Strašák jménem feminismus

Feminismus – slovo, jež mnohým na tváři vyloudí opovržení, jiné pobaví, ostatní jej třeba mohou brát smrtelně vážně. Ať tak či onak, feminismus je v současnosti skloňován mnohem více, než by tomu bylo potřeba.

Jednu dobu jsem se se smíchem na rtech nazývala feministkou. Ani ne tak z hlubokého přesvědčení, ale spíše pro pobavení, neboť mě bavila pozice, kdy se mohu lehce přít s mužskou populací o tom, kdo je vlastně lepší.

Většina těchto debat byla brána s úsměvem, neboť je vůbec možné říci, kdo z nás je lepší? On je muž, já jsem žena a tím to končí. Každý máme své specifické rysy, své vlastní individuální vlastnosti, jimž ani pra mák nezáleží na tom, které pohlaví mi bylo přisouzeno, tak na co se tímto zabývat, když je to předem odsouzeno k antinomii.

Dle mého feminismus ve světě inteligentních mužů nemá zastání, neboť u nich je žena vždy respektována či dokonce samotnou mužskou populací převyšována. ‚Feminismus není potřeba, vždyť jak by se mohla nerespektovat žena jakožto udržovatelka rodu?‘ řekl na jedné své přednášce profesor Machovec.

Od matriarchátu se na dlouhou dobu přešlo k patriarchátu a muži si své postavení „na výši“ drželi zuby nehty. Když na počátku 20. st. nastoupil strašák jménem feminismus, je jasné, že nedostál podpory. Při pomyšlení na knihu Johna Irvinga, jenž ve svém díle Svět podle Garpa, dovedl feminismus do absolutní podoby, otřásá i ženami.

Feminismus se objevuje v dnešních slovních spojeních už více než by bylo třeba.  Sám profesor Machovec tvrdil, že samo slovo feminismus je zcela neadekvátní. Feminismus totiž odkazuje k srovnání s muži, přičemž žena i muž, ačkoliv jejich bytnost člověka je stejná, mají zcela odlišné specifické znaky, tudíž se nemohou ztotožnit. Mít stejná práva? Ano. Ztotožnit se? Nikoli.

Ovšem feminismus v mnohém nemá své opodstatnění, neboť každý muž nemalé inteligence a vyššího vzdělání ho přijímá bez námitek a nechápavě kroutí hlavou, jak někdo jiný vůči němu může brojit. To, že podle všeobecně vnímané představy je typický český muž charakterizován jako zpocený chlap s lahví piva v ruce jedné a s ovladačem v ruce druhé koukaje na fotbal, je jiná věc.

Velké osobnosti jako byl třeba Tomáš Garrigue Masaryk či lidé bojující za spravedlnost jako chartisti, vždycky ženu považovali za tu bytost, bez níž by se mnohé velké činy nemohly uskutečnit. Žena podle nich byla vždycky psychicky silnější, přestože ji muž fyzicky převyšoval.

Toto je nejlépe ukázáno právě na chartistech, jež se v roce 1977 podepsali pod listinu nesoucí ve svém názvu rok svého vzniku a to Chartu 77. Tento dokument vzýval komunistické hodnostáře k dodržování lidských práv, jako to bylo ujednáno v Helsinkách o dva roky dříve. Pod Chartu 77 se podepsalo mnoho otců od rodin, kteří skutečně měli, co ztratit. Nebyli to jen studenti, kteří se v zápalu mládí pustili do boje s komunistickou mašinérií.

Výstižným příkladem je Václav Benda. Člověk, jenž stál s Havlem a dalšími u zrodu Charty. Benda se svou ženou měl pět dětí, přesto do tohoto boje proti bezpráví, které tehdy v Československu panovalo, šel. Ačkoliv Bendovi řekli, že tuto listinu nešlo nepodepsat, nebýt podpory jeho manželky, Václav Benda by se do toho nepustil. Svým podpisem neohrozil pouze sebe, ale svou ženu a děti, kterým odebral možnost na lepší školu a tím i na lepší budoucnost.

I Kamila Bendová přisuzovala ženám v Chartě jednu z nejdůležitějších rolí. Jelikož po podpisu byly do protikomunistického kolotoče zatáhnuty celé rodiny, byly to právě ženy, kdo je držel pohromadě a nad vodou. Sama říká, že pokud žena tento stres nevydržela, nezvládl to ani muž.

„Ženy, které byly vězněny, se staly vzorem pro mnoho mužů. Měly v sobě hrdost a dokázaly si obratně pomoci i v těch nejzapeklitějších situacích, což muži neuměli. A hlavně byly trpělivé. Jakmile se vydaly na nějakou cestu, došly v ní až na samý konec. Neznám ženu, který by podlehla nátlaku, ale znám muže,“ vzpomíná Libuše Šilhánová, žena, která se odvážila Chartu 77 podepsat.

Chartisté se v jednom shodují a to v obdivu svých žen. Těch bytostí, které někteří považují za méněcenné, jež nedosahují mužské velikosti. Právě ony se musely starat o děti a jejich výživu, když jejich otce komunisté zavřeli do vězení. Byly to právě ony, kdo byly neustále podrobeny domovním prohlídkám ze strany StB. Byly to právě ony, které byly vystaveny neustálému psychickému tlaku.

Podobné to bylo i s jednou z našich nejvýznamnějších českých person minulosti. Tomáš Garrigue Masaryk, jenž se zasloužil o vznik Československé republiky, by se bez podpory své ženy neobešel. Kdyby tehdy Šarlota Garrigue, ačkoliv sama trpěla chronickými depresemi, byla ve vězení a umřela v sanatoriu, neopakovala stále svému muži, že dělá správnou věc, roku 1918 nemuselo vzniknout žádné Československo, přestože se na jeho vzniku nepodílel pouze sám Masaryk.

Všichni inteligentní muži řeknou, že bez ženy by mnohé nedokázali. Přesto v 21. století se stále setkáváme s tím, že je žena považována za slabší bytost, jež nemůže mít stejná práva. Dle mého je to i dvojím pojetím prvního člověka, které pochází z Bible. Ve Starém zákonu se postavení první ženy, tj. Evy, popisuje dvojím způsobem.

Buď je chápána jako rovnocenná bytost Adamovi, neboť Bůh stvořil Adama a Evu jako celek člověka. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu stvořil je.“ (Gen. 1, 27). Nebo jako ženu, která vznikla teprve po Adamovi, tj. v podřadném postavení. Druhé dogma se v lidské společnosti drželo tak dlouho, že ho mnozí do teď považují za samozřejmé.

To, že žena má být minimálně brána jako rovnocenná, ukazoval profesor Machovec s úsměvem na živočišné říši, především u včel. Nejvyšší postavení zde má královna a trubci jsou jen ti, kteří podle jeho slov ‚jen oplodňují, dělají pod sebe a pak chcípnou, přesně jako někteří muži v současnosti, jež jen oplodní a pak jen chlastají, dělají pod sebe a umřou.‘

Sama sebe nepovažuji za feministku, neboť doufám, že je ve světě dost inteligentních mužů. To, že se najdou i ti, kteří si za svými patriarchálními řečmi budou i nadále stát, je zřejmé, vždyť lidská blbost je nekonečná. A jak profesor Machovec napsal ve své knize: „Až bude stát svět na pokraji zkázy, bude to právě žena, kdo ho zachrání.“, pak třeba i blbost schovávající se za mužským šovinismem uletí a slovo feminismus už nebude muset být vícekrát použito.