Tady už člověk nemůže mít ani vlastní myšlenku

Taky vám dneska připadá všechno tak nějak předpřipravené? Chcete si přečíst novinový článek a autor vám v něm hned šikovně podsouvá, co si o něm máte myslet.

Nastoupíte do zaměstnání a brzy zjistíte, že si musíte myslet to samé, co si myslí váš šéf. Chcete jít k volbám a každou chvíli vás někdo instruuje, co si máte o kandidátech myslet. Zamilujete se, a už si vaše drahá polovička – teď to genderově vyvážím – nebo drahý polovičák nárokují právo na to, co si máte myslet úplně o všem.

A pak přijdete do samoobsluhy a…

Bylo to takhle. Šla jsem před pár dny v samoobsluze kolem otočného stojánku s vystavenými pohledy a gratulacemi. Stála u něj taková citově rozhozená paní a stojánkem i hlavou vrtěla na všechny strany.

„Představte si,“ oslovila mě okamžitě, když zaregistrovala, že se dívám jejím směrem, „že jsou všechny velikonoční pohledy už předepsané. Já jsem vzala do ruky snad všechny, co tu jsou vystavené a opravdu všechny vypadají takhle:“

Paní mi zamávala před očima předvyplněnými radostnými Velikonocemi a povzdychla si: „Maminka chtěla, abych jí přinesla jeden velikonoční pohled, posílá ho každý rok kamarádce, ale chce si tam napsat svými slovy svojí gratulaci. Tuhle předtištěnou odmítá, ta by mi dala, kdybych to přinesla domů.“

Zaostřila jsem zrak a rozesmála jsem se: „No to se grafik fakt vyřádil. Tam je místo tak akorát na podpis. Kdyby maminka chtěla kamarádce napsat, jak jí vykynulo těsto na bochánky, tak nemá kam.“

Paní chvíli láteřila a pak se s povzdechem rozhodla: „Nedá se nic dělat, vezmu tenhle, ale od mámy to slíznu. Bude brblat, že není negramotná, aby zvládla jen podpis, jak si o ní asi v tiskárně myslej.“

A protože jsme shodou okolností již obě zamířily k pokladně, stačila cestou ještě zauvažovat nad tím, jestli to náhodou nebude zase nějaké nařízení z Bruselu, protože to by jim bylo podobný. Při placení pak strčila pohled paní pokladní až pod nos a řekla: „No vidíte to? Co tomu říkáte? Všechno je vyplněný. Já se na to vykašlu, člověk už nemůže mít ani vlastní myšlenku.“

Asi na dvě vteřiny zavládlo naprosté ticho a pak jsme se všechny tři hlasitě rozesmály. Nu, já trochu víc, jak bývá mým zvykem. A celou cestu domů jsem si představovala, jak by tento pohled vypadal, kdyby se někdo přece jen nenechal zastrašit předtištěným textem a rozhodl se na něj vpašovat něco ze své hlavy. Řekla bych, že asi nějak takto:

A já na závěr zdravím všechny, kdo se nebojí mít vlastní myšlenky bez ohledu na to, zda jsou Velikonoce nebo Den slovanských věrozvěstů.