Rwandská genocida a role médií v ní

Na jaře roku 1994 vypukl krvavý etnický konflikt v malé, ale ekonomicky perspektivní, subsaharské zemi Rwandě. Za sebou zanechal na osm set tisíc obětí, především tutsijského etnika. Nezanedbatelnou roli v genocidě sehrálo i rádio Milles Collines, které by se ale zároveň nemělo stát omluvou pro tři měsíce šílenství, k němuž směřovala Rwanda čtyřicet let.

Festival Jeden svět v rámci cyklu Dějiny, film a lidská práva zapůjčil Katedře sociálních věd Univerzity Pardubice dokumentární snímky s důrazem na lidská práva. Jedním z těchto filmů byl i Proč zabili své sousedy? pojednávající o rwandské genocidě a ústředí roli rádia k vybízení odstranění ‚švábů‘ a ‚hadů‘, jak se příslušníkům tutsijského etnika začalo říkat.

Rwanda je po celém světě známá jako místo genocidy v polovině devadesátých let minulého století, ačkoliv je to země s nádhernou krajinou a ekonomickou perspektivou v oblasti subsaharské Afriky. Podobně jako země sousední – Demokratická republika Kongo – etnické boje oba státy v minulosti od vzrůstu brzdily.  U DRK ani v následujících letech se pokrok neočekává, navzdory mírové mise OSN zvané MONUC. Ale o tom na jiném místě.

O okolnostech, příčinách, obětech rwandské genocidy toho bylo napsáno a řečeno mnoho. Prvopočátek konfliktu bychom mohli hledat ve třináctém století v příchodu tutsijského obyvatelstva a podmanění si hutuského etnika. Skutečný kořen sporu vygradovaného do genocidy byla koloniální vláda Belgie a silná stratifikace obyvatelstva podle etnické příslušnosti. Tzv. identifikační kartičky sehrály v následné genocidě nemalou roli.

Dokument Proč zabili své sousedy? promýšlí vliv soukromého rádia na tří měsíční masové vraždění. Počet obětí se odhaduje na osm set tisíc mrtvých. V podílení se na genocidě bylo obviněno na sto třicet tisíc lidí, z nichž mnozí vinu odmítají, neboť si stále myslí, že konali správnou věc. Tento počet mnohonásobně překročuje kapacitu věznic, v nichž se mnozí obvinění ani k soudu nedostali. I z toho důvodu se rwandská vláda odhodlala zrychlit soudní řízení a zavedla vesnické tribunály, které se mají prokazování viny obžalovaných zabývat. Rovněž dávají šanci vesničanům se smířit s minulostí a zločiny, jež byly spáchány, neboť ve vesnicích často vedle sebe žijí vrazi i příbuzní obětí. Etnická nevraživost a bouřlivá minulost v nich doutná i nadále.

Soudní tribunál OSN už dva hlavní představitele odsoudil jako podněcovatele genocidy a zároveň pátrá po dalších. Lidé dříve působící v rádiu se ohrazují, že nikdy ve vysílání nepoužili slovo zabít, ovšem jejich etnicky laděné slovní výpady na adresu tutsijského obyvatelstva byly zřejmé. Rozdýmali tak spory v dosud jednotných rodinách. V polovině devadesátých let ve Rwandě už bylo těžké rozpoznat od sebe občana tutsijské etnické příslušnosti a hutuské, neboť sňatky mezi jednotlivými etniky byly na denním pořádku. Ovšem zavedením identifikačních kartiček po vzoru koloniální dob hledání tzv. švábů ulehčilo.

Dokument ukazuje rodinu, kterou rozdělilo tříměsíční vraždění. Podle rwandských pravidel etnická příslušnost dětí je po otci. Rozdýmaná nenávist podporovaná místním rádiem dovedla k vraždění i jednotlivé členy rodiny mezi sebou. Včetně sedmnáctiletého chlapce, který byl donucen zabít čtyři děti své sestry, a který byl mezi prvními propuštěnými pachateli zpět na svobodu.

Dokument Proč zabili své sousedy? ukazuje složitost konfliktu, který si vyžádal na osm set tisíc mrtvých a k němuž došlo i díky využití médií. Na druhou stranu se ono zmiňované rádio, založené extremistickými příslušníky hutuského etnika, nesmí stát omluvou pro vraždy, jež byly spáchané. Vražda vykonaná z osobního přesvědčení, nenávisti či pod vlivem masového média je stále vraždou. A to je právě rovina, která mi v dokumentu scházela.