Už zase žerou

Kdyby přede mě položili chlebíček s uherákem a dlažební kostku, bylo to pro mě to samé. Nemohla jsem se na jídlo ani podívat.

Už jste si někdy všimli, jak odpuzující mohou být obsahy televizních reklam? Je to v tyto dny přesně rok, kdy jsem prodělávala hodně mizerný průběh covidu. Jedním z jeho atributů byla absolutní ztráta chuti k jídlu. Tímto šetrným vyjádřením jsem chtěla říct, že jsem se na jídlo nemohla ani podívat. A to nejen při akutním průběhu nemoci, protože to jsem urputně zvracela při každém zakašlání. Jenže já jsem několikrát denně zvracela ještě další tři měsíce. A dobrých pět měsíců jsem trpěla nemožností takřka cokoli k jídlu polknout. Bylo to šílené období.

Nu, a protože mě více než dva měsíce sužovaly horečky a tělu chyběly síly na cokoli, trávila jsem dny i noci v posteli otočená zády k televizi, která mi dělala společnost, ať tam běželo, co běželo. Měla jsem ji puštěnou jen potichoučku, jen jako kulisu a připomínku života, který běžel kdesi venku bez mojí přítomnosti. Občas jsem se, pravda, musela otočit i na druhou stranu a nestačila jsem se divit. Blížily se Velikonoce a televize byla plná… jídla. Mé zmučené tělo to neslo hodně špatně. Komu nebyl vlastní žaludek tak dlouho největším nepřítelem, ten nepochopí, jakým utrpením pro mě byl pohled na cokoli, co mělo s potravou něco společného.

Všimli jste si, že snad v každé reklamě se něco konzumuje? Nezáleží na tom, co je propagováno. Reklama předvádí nový typ auta a polovinu záběru hledíte na lidi, kteří v něm baští mastné hamburgery. Otec podepisují papíry k pojištění a v pozadí matka vynáší z trouby pečínku. Děti si hrají na dvorku s míčem, ale maminka je přivolává k vydatně zásobené ledničce a rozdává jim nějakou značkovou svačinku. Nevím, jestli jste si to někdy uvědomili vy, protože já do té doby nikoli. Až utrpení při pohledu na cokoli k snědku ve mně tohle poznání probudilo. A v době předvelikonoční tyto atributy v reklamách gradovaly. Snad každá druhá předváděla stoly zavalené hordami jídla a potravinové řetězce tím lákaly zákazníky k nákupům. A tak se stalo, že před tím nebylo úniku. Alespoň já jsem to tak vnímala.

Hodně se konzumuje i ve filmech, v televizních inscenacích, o seriálech ani nemluvě. Dříve bylo módní záležitostí, že snad každý druhý ve filmu kouřil cigaretu. Vyšetřující policista by bez zapáleného retka nevyřešil ani to, co si má dát k snídani. Dneska ve filmových dílech všichni něco pojídají. Stále se prostírají stoly k vydatné večeři, u které rodina probírá vše podstatné, co chce seriál sdělit, pořád něco ukusují i na ulici a ve vaně přinejmenším pijí šampus. A když se v televizi neukusuje, tak se vaří. Pohlreich, Babica, Sajler, Slanina, Hruška, Sapík, Bohdalová, Punčochář, Kašpárek…  

A když jsem tak před rokem stočila pohled k televizi ve chvíli, kdy jsem si myslela, že v tomto typu pořadu se jíst nebude a ledva jsem se otočila, už tam míchali něco na plotně a někteří přítomní již přežvykovali, zařvala jsem zoufale: „Už zase žerou“! A tato slova se mi stala heslem nejen loňských Velikonoc, ale zřejmě i celoživotním.

I dnes, kdy bez problémů slupnu cokoli a pochutnám si fakt na všem, od bifteku po brambory na loupačku, stále zostřeně vnímám přemíru televizního hodokvasu. Jenže tentokrát s opačným efektem. Při pohledu na reklamní nabídku velikonočních mazanců, uzeného na nádivku, čokoládových beránků a dozlatova upečených kuřátek, konečně netrpím odporem a žaludečními komplikacemi. Kdepak, dnes stačí, aby se v televizi někdo olízl a já dostanu hlad. A dá mi pěknou fušku, abych se hned neběžela přesvědčit, co v ledničce mám doma já. A tak se i letos z našeho obýváku co chvíli ozývá můj zoufalý pokřik: „Už zase žerou!!!“