Po delší odmlce jsem se opět vrátil na blog. Nikoliv proto, že bych chtěl komentovat dění, nebo provokovat svým relativismem, ale dočista z jiného důvodu. Již poněkolikáté vyrážíme na cesty a tentokrát bych se rád prostřednictvím
blogu podělil se všemi, koho naše tak trochu nomádské cestování zajímá.
Takže od začátku. Náš cestovní tým jsem já, moje žena a naše zlatíčko Odínek, který v září oslavil dva roky. Náš dopravní prostředek a zároveň hotel je dodávka Renault Master, jenž brázdí silnice již třináct let. Letošní cíl je stejně jako vždy velký otazník, ale směr cesty je jasný – kurz jihojihozápad a čím tepleji, tím lépe. Krátká zastávka ve Valencii, kde musíme navštívit známé a potom směr Andalusie. Pro tento styl cesty jsem si vypůjčil výraz J.A.Komenského „peregrinýrování“. Je to taková cesta, u které primárním motivem není zisk v ekonomickém smyslu a jejím cílem se často stává ona cesta samotná. Naše cesta však několik cílů přece jen má. Jelikož se již delší dobu věnuji fenoménu lidské mobility, zvláště právě zmíněnému peregrinýrování, očekávám od naší cesty mnoho nových dat, protože jih Španělska je v zimě pro spoustu lidí tohoto druhu takřka Mekkou. Dalším cílem je poznat mnoho nových míst, získat mnoho nových zkušeností a hlavně poznat nové lidi. A letos přibyl další cíl. Rozhodl jsem se naší cestu i zdokumentovat a to nejen příspěvky na blog, ale i pokusem o malý amatérský filmový snímek. Takže držte palce.
Do odjezdu zbývá zhruba čtrnáct dní a nervozita stoupá. Je potřeba dodělat vše rozdělané a vyrovnat vše nevyrovnané. Na cestu se vždy má vyjíždět s čistým štítem, takže vyrovnat všechny dluhy, zrušit telefonní tarify, odhlásit internet, zazimovat dům. Protože vaříme z velké části z vlastních zdrojů a samozřejmě vypínáme i elektřinu, je nutné zpracovat obsah mrazničky a sklepu. Takže několik dní se bude zavařovat maso i zelenina do skleněných konzerv a pomalu vyplňovat spodní úložné prostory dodávky. Nekončící mrazy mi dělají obrovské starosti – mám nový solární panel na střechu s výkonem 140KwA a lepidlo kterým se držáky lepí, potřebuje po tři dny teplotu minimálně 5 stupňů. Náš dvorní automechanik, který dělá preventivní prohlídku, si samozřejmě auto tři dny na dílně nenechá a tak alespoň přikrývám střechu dekami, protože konečně na ní není centimetr ledu a zmrzlého sněhu. Každý večer pouštím topení, protože pokud nechci hledat každý vrták, šroubovák, nebo zkoušečku v půlmetrové závěji sněhu, musím počkat až Odínek usne. Zatím to vše vypadá beznadějně a já propadám panice.
Už jen týden. Po zapojení panelu zjišťuji, že trakční baterie je v posledním tažení. Sněhu opět připadlo a mě se podařilo na nových letních gumách naprosto umělecky zapadnout přímo před naším domem. Auto je napříč přes cestu, opřené zadkem o malý stromek a jediná cesta ven je dopředu do kopce po dvoucentimetrové vrstvě ledu, pod kterou je zmrzlé bláto. Ve dvě v noci konečně vítězně couvám po cestě z kopce dolů, auto až po střechu od kaše ze sněhu a bláta, pravá přední guma o nějaký ten milimetr menší a kdoví co ještě. Večer čtu zprávu od kamarádky z Valencie, že jim napadl sníh a doprava na všech hlavních tazích kolabuje, ale než dojedeme, má prý být už zase normální středomořská zima. Určili jsme odjezd na neděli 5.února. Zdena ještě došívá další praktické kapsáře na stěny a já musím dát do přijatelné podoby naše bicykly. Mraznička ještě plná, auto rozdělané a celé od bláta. Odínek má chřipku, teplotu a kašle a navíc se mu objevila nějaká vyrážka. Takže hurá, za týden vyrážíme!
