Etiketa českých médií

Společnost je obrovská pavučina, jejíž nitky znamenají vztahy mezi jednotlivými aktéry. Žádná z nich není stejná. Jejich spletitost se nám pokouší objasnit nejenom akademici, ale především média, jež nás mezi ně zároveň dokážou vtáhnout. Přestože je žurnalistika v současnosti jednou z nejoblíbenějších oblastí společnosti, má i svá zákoutí, která nám mohu zcela převrátit pozitivní pohled na ně.

Novinařina zajišťuje jeden z pilířů demokratických států – svobodu slova, možnost poukazovat na bezpráví, hodnotit ty, kteří stojí u žezla moci. Přibližuje násilí a teror nejenom o ulici dál, ale i na druhém světadílu. Novinařina a moderní technika plní dávné touhy minulých století – být zde a zároveň ve stejný okamžik se jako divák účastnit událostí tisíce kilometrů vzdálených.

Vše má své světlé, ale i stinné stránky – novinařiny nevyjímaje. Žurnalistika pro mě znamená být nápomocen – přinést fakta s patřičným odstupem a nechat každého, ať si na daný problém udělá vlastní pohled a rozhodne se se zjištěnými informacemi naložit po svém. Je to mravenčí práce skládající pestrobarevnou mozaiku světa. Jsou to lidé v pozadí, kteří nemusí vládnout, a přesto mají moc – moc detailně přiblížit skutečný svět, v němž žijeme. Moc, po níž lidé v totalitních režimech tolik toužili.

Ovšem právě ona moc se může ukázat – a často se ukazuje – jako kontraproduktivní. Objektivita se stírá a otěže přebírá subjektivita, která dokáže pohnout i dříve nehybným kamenem. Etický kodex zavazuje novináře poskytnout objektivní, nezkreslené informace bez jakéhokoliv citového zabarvení z jeho strany. O ověřování informací z více jak dvou seriózních zdrojů, přičemž čím víc, tím lépe, je netřeba mluvit. Toto dohromady s vysokou profesionalitou má přibližovat lidem dění nejenom u nás, ale i za našimi hranicemi, bez jakéhokoliv hodnocení.

Česká televize jakožto státní televize přijala etický kodex až v roce 1995, tj. šest let po tzv. sametové revoluci. Do té doby neexistovaly limity či omezení, které museli novináři dodržovat. Dvacet let poté se nedá říct, že by novinářská etika byla na výši jiných západních států. A z velké většiny se ozývá názor, že neexistuje novinář, který by se nedal uplatit. Za úplatek není považováno jen převzetí peněz, ale také jiné formy zlepšující žurnalistům život – od nové televize počínaje přes dovolenou na Floridě konče. Podle zákulisních dohadů úplatek pro novináře před hospodářskou krizí činil sto tisíc korun, po ní je už pouhých deset tisíc.

Neprofesionální a mnohdy i subjektivní reportáže či články nejsou jedinou deziluzí české novinařiny – problémem je i nedostatek informací ze všech částí světa, chybějící úplný rozhled. Jestliže chce žurnalista přinést reportáž z konfliktních míst v Africe či Asii, musí daná reportáž splňovat jeden ze dvou aspektů – buď v ní musí být přítomen český element, anebo musí jít o krvavý konflikt plný utrpení. Bez těchto dvou kritérií je reportáž smetena ze stolu rychlostí nevídanou. Nemluvě o tom, pokud by chtěl daný novinář přinést reportáž pozitivní z rozvojových zemí – je zametena stejně jako předchozí. Nepřináší se přece zprávy pozitivní, ale negativní!

K horší kvalitě české novinařiny ve srovnání se západními zeměmi, k nimž se tak snažně chceme přiblížit, možná přispívá i horší ohodnocení žurnalistů. Není překvapením, že vyšší finanční výplatu najdou na pásce ti, kteří se upsali pro bulvární média. Možná i proto se často valná část našich médií blíží právě k bulváru.

Když už se někteří ozvou s námitkou, že česká populace není populací hloupou a zaslouží si lepší zpravodajství z celého světa, opět je námitka smetena ze stolu argumentem, že nikdo takové reportáže nechce. Možná by nebylo ke škodě udělat řádný výzkum, který by k překvapení mnohých dopadl zcela opačným výsledkem.

Nadáváme na chybějící etiketu politiků, přesto nedostatek etikety najdeme ve většině sfér české společnosti. Snad ti nahoře, kteří stojí v čele našich médií, brzo pochopí, že by si i český čtenář, divák či posluchač mohl zasloužit více. Do té doby buďme vděčný za BBC, CNN, New York Times, The Guardian, The Economist a jim podobné!