Mnozí ruští váleční veteráni z II. světové války jsou na tom hodně špatně. Někteří, aby vůbec přežili, tak chodí žebrat, hlad a chudoba jsou jejich pravidelnými společníky. Když to člověk srovná s jejich dobře vypadajícími německými kolegy, kteří bohatě zajištěni na stáří cestují po celém světě, tak ho napadne. Kdo, že to vlastně vyhrál největší vojenský konflikt v dějinách lidstva?
Za inspiraci děkuji Karlu Steigerwaldovi a jeho sobotnímu Haiku v MFDNES nazvané Imperialisti s holým zadkem. Je to trefný popis osudů Ruska, které sice vyhrálo hodně válek, má velké nerostné bohatství a přesto je tato země ve skutečnosti žebrák. Velkolepá vítězství obyčejným Rusům kromě bídy nic nepřinesla.
Komentátor tohoto deníku také připomněl smutný osud ruských válečných veteránů. Zatímco parta stařičkých esesáků se nechala fotografovat na vrcholu kavkazského Elbrusu, který kdysi dobyli, dole ve městě jejich ruský kolega - otrhaný a hladový invalidní hrdina prodával shnilá jablka, aby se vůbec uživil. Přitom on je kdysi hnal až do Berlína.
Osudy ruských vojáků, kteří válčili s Hitlerem, jsou často tristní. Před časem se na veřejnost dostala zpráva o válečném veteránu z jihoruského města Rostov na Donu, který žil na balkoně o pár metrech čtverečních. Nutno dodat, že tato zpráva rozčílila i samotného Putina.
Já nabízím podobný příběh z roku 2009, kdy jsem s brněnskou CK Kudrna cestoval téměř měsíc po matičce Rusi. Byli jsme také v Sankt Petěrburgu, kde jsem se náhodou na zahrádce jedné restaurace u Petropavlovské pevnosti, potkal s bývalým desátníkem Wehrmachtu Helmutem Tischlerem z bavorského Řezna, který za svůj život navštívil kromě Austrálie všechny světadíly. Ovšem do města, na jehož obléhání se kdysi podílel, se poprvé podíval až ve svých třiaosmdesáti letech, na které rozhodně nevypadal. „Po vyučení automechanikem jsem v sedmnácti narukoval k dělostřelectvu a v září třiačtyřicátého po základním výcviku mně poslali k Leningradu. Blokáda už tenkrát byla částečně prolomena a naše baterie ostřelovala železnici, která vedla do města kolem jižních břehů Ladožského jezera. V lednu čtyřiačtyřicátého pak Rusové zaútočili, já byl zraněn a po návratu z nemocnice a zdravotní dovolené jsem se už naštěstí na východní frontu nedostal a do konce války pak sloužil v Německu u protiletadlového dělostřelectva. Z nabíječe jsem to dotáhl až na velitele děla,“ řekl.
Nad toto cestou dlouho váhal, ale pak se přece jen jel podívat do míst, které jeho armáda nedobyla. Shodli jsme se, že současný Sankt Petěrburg je krásným městem solidní evropské úrovně, s opravenými památkami a pěknými moderními stavbami. Stačí ovšem vyjet jen kousek za město, a už člověk vidí rozbité zanedbané vesnice s dřevěnými domy, které kdysi byly krásné. Zarazila ho však jedna smutná skutečnost. Na ulici potkal starého muže bez ruky, který v špinavém oblečení ověšený mnoha vyznamenáními žebral. Válečný invalida, jeden z mnoha, o které se Rusko neumí postarat. „Tak jsem mu dal padesát euro, on mně moc děkoval a já si říkal, nyní jsme konečně dobyli Leningrad.“
Je to velký kontrast: Dobře zajištění němečtí váleční veteráni, kteří cestují po světě, užívají si života a proti nim jejich ruští kolegové, kteří často zápasí o holé přežití. Mám dojem, že takto si to hrdinové Rudé armády při dobytí Berlína v dubnu pětačtyřicátého roku nepředstavovali.
