Kagame s drtivou podporou v čele Rwandy

Před týdnem byl opětovně zvolen do prezidentského křesla třiapadesátiletý Paul Kagame. Jedná se o druhé volby ve Rwandě od hrůzného milníku na jaře 1994, který se zapsal nejenom do novodobé historie africké země ve středu Afriky, ale celého světa. Proto není ke škodě připomenout si historii a významné okamžiky rwandského státu.

Pro většinu světa – té části, která alespoň ví, kde onen stát leží – je Rwanda symbolem poslední genocidy lidstva. Tento pohled je samozřejmý, neboť genocida ovlivnila, především v tom negativním slova smyslu, společnost afrického státu na všech úrovních – od rodinné sféry přes sociální oblast až na poli ekonomické a politické. Přesto je genocida pouhou špičkou ledovce, který sahá daleko do historie rwandského obyvatelstva.

Dějiny a historické rozložení rwandské společnosti je předmětem sporů dodnes. Shoda se nalézá v definici tří etnik prosazujících se na tomto území. Nejstarší skupinou obyvatel jsou Twaové, kteří jsou považováni za nejnižší vrstvu společnosti. Následným etnikem jsou Hutuové, jejichž tradičním řemeslem bylo zemědělství. Posledním etnikem, které přišlo na území Rwandy, jsou Tutsiové, pastevci. Hierarchizace společnosti je předmětem debat po mnoho let. Zatímco jedni tvrdí, že do příchodu koloniálních mocností – nejprve Německa a poté Belgie – ona etnika tvořila jednotný národ, v němž každý z nich zastával svou roli. Tuto hypotézu potvrzuje fakt, že sdílejí společný jazyk. Druzí se přiklánění k názoru, že Tutsiové jsou potomci královského rodu, který byl z nebe poslán na zem, a proto byl vyvolen vládnout a být nadřazen ostatním. Mělo se podle legendy jednat o dynastii Nyiginya. Ani rozvoj studia místní orální literatury nedává jednoznačnou odpověď.

S příchodem kolonizátorů dostávala hierarchizace rwandské společnosti konkrétní podobu, která byla potvrzena belgickou koloniální správou, která nařídila nosit obyvatelstvu kartičky označující jejich etnickou příslušnost. Belgie se přiklonila k nepřímé koloniální vládě, což znamená, že určitou, ne většinovou, vládu ponechala domácímu obyvatelstvu. Jelikož vládnoucí skupinou byli převážně Tutsiové, do čela vyšší vrstvy obyvatelstva je tak povýšili i Evropané. Proto není s podivem, že většinu vzdělané populace Rwandy tvořili právě Tutsiové.

Ona nevraživost, kterou mezi sebou Hutuové a Tutsiové měli od nepaměti, začala dosahovat nenávisti na život a na smrt. Hutuové se začali cítit méněcenně, Tutsiové nadřazeně. K oné diferenci na podřazené a nadřazené postavení přispěly i rasové teorie, kdy se hamitská, tj. tutsijská, rasa považovala za vyspělejší. Především kolonialisté nechávali tuto myšlenku šířit, stejně jako ideu, že Tutsiové vnutili nevzdělaným Hutuům feudální systém a tím si je de facto podrobili.

Po druhé světové válce se začínaly čím dál tím více ozývat hlasy žádající dekolonizaci a ponechání národního určení jednotlivým etnikům. Navzdory studené válce se USA a SSSR v otázce dekolonizace shodovaly, ačkoliv jejich motivy byly různé. Zatímco západ vyzíval k rozpadu imperiálních koloniálních oblastí jako národní sebe-identifikaci jednotlivých etnik, východ chápal kolonialismus jako výdobytek kapitalistických zkažených států. Belgie, která vlastnila strategický bod středu afrického kontinentu, se své koloniální správy – jako mnoho dalších – jen tak vzdát nechtěla.

V roce 1961 obecní zástupci země a purkmistři na schůzi v Gitaramě vyhlašují republiku v čele s vládnoucí stranou Parmehutu tvořenou především hutuoským obyvatelstvem. Ačkoliv Organizace spojených národů nesouhlasila s protiprávně ustavenými politickými úřady a svévolným vyhlášením nezávislé republiky, situace za národní sebeurčení pokračovala rychlým tempem vpřed. O pár měsíců později se konají první parlamentní volby, v nichž Parmehutu potvrzuje svou pozici a 1. července 1962 oficiálně ruší monarchii a vyhlašuje nezávislou Rwandskou republiku.

Oním vyhlášením nezávislosti začíná i vlna represálií na obyvatelstvu tutsijské příslušností z rukou ukřivděných Hutuů. Od 60. let tak začíná pozvolná cesta systematického vyloučení tutsijského obyvatelstva na okraj rwandské společnosti, která končí na jaře 1994 genocidou a kolem 800 000 mrtvých.

