Přírodní a nerostné bohatství je na americkém kontinentu stále žhavější téma a je důležitým faktorem ovlivňující politický vývoj Latinské Ameriky. Může však vůbec přístup k nerostným zdrojům zlepšit situaci v těchto zemích?
Přírodní a nerostné bohatství je skutečně na americkém kontinentu stále žhavější téma. Ne že by tomu dříve tak nebylo, ale díky mnohem širšímu spektru těchto obchodovatelných komodit se jejich význam několikanásobně zvětšil. A právě toto rozšíření může za to, že to mezi jihoamerickými státy vře. Impulsem k mírnému vyhrocení situace bylo nedávné rozhodnutí mezinárodního soudu v Haagu o chilsko – peruánských hranicích na moři, o kterém jsem psal v jednom z předešlých článků. A jak jsem na konci článku prorokoval, tak se také stalo. Rozhodnutí, ač bylo celkem spravedlivé, nevedlo ke smíření a klidu, ale naopak k dalším konfliktům.
Prakticky bezprostředně po zveřejnění rozhodnutí, se podle očekávání nechal slyšet bolivijský prezident Evo Morales, který vytušil tu pravou chvíli pro upozornění na bolivijský nárok na přístup k moři, o který Bolívie přišla před více než sto lety. Nechal okamžitě vypracovat podklady a požádal o analýzu problému. V zápětí zase Chile vzneslo nárok na cípeček pevniny v poušti Atacama, na který má podle chilského názoru rozhodnutím o mořské hranici nárok. Odezvu to mělo i na druhé polokouli. Nikaragua totiž požádala mezinárodní soud o prošetření sporných mořských hranic s Kostarikou.
Jak je možné, že najednou se objevilo tolik nesrovnalostí ve vytyčení státní hranice? To, že nezanedbatelnou roli hraje nerostné bohatství, je celkem jasné. Nabízí se však i vysvětlení proč právě teď. Spektrum obchodovatelných nerostných surovin se od počátku průmyslové revoluce stále rozšiřuje a objevili se i suroviny významnější než zlato – třeba nafta a zemní plyn. Protože otevřená dobyvačná válka by byla v dnešní době celosvětově odsouzena a samozřejmě by se neobešla bez zásahu mezinárodních organizací, jde se na to od lesa. Tedy spíše od hranice. Kdo hledá způsob jak sto a více let staré smlouvy zpochybnit, nepochybně ho najde. A aby to nebylo tak jednoduché, je ve hře mnohem více hráčů, než by se na první pohled zdálo. Drtivá většina těžebních společností jsou totiž kryté kapitálem podnikatelských subjektů nadnárodního charakteru, jinak řečeno zájmem vyspělých ekonomických mocností.
Hranice jihoamerických států, o které se bojuje, jsou dané z části původním španělským koloniálním správním uspořádáním a z části smlouvami, které byly vesměs dohodnuty koncem 19. století a počátkem století 20. Na sklonku španělské nadvlády, kdy správní členění bylo rozděleno na generální kapitanáty, byly nejdůležitější vývozní artikly drahé kovy a zemědělské produkty jihoamerických plantáží. Nerostné bohatství v podobě barevných kovů a fosfátů narostlo na významu až po tzv. druhém objevení Ameriky, kdy do odlehlých oblastí kontinentu mířili expedice složené z odborníků mnoha přírodních i technických věd. Prováděli se rozsáhlé geologické průzkumy i výzkumy v oblasti biologie, botaniky a dalších přírodních věd. Cíl byl jediný – zjistit opravdový potenciál prozatím stále neznámého kontinentu. Úzce to souviselo i s průmyslovou revolucí západu a potřebou stále většího přísunu nerostných surovin – vždyť západní mocnosti tyto výzkumy také plně financovaly.
Nově vzniklé doly, které byly vybudovány v tehdy již suverénních nezávislých státech amerického kontinentu (které se ovšem vesměs zmítaly v chaosu a občanských válkách) vlastnily západní těžařské společnosti. Velkou část akcií vlastnili také jihoameričtí kreolové, nově vzniklí oligarchové, kteří tak získávali i skutečnou politickou moc. Do této chvíle se občanské války vedly vesměs mezi přívrženci konzervativizmu na jedné straně a liberály na straně druhé a cílem bylo prosadit svoji představu o fungování nově vzniklého státu. Vstupem nadnárodních korporací na scénu, se však začaly objevovat konflikty národně-sociálního charakteru. Bylo to právě ve chvíli, když si latinskoamerické intelektuální špičky začaly uvědomovat význam nerostného bohatství a hlavně jeho cenu. Místní podnikatelská elita byla však rychlejší a západní mocnosti pochopitelně nechtěly přijít o své investice.
