Amerika mě uchvátila, Rusko byla jedna velká hrůza

V Rusku jsem byl už dvakrát a tato země nemůže být ideálem pro normálního člověka. Bída a zaostalost, to jsou jeho hlavní znaky. Letos jsem se vydal také do USA a za dvacet dnů projel západní část, sedm států a najel osm tisíc kilometrů. Mohu tedy porovnávat, V Americe také není všechno dokonalé, ale proti Kremelské říši je to ráj na zemi.                          

Jedním z prvních zážitků v Rusku bylo to, že když jsme se někde na předměstí Pskova zastavili s brněnskou CK Kudrna pro vodu, tak tam stál shluk jakýchsi rozpadajících se dřevěných domů a mezi nimi hydrant, z něhož tekla jakási divná žlutá voda. Prý byla pitná a brali si ji obyvatelé těch domů, protože doma vodovod nemají. No, my ji raději pili ve formě kávy a čaje až po převaření. Dále si pamatuji na šílenou frontu na lotyšsko –ruské hranici, kde jsme čekali asi deset hodin. Ruská pohraniční kontrola byla opravdu důkladná, nechali nás vystoupit i s věcmi, a batohy projeli jejich pohraničníci rentgenem a důsledně prohlédali i autobus. Nevím, v žádné jiné zemi jsem se s takovou říkám naplno buzerací nesetkal.

Předražená a nevlídná Moskva

V Pskově jsem si všiml zdejších městských autobusů, byly to staré ojeté mercedesy, které Němci deset let nechali jezdit někde ve Stuttgartu a pak je za zbytkovou cenu prodali do Ruska. Proč ne, lepší než je poslat rovnou do šrotu. Dále jsem si všiml zajímavé technologie opravy tamních silnic. Z nějakého tak padesát let starého auta, které jistě pamatovalo Brežněvovu éru, lili dělníci asfalt přímo do výtluků. To, že by je předtím vyfrézovali, je jaksi nenapadlo. Pak se nelze divit, že ruské silnice připomínají tankodromy, proti kterým jsou i ty naše nejděravější okresky úžasně rovné.

Zajímavý byl také Sankt-Petěrburg, tam mně překvapily tramvaje, které snad pamatovaly ještě blokádu v jednačtyřicátém. Zajímavý byl také technický stav tramvajových tratí. Někde na předměstí ve směru na Petrodvorce trčely z bahna kusy kolejí. V kolejnicích často chyběly i deseticentimetrové kusy, odborně se tomu říká lom kolejnice a taková trať se musí okamžitě vyřadit z provozu a opravit. Tedy podle českých předpisů, v Rusku se po ní normálně jezdí.

To se psal rok 2002 a nyní se přesuneme o sedm let později a já znovu s CK Kudrna vyrazil tentokrát na měsíc do Ruska. Musím uznat, že Sankt-Petěrburg zkrásněl, tramvaje už tam jezdily moderní a koleje už také stihli opravit. Inu, je to přece Putinovo rodné město a v roce 2003 slavilo tří set let od založení, tak se do něj nějaký ten rubl vrazil. Jeli jsme tehdy velký okruh přes Moskvu, Suzdal, Jaroslavl, Vladimír a další města až na Solovecké ostrovy a zpátky před Sankt-Petěrburg, Novgorod a Pskov. V posledně jmenovaném městě se toho moc nezměnilo, stále tam jezdily staré německé autobusy- mercedesy, tentokrát už hodně dorasované.

Moskva mě nijak nenadchla, obecně předražené město s mizernou úrovní služeb, které přemrštěným cenám neodpovídají. Jistě Paříž je také drahá, ale ceny tam se rovnají kvalitě nabízeného, v ruské metropoli nikoliv. Stálo za to vidět Kreml, Rudé náměstí (mauzoleum masového vraha Lenina bylo zavřené, ale ani jsem po mumii nijak netoužil), Treťjakovskou galerii, obnovený chrám Krista Spasitele a také muzeum Vladimíra Vysockého, To se mně líbilo asi nejvíc, protože si tohoto skvělého herce divadla na Tagance a písničkáře mám moc rád.