Většina afrických států se po dekolonizaci a vyhlášení nezávislosti dala cestou demokracie – alespoň na papíře. Vliv evropocentrismu v jejich myšlení byl natolik silný, že ačkoliv byl komunismus na evropském kontinentu rozvinut v sovětském bloku dostatečně, tak se dali cestou evropské tradice liberalismu a národních států. Znovu podotýkám, alespoň na oko. Demokracie v africkém pojetí znamenala vládu diktatury jednoho člověka či strany. Volby, pokud se nějaké uskutečnily, měly dopředu známého vítěze. Stejný případ omezení demokracie byla ona rovná politická soutěž, kdy pokud ve státě byla povolena víc než jedna strana, hrály ostatní většinou je druhé kolo u vozu. Jejich hlas byl jen symbolický.

Stejně jako byl významný rok 1989 v Evropě, kdy padla železná opona, mnohé znamenal i v Africe, kdy začaly i tamní státy přecházet v demokratičtější rozložení společnosti. Rozvíjel se svobodný tisk, volby se začaly stávat transparentnějšími. Přesto současná situace se demokracii teprve blíží. Kolonizace a s ní vnucená cizí kultura, vzdělané elity západním stylem, které poté převzaly vládu po dekolonizaci, jen pramálo mohly země vmžiku stabilizovat. Vždyť i Evropa procházela dlouhá staletí vlnami nepokojů, válkami a boji o moc. Nedá se čekat, že Afrika přes noc vytvoří demokratický kontinent.

Paul Kagame, podruhé zvolený do prezidentského křesla, je obviňován z útisku opozice. Získal přes devadesát procent hlasů. Příznivci ho chválí za rozvoj státu, který po genocidě před 16 lety byl považován za nejchudší stát světa, kdy po tříměsíčním řádění zanikla nejenom ekonomika, ale i celý právní systém.

Vyrovnání se s genocidou a potrestání viníků, kteří podněcovali a zapříčinili smrt několika set tisíců obyvatel tutsijské příslušnosti, stejně jako umírněných Hutuů, kteří nesouhlasili s oficiální politikou, je stále předmětem sporu. Zcela chybějící právní systém jen zhoršil onu spravedlnost, kterou mnozí Rwanďané požadovali. Věznice pět let po masakrech zůstávaly přeplněné mnohdy desetinásobně původní kapacity. Soudy, které se spíše společně s celým právním systémem a advokacií znovu rozvíjely, jednaly pomalu. Advokáti často odmítali zastupovat obviněné.

Na počátku letošního století se představitelé rwandského státu rozhodli ulevit přetíženému soudnímu systému a vrátit se k místním tribunálům gacaca, které dostaly skoro stejné pravomoci jako řádné soudy. Jejich výhoda tkví v tom, že jsou úzce svázány s místním prostředním. Genocida rozpoutaná na jaře roku 1994 nebyla pouze partikulárním činem, ale prostoupila veškerou rwandskou společnost. Proto mnozí dávají těmto tribunálům velkou šanci.

Možné vyrovnání se s genocidou, která byla pouze vrcholem represí od vyhlášení samostatnosti Rwandy, by přispělo k otupení nevraživosti mezi Hutuy a Tutsi. Možné přesné definování zločinu by změnilo náhled místních na masakry, které považují za důsledky války, v nichž Tutsiové vyhráli. Války, nikoliv genocidy. Vztah obou etnik je i v současnosti vyhrocený a jeho zmírnění by mohlo středoafrické zemi pouze pomoci.

I to by měl být úkol pro znovuzvoleného prezidenta Paula Kagameho, který sám pochází z etnika Tutsijů.

„Mezinárodní společenství si zvyklo vnímat Afriku jako kontinent bez nadějí. Často se přitom ale opomíjí skutečnost, že dopady řešení, která Afričanům nabízí, má nezřídka nepříznivé účinky, které tuto beznadějnost prohlubují. Naděje západních politiků, popřípadě celého mezinárodního společenství na to, že takové demokratizační reformy zbaví Afriku autoritářství, bezpráví a chudoby, jsou proto spíše zbožným přáním než obrazem africké reality. Chudoba bez demokracie může sice být nesnesitelná, ale demokracie v chudobě je neudržitelná. Obyvatelům Afriky se povětšinu novodobé historie nedostává ani jednoho, a z toho důvodu pro ně smysl demokracie a odpovědného vládnutí zůstává nerozluštitelným hlavolamem. Na druhé straně je nutné zdůraznit, že africká historie jakkoliv spletitá a místy bolestivá je postupným přibližováním k rozluštění tohoto hlavolamu.“ Mesfin Gedlu