Typickým příkladem takového konfliktu, který přerostl na „mezinárodní“ úroveň, byla právě tichomořská válka. Tehdy hlavní představitel Bolívie, jejíž ekonomika se po kriticky neúrodných letech nacházela na pokraji kolapsu, hledal finanční prostředky kde se dalo, a zjistil že jediný prosperující podnik na bolivijském území je těžba nerostných surovin – konkrétně fosfátů. Problém však byl ten, že doly vlastnily britské společnosti a významnými akcionáři byli mimo jiné i chilské podnikatelské elity mající tou dobou v rukách i politickou moc v Chile. Podmínky těžby a vývozu, stanovené jen několik let předtím, však byly pro Bolívii krajně nevýhodné – osvobozovaly tento podnik od veškerých cel a daní. Bolivijský prezident si s těmito smlouvami hlavu příliš nelámal – země je přece naše a když je hlad, musí všechny parády stranou! Ale jak může dopadnout uplatňování podobných sociálních praktik proti pravicové politice západu, která právě prožívala své nejlepší období a zdálo se že ji už nemůže nic zabrzdit? Bolívie nejen že po prohrané válce přišla o nejvýznamnější těžební oblasti, ale i o přístup k moři a značnou územní ztrátu spolu s ní utrpělo i Peru, které bylo bolivijským spojencem.
Boj o zisky z nerostných surovin, nebo rovnou pokusy o znárodnění těžebního průmyslu pokračují dál. Téměř celá latinská Amerika je tak již více než sto let rozdělena na dva tábory. Jeden je prozápadní, tvoří ho vesměs podnikatelská elita, jenž z těžby nerostných surovin profituje a cizinci spjatí s obchodem a těžbou, kteří však v těchto zemích dlouhodobě žijí. Druhý tábor je podstatně početnější a patří do něj i obrovské množství lidí žijících pod hranicí chudoby, pro které často ani hlad není věcí neznámou. Tito lidé velmi spolehlivě slyší na sliby levicových politiků a také se často přidávají ke guerillám bojujícím v duchu marxisticko-leninské, či maoistické ideologie. Kdykoliv se však podařilo tomuto táboru chopit se moci, dopadlo to stejně, jako s pravicovými vládami podporovanými nadnárodními korporacemi – diktátorským režimem. Názornými příklady jsou Castrův režim na Kubě, nebo nedávné reformy Cháveze ve Venezuele. Oba politici měli opravdu vysoké ambice a obrovské charisma – nicméně co je to platné proti těm, kteří mají opravdovou globální moc. Zdá se, že je jedno kdo je u politického vesla těchto zemí – moc uplatňuje někdo úplně jiný. Připomíná to trochu boj Dona Quijota proti větrným mlýnům.
Je však vskutku zajímavé sledovat tu komedii, která se odehrává kolem. V chilsko – peruánském konfliktu šlo o významné loviště ryb a peruánští odborníci vypočítávali ušlý zisk o který je připravili chilští rybáři. Před měsícem proběhla peruánskými médii studie jakéhosi inženýra Prieta ze státu Utahu, který na základě satelitních snímků a výzkumů NOAA (Národního úřadu pro oceán a atmosféru) tvrdí, že na mořském území, jenž Peru získalo rozhodnutím mezinárodního soudu, se nacházejí velká ložiska nerostných surovin, ropy a především zemního plynu. Dalším bonbónkem je trojúhelník pobřeží v poušti Atacama tvořený prvním milníkem, bodem Concordia a bodem kde rovnoběžka vedoucí od prvního milníku protíná mořský břeh (viz. článek o chilsko-peruánské mořské hranici), o rozloze pouhých 37610m2, na který Chile vzneslo nárok po Haagském rozsudku. Peruánská strana tento krok vnímá jako zpochybnění smlouvy mezi oběma státy z roku 1929, která státní hranici upravuje a bývalý velitel peruánských ozbrojených sil dokonce pronesl, že pokud Chile zpochybňuje smlouvu z roku 1929, Bolívie může přestat akceptovat dohodu z roku 1904 a nárokovat své někdejší území – tím by Peru již s Chile společnou hranici už ani nemělo! A co na to Barack Obama? Že by mu po tom mělo být putna? Omyl! Ve smlouvě z roku 1929 je ustaveno, že případné neshody se vyřeší nezávislou arbitráží, kterou provede prezident USA. Ovšem Barack Obama se odmítl v této věci jakkoliv angažovat. A do třetice: Aby na Chile nebylo nahlíženo jako na agresora, který jen zabíral území, začali chilští historici pracovat na lepší chilské image. Podle článku zveřejněném v internetovém historiografickém časopise
El Reportero de la Historía a také v historicko-analytickém časopise Revista Argumentos vydávaném institutem peruánských studií, je Chile naopak tím oloupeným, protože v době tichomořské války přišlo o celou Patagonii, kterou zabrala Argentina. Podle historických map patřila totiž ke generálnímu kapitanátu Chile a Chile také už jako nezávislý stát začalo Patagonii kolonizovat. (viz obrázek) V roce 1881 však bylo Chile donuceno Patagonii Argentině postoupit.
(obrázek převzatý z časopisu Revista Argumentos)
Že se také bavíte? Jihoameričané také a tak ani nemají čas sledovat, co se s jejich nerostným bohatstvím vlastně děje. Znáte to přísloví – když se dva perou, třetí se směje. Ono to vše připomíná hysterii, s jakou je v Latinské Americe sledována třeba fotbalová liga. Jsou toho plné noviny, lidé oslavují či pláčou a podléhají emocím a při vítězství jejich klubu vzroste jejich hrdost – chleba však levnější není. Stejně je to tak i s těžebním průmyslem. Pár vysoce postavených lidí si přijde ke slušnému majetku korupcí, akcionářům rostou ceny jejich akcií a navyšují se dividendy a zbytek výnosu mizí kdesi daleko za hranicemi konkrétního státu. Miliónům lidí však zůstává jen ta hrdost a hlad.