V metru mě udivilo, že tam pracuje zbytečně moc lidí, nechápu, k čemu tam jsou ženské, co hlídají jezdící schody, ale jako umělé snižování nezaměstnanosti třeba dobrý. Jinak ve zdejší podzemní dráze jezdí staré soupravy, které už v Praze dávno vyřadili z provozu. Na druhé straně je to nejrychlejší způsob dopravy v Moskvě a vlaky jezdí ve velmi krátkých minutových intervalech.

Ruský autobus jako pojízdná plynová komora

Jinak stav městské dopravy v ruských městech a veřejné dopravy je velmi tristní, obecně převažují zastaralé autobusy, trolejbusy, tramvaje i soupravy metra. I v Moskvě jsme viděli staré trolejbusy, která by u nás ani nemohly vyjet do ulic. Otřesným zážitkem byla cesta linkovým autobusem do Novgorodu z nedaleké vesnice. Ten stroj pocházel ještě ze sovětské éry, výfukové zplodiny proudily dovnitř, a kdybychom neměli otevřená okna, byla by to docela dobrá pojízdná plynová komora. Jeho technický stav byl takový, co z toho rozhrkaného vehiklu zase dneska upadne.      

Obecně jediné město, které v Rusku jakžtakž snese srovnání se západní Evropou je Sankt-Petěrburg. Koneckonců Petr Veliký ho nechal postavit v evropském stylu převážně italskými architekty. Ani Moskva není žádný zázrak, zvláště satelitní sídliště jsou tam v bídném stavu, ne zateplená jako u nás.

Co se týče ostatních města a vesnic, tak k tomu dodám jen dvě slova, velká bída. I ve městech jako třeba ve Velikém Rostovu jsou nevyasfaltované hliněné ulice se starými dřevěnými barabiznami a taková ruská vesnice, to je teprve hrůza. Vedou do nich nevyasfaltované blátivé polňačky, tvoří je rozpadající se dřevěné domky bez vody, koupelen a splachovacích záchodů. Lidé se koupou jednou týdně v báni, což je něco mezi saunou a lázněmi. Veřejná prostranství jsou neudržovaná, v těsné blízkosti domů rostou plevel a obrovské vysoké bolševníky. U několika málo baráků stojí rozpadající se moskviče nebo žigulíky.

V jedné vesnici za mnou přišel nějaký místní obejda, hnal se ke mně, že je můj drug, tedy kamarád a já proč ne. Jenomže to jsem si dal, za chvíli chtěl moje hodinky, protože jako kamarád mu je musím dát. Inu Rusové se holt některých zvyků jen tak nezbaví. Utekl jsem před ním do našeho autobusu a ve slabé chvíli se svěřil své tehdejší polovičce Evě, že sem mu je možná mohl dát. A ona na to správně: „Prosím tě, akorát by je prodal, aby měl na další flašku vodky.“ Myslím si, že měla pravdu.

Jednou, když jsme byli v nějaké fakt ošklivé vesnici, tak jsem Evě řekl, co by na to asi řekli Putin s Medveděvem a ona to opět trefně okomentovala. „Nic, je to nezajímá, jim je absolutně jedno, jak ti lidé tady žijí.“

A pro ty nevěřící Tomáše dodám názor jinak veliké příznivkyně Ruska advokátky Miroslavy Hustákové, která uvedla v rozhovoru v Parlamentních listech: „Rusko není běžná země jako Francie nebo Česká republika jen s tím rozdílem, že by byla větší. Je to civilizace, která je například vybavena jadernou technologií, jež je proti světu o 25 let vepředu, ale v asijské části najdete místa, kde žijí lidé bez elektřiny, bez spojení se světem, živí se lovem, občas přiletí letadlo, které jim doveze to, co potřebují jako výměnu za kožešiny a třeba nalezené zlato. Tito lidé nemají žádné účty v bance, neplatí daně, peníze vůbec nepotřebují, zdravotní péče je pro ně to, čím se léčí doma Z tohoto pohledu je třeba Rusko brát.“

Já dodám, že asijskou část Ruska neznám, ale tam to musí být úplná hrůza, v té evropské vesnické domy elektřinu už většinou mají.

