Opět jedno sobotní dopoledne před volbami

Oranžová vlna populismus? Nikoliv. Jde o stoletou vodu, přinejmenším. Projev předsedy Jiřího Paroubka jakoby diváka připoutal k židli s myšlenkou, že kouká na dokument z dílny totalistického centra ukazující diktátorské projevy.

Úsměvné na tom je, že to, co by se dříve dalo považovat za projev totalitního charakteru, dnes je chápán jako populistický a pro mnohé vrstvy zajímavý. Poslední dobou mi nezbývá než jen opakovat – kdyby blbost nadnášela, půlka českého národa by byla mezi prvními, kteří by ochutnali sladkost stavu beztíže…

Když člověk Jiřího Paroubka poslouchal, měl pocit, že tento ‚otec národa‘ má všelék na jakékoliv utrpení světa. Korupce? Vyřešíme! Hospodářská krize? V mžiku zmizí! Rodiny s dětmi podpoříme! Důchod nebude vidinou konce života, ale druhým dechem! Obnovíme důvěru národa sociálními jistotami! Všichni jsou si rovni, jsou svobodní a obyčejní lidé budou žít lépe! Vždyť sociální stát stojí na straně obyčejných lidí a pro jejich lepší budoucnost bojuje…

Škoda, že tento všelék je jen demagogie. Vždyť v samotném projevu se objevovaly rozporuplné fakty.  Téma korupce, jež je ve volebním boji omíláno mezi nejčastějšími. „Pokud jde o mě, s korupcí jsem bojoval padni jako padni. Na koho padl stín podezření, musel odejít.“  Ironické na tomto prohlášení je, že pár slov předtím tvrdil, že ctí zásadu presumpce nevinny. Možná potřebuji poučit, ale není tato zásada naopak postavena na tom, že člověk není považován za vinného, dokud mu to není dokázáno? Což se přece jen neshoduje s tím, že na koho padl jen stín podezření, musel odejít.

Hospodářská krize, která zasáhla celý svět bez výjimky, je podle všech analytiků nejhorší od dob černého čtvrtku roku 1929. Neustále se s jejími důsledky vyrovnáváme a jen málokdo si je schopen přestavit, kdy přesně skončí a jak se jí do budoucna vyvarovat. Jak se zdá, oranžová vlna ovšem ví, co s ní. Asi jako jediná na světě…

Zvyšování státního schodku je téma, na něhož už normální lidé začínají být alergičtí, neboť to budou právě oni a jejich děti, vnoučata a pravnoučata, kdo dluh bude platit. Politici to rozhodně nebudou. Česká sociální strana demokratická ho neustále připisuje svému rivalovi, ODS, přestože ona sama se na něm podílela. Populistickým krokem ukazuje, že nejvíce se stát zadlužil v posledních dvou letech, kdy byla u kormidla ODS.

Škoda jen, že zapomeneme dodat, že to bylo v době hospodářské krize, kdy každý stát na světě, od USA počínaje přes Německo až nás samotné konče, vrážel nemalé peníze na důsledky této krize. Jestli vláda reagovala včas a efektivně je druhá stránka věci. Sklárny by se zásahem včas asi jen těžko souhlasily. Ať tak či tak, slušelo by se říci, že peníze šly do hospodářství z nějakého důvodu.

„Nejnižší sociální skupiny je potřeba motivovat!“ Levice je přemotivovala natolik, když byla u vlády, že dnes se  jim kvůli vysokým sociálním dávkám ani nevyplatí pracovat. Vždyť za nic nedělání doma dostanou stejné peníze, jako kdyby museli rukama pracovat. Přesto je potřeba je motivovat. Člověk, který pracovat chce, nepotřebuje motivovat, ale spíše mít možnost získat práci. Motivaci z hlediska zvýšení sociálních dávek vede k opačnému efektu.

Zdravotnictví. Neskutečný evergreen. Ve volební kampani do krajských voleb lákala strana sociálně demokratická k urnám tím, že zruší poplatky ve zdravotnictví. Lidé na to ochotně slyšeli. Zdali jim v současné době, kdy se zima na silnicích podepsala více než roky předtím, dochází, že díky kraji hrazeným poplatkům, na silnice už peníze nezbudou. A to jsou silnice jen jedním z mála příkladů…

Zdravotnictví. Zdravotnictví. Zdravotnictví. Opět se stává pilířem agresivní volební kampaně ČSSD v podobě modré nemoci. Trefně reagoval můj kamarád, když jsme na toto téma zabrousili. „Zajímalo by mě, kde by potom levice vzala peníze na zdravotnictví, o něž by přišla zrušením poplatků a s nimiž se počítá už na několik let dopředu?“ No to mě také…

Z celkového hlediska jsem zvědavá, kde chce levice vzít peníze na všechny své návrhy a sliby, které teď skládá voličům. Ve svém projevu předseda Jiří Paroubek nezapomněl také na důchodce. Staří lidé se podle něj nesmí bát hranice důchodu, jež je v současnosti podle něj vidinou brzké smrti. Chce z chvil v důchodu udělat druhou múzu pro člověka. A tak je potřeba zvýšit důchod, mimo jiné. A jestli se opět nepletu, tak jestliže máme krizi, podniky mají problém a krachují, odvádějí míň do státního rozpočtu, stát má míň peněz, z čeho chce lidem dávat víc…

A aby toho nebylo málo, neustále házení špíny na stranu svého rivala Mirka Topolánka. Nevím, co mi vadilo víc, jestli vlna populismu a nikdy nesplnitelných slibů, nebo obviňování pravice a odvedení tím pozornosti od sebe.

„My, sociální demokraté, dokážeme do vašich životů navrátit klid a stabilitu. Nenarodili jsme se sami pro sebe, ale abychom sloužili své vlasti.“

Opravdu už těším, až se za řečnický pultík postaví Mirek Topolánek a uslyšíme modrou vlnu omamujíce voliče k lepším zítřkům. Dne, kdy z úst politiků před volbami uslyšíme pravdu, se asi nedožiju. Bohužel…