidé. Hrdinové československého armádního sboru i Rudé armády si zaslouží úctu, ovšem velitelé, kteří tenhle masakr naplánovali, měli stanout před vojenským soudem.
Už počátky operace nevěstily nic dobrého. Ideální doba na přípravu je třicet dnů, velitel I. ukrajinského frontu, který měl útok provést, maršál Koněv žádal o deset dnů, od Stavky dostal pět a lakonicky to okomentoval: „Tak tedy pět, ale bude to bordel." A byl.
Původní plány byly velkolepé, do šesti dnů měla útočící vojska urazit stovky kilometrů a stanout v Prešově a hlavně se následně spojit s jednotkami I. československé armády, které ovládaly povstalecké území v okolí Banské Bystrice.
I přes nepřipravenost útočníků mohla operace vyjít za předpokladu, že by dvě slovenské divize, které ovládaly východní Slovensko nekladly Čechoslovákům a rudoarmějcům odpor. Tyto divize však Němci odzbrojili a Dukelský průsmyk obsadili vlastními jednotkami. Velení Rudé armády to dobře vědělo, muselo tušit, že za změněné situace nemůže uspět, přesto od svých úmyslů neodstoupilo. Takže operace se změnila v několikaměsíční lidské utrpení, přičemž hlavního úmyslu pomoci povstání nebylo dosaženo.
Dukelská operace přinesla zisk malého území za cenu obrovských ztrát a tím pádem zkrachovala, je potřeba si konečně říct pravdu. Navíc při ní panoval neskutečný chaos. Například se stalo, že vojáci I. československé brigády se utábořili v údolí přímo před pozicemi Wehrmachtu na okolních kopcích, který tam už údajně podle sovětské rozvědky neměl být. To, že nastal masakr, snad ani nemusím připomínat.
Hledal se původce katastrofy, a neprávem to odnesl velitel I. československého armádního sboru generál Jan Kratochvíl, který byl v rozporu s právem Koněvem sesazen a nahrazen generálem Ludvíkem Svobodou. Svědkové - naši veteráni- vzpomínají, že většina čs. vojáků proti této změně protestovala.
Skutečným viníkem masakru však byl však sovětský komunismus. V Sovětském svazu neměl lidský život valné ceny. Nedalo se očekávat, že by země, ve které byly statisíce nevinných lidí odsouzeny k trestu smrti a další miliony vězněny v gulazích, brala ohledy na lidské životy. Pro taktiku Rudé armády byly typické sebevražedné a často nesmyslné útoky na dobře opevněné německé pozice a bohužel tento způsob boje byli nuceni přijmout i českoslovenští vojáci. Pro sovětský bolševický režim byli vojáci jen čísly ve statistice, a to, že často umírají zbytečně, komunisty nezajímalo. Lidí měl Sovětský svaz relativně dost a tak měl padlé čím nahradit.