Co se týče Rusů jako lidí, jsou takoví zvláštní. Když Vás pozvou domů, jsou skvělými hostiteli, umí být vynikající a srdeční. Na druhé straně když třeba jste hosty v restauraci nebo nakupujete v obchodě, jsou hrozně neosobní a chladní. V Paříži se mně stalo v metru, že jsem si zpočátku nedokázal poradit s automatem na jízdenky. Hned však z kukaně vyběhla tamní pracovnice a ukázala mně, jak se s tím zachází. V Rusku to, že máte problém, nikoho nezajímá.

Amerika plná přátelských lidí

Letos jsem si splnil jeden ze svých snů a vyrazil s CK Simon-Tourist do USA na americký Západ. Projeli jsme sedm států, najeli osm tisíc kilometrů a bylo to fantastické. S obávanými imigračními úředníky jsem na letišti v Los Angeles neměl žádný problém, odbavení bylo poměrně rychlé. S písničkářem Jardou Samsonem Lenkem se shoduji, že Amerika je plna úžasných a skvělých lidí, kteří když vidí, že cizinec má nějaký problém, tak se mu snaží pomoci. Američané jsou přátelští a jejich nejčastější otázkou k návštěvníkům je From, tedy odkud, když jsem odpověděl, že z České republiky, tak asi nevěděli kde to je, ale spokojeně pokývali.

Na Americe je samozřejmá dokonalá infrastruktura s perfektními dálnicemi, které jsou třeba u Los Angeles nebo u San Francisca i šestipruhové. Také jsme v Americe dokázali za jeden den ujet i osm set kilometrů a to celkem v pohodě. To by v Rusku s jeho hroznými silnicemi, které bývají někde i na hlavní tazích hliněné, nebylo možné.

Překvapila mně také solidní úroveň městské dopravy. V Los Angeles, Sacramentu a Salt Lake City jezdí moderní tramvaje, autobusy a vlaky příměstských železnic.

V Monument Valley jsem viděl vesnici indiánů Navahů. Žádný zázrak, ale solidní dřevěné domky, na každém satelit a před každým auto – pořádný tereňák. Daleko lepší než v Rusku. Samozřejmě netvrdím, že v Americe je všechno dokonalé, některé osady, kde žijí mexičtí přistěhovalci, také nic moc, jenomže to, co je v Americe výjimkou, tak v Rusku bývá pravidlem.

Velký rozdíl mezi Amerikou a Ruskem, respektive mezi civilizací a nekulturnosti, jsem si uvědomil na místních hřbitovech. Ty americké jsou krásné, parkově upravené a s velkou úctou udržované, ty ruské na vesnicích bývají zarostlé bodláky, plevelem a kopřivami, za to u každého hrobu mají lavičku, na kterých sedávají pozůstali a v den nebožtíkovy smrti na jeho počest popíjejí vodku. Civilizační úroveň národa se pozná podle toho, jak se chová ke svým zemřelým předkům. V tomto ohledu je Rusko velmi barbarské.

Jsem rád, že jsem osobně poznal obě země a mohu tedy porovnávat. Zaostalé a zchátralé Rusko není pro normální lidi žádným vzorem, je obrazem bídy většiny obyvatel a zoufalství. A dodám, že názory těch, kteří byli nejdále v Horní Lhotě, ale tváří se, že všemu rozumí, mě nezajímají. Tito lidé totiž nevědí nic.