v sobotu 10. září dopoledne jsem měl tu čest účastnit se pietního aktu u Rudé věže smrti ve Vykmanově v Ostrově nad Ohří, jež pod svými křídly zaštítila Konfederace politických vězňů. Ta se touto cestou připojila k tzv. „Dnům evropského dědictví“, projektu, jehož cílem je pomocí zpřístupnění běžně uzavřených památek překonat případné rozpory mezi národy „starého kontinentu“ a vypovědět příběh naší společné evropské historie. O důležitosti předávání tohoto poselství o Evropě snad není nutné široce polemizovat. A to zvláště uvědomíme-li si, že žijeme v době, jíž nejeden seriózní západní komentátor nazývá obdobím hluboké krize politicko-společenského řádu.
Autor článku
Nepochybuji, že každá ze zemí přispěla svým dílem do této nevšední truhlice odkazů. Zároveň jsem však pevně přesvědčen o tom, že jeden z nejjasnějších klenotů této sbírky má především duchovní rozměr. Je jím v těchto dnech více než aktuální poznání, že názorový extremismus, ať už pravicový či levicový vede ve finále vždy pouze k potlačení práv, důstojnosti a svobody člověka. Hlavními nositeli této pravdy jsou u nás přitom pamětníci dob komunistických represí, jimž dějiny přiřkly výmluvný název „vězni svědomí“. Běh času však nelze zastavit. Neuplyne mnoho let a jedinou připomínkou této epochy zůstanou stavby jako například ostrovská Věž smrti.
O to více mě překvapil fakt, že se u jejího úpatí sešel pouze značně prořídlý hlouček členů Konfederace, zástupců měst Ostrova a Jáchymova a delegace Ústavu pro studium totalitních režimů. Ať to bylo způsobeno nepříliš kvalitní propagací nebo nepochopitelnou ignorancí obsluhy vrátnice, zájem veřejnosti spolu s dalšími významnými osobnostmi občanské společnosti se ukázal být nulový. Celý komplex přitom zoufale potřebuje jakékoli snahy o zviditelnění. Od doby, kdy byl vyhlášen státní kulturní památkou a převeden do vlastnictví ministerstva kultury, okázale chátrá a žádosti členů Konfederace o zřízení muzea totality nedopadají na úrodnou půdu. Důvodem je přitom dle jejich výpovědí přebujelá byrokracie a neochota vyčlenit nevelké finanční prostředky ze státního rozpočtu z důvodu všeobecného šetření. O to absurdněji na mě poté působila přítomnost vozu vyšší třídy mladoboleslavské automobilky v luxusním provedení, jenž patřil již zmíněnému státem řízenému historickému Ústavu. To už je ovšem jiný příběh!
Potřeba vzniku takovéhoto zařízení je přitom poměrně zjevná. Nechci tvrdit, že by se nové muzeum stalo magnetem přitahujícím českou veřejnost. Stejně tak nejsem naivní, abych předpokládal, že by jeho návštěva podnítila mladou generaci a studenty k extra hlubokému zájmu o problematiku. Každopádně na druhou stranu nevěřím, že genius loci daného místa spolu s bohužel zatím dočasnou výstavou věnovanou příběhům tamních „politických muklů“, z nichž většina z nich v době nástupu sotva oslavila dvacáté narozeniny, by nechaly lidskou bytost bez emocí. Po dalších několika let se přitom náplní jejich dnů stalo pouze zpracovávání radioaktivní „ruděnky“, jak ji eufemisticky nazval jeden z pamětníků.
Jak jsem již řekl, dopad podobných muzeí může být omezený, každopádně jsem přesvědčen, že v časech, kdy jsou národní deníky zaplněny zprávami o vzplanutí národnostních a rasových nepokojů v Šluknovském výběžku, jejichž symbolem se staly obrázky pochodujících neonacistů na jedné a útoky romských skupin na druhé straně, je jakýkoli pokus o vyzdvihnutí důležitosti lidské humanity hoden podpory. Nezbývá proto než doufat, že i v době nutných rozpočtových škrtů se najde v porovnání s dalšími výdaji směšná částka i na memento v podobě ostrovské Rudé věže smrti.
