Slzy pro Simonu Monyovou

3. srpna před šesti lety byla svým manželem zavražděna jedna z neoblíbenějších a nejčtenějších spisovatelek současnosti Simona Monyová. Tato tragédie paradoxně dodala odvahu stovkám týraných žen...

...které byly stejně jako ona obětmi domácího násilí. Přestaly se bát o své situaci mluvit. Hrůza, aby nedopadly jako slavná spisovatelka, jim dodala odvahu.

„Zdá se, že všichni toužíme po hoře lásky, ale jak čas běží, mnohdy zjišťujeme, že musíme vystačit s pouhými dvaceti deky...“, říká Simona Monyová v knize Dvacet deka lásky. Mám tuto její knížku ráda. Neméně vřelý vztah mám i k jejím románovým příběhům, ale Dvacet deka lásky je knížka povídková a povídky já považuji za spisovatelský majstrštyk. Šikovný autor zde na drobné příběhové ploše může vystavět malebnou vesničku své spisovatelské zručnosti i s květinovým záhonem, s místní drbnou a s kostelíkem.

Se Simonou mě kdysi seznámila naše společná známá, moje kamarádka spisovatelka Táňa Kubátová. Bylo to při příležitosti velké listopadové autogramiády v pražském Neoluxoru. Každý z podepisujících autorů měl zhruba hodinu na to, aby uspokojil památníky, sešítky, bloky a kartičky svých čtenářů a sběratelů autogramů. Mezi kmitáním propisovačky jsem každou chvíli nedočkavě upírala zrak do míst, odkud měla přijít moje oblíbená autorka, protože jsme jí s Táňou držely místo u našeho podpisovacího stolku. To víte, z Brna cesta dlouhá a drobné zpoždění bylo logické. A pak se z davu nakupujících vyloupla překrásná, velice půvabná žena, potřásla si se mnou rukou a z oblíbené spisovatelky se stala mojí známou a posléze i korespondenční kamarádkou.

Od té doby jsme si vyměňovaly e-mailové pozdravy, abychom si mohly vzájemně pochválit své knížky. Pravdou je, že z mé strany byla pochvalná frekvence mnohem častější. Ne snad, že by Simona byla méně zdvořilá a kamarádská, ale ona na rozdíl ode mě zvládla vydávat dvě knížky ročně. Jako fejetonistka jsem dokázala obdivovat a ocenit zejména její originální glosy a ironické úvahy. Jako třeba tu z románu Sebemilenec:„Mládí nekoupíš, stáří neprodáš, říká se. A tak se snažím čas aspoň trochu obelstít. Spím. Já vím, všichni lidé spí, ale já tak nějak víc, důkladněji, raději… Někdo je labužníkem přes jídlo, já přes spánek. Vychutnávám si ho, dopřávám si ho vrchovatě a nikdy se ho nepřejím. Mám svoji teorii: Co odespím, to neodžiju. Co neodžiju, to mi přece nikdo nemůže vepsat do ksichtu, nebo snad ano?“

Když mi nakladatelka Slávka Kopecká dala volnou ruku při výběru ilustrátora pro moji knížku aforismů Milostné předehry, chtěla jsem mého oblíbeného kreslíře Dalibora Vlacha. Jenže kontakt na něj jsem někam založila a zaboha se mi ho nedařilo najít. A taky jsem považovala za slušnost požádat Simonu o požehnání, když chci dvorního výtvarníka jejích knih oslovit. Setkala jsem se z její strany s nesmírnou vstřícností a dokonce mi osobně pomohla Dalibora v době dovolených vypátrat. A to vše jen za slib, že jí pak své společné dílo předvedeme.

Simona Monyová byla krásná, nadaná, chytrá, přátelská a milující. Nestydím se za slzy, ale ani po šesti letech o ní nedokážu psát v minulém čase. Je pro mě živá stejně jako její odpověď na otázku, kterou jsem jí v roce 2008 položila v rozhovoru pro Onu Dnes:

Podle charakterů vašich hrdinů by se daly sestavit docela slušné psychologické profily. Je psychologie vaším koníčkem? Nechtěla jste se jí někdy věnovat naplno?

Psychologie je mým koníčkem, tak trochu jsem do tohoto oboru i fušovala a vlastně fušuji dodnes. Moje knihy odebírají některé manželské poradny jako podpůrnou terapii a já jsem na tohle vskutku pyšná. Ohlasy lidí, kterým jsem knihou pomohla analyzovat anebo vyřešit osobní problém, se už nepočítají na stovky, ale na tisíce. Ani ten nejpilnější psycholog by nemohl působit takto „plošně“! Jsem poněkud samaritánský typ, takže pro mě pomoc bližním je jednou z nejdůležitějších složek mého života. A pokud někomu moje knížka pomůže anebo ho rozesměje, vím, že nežiju (a nepíšu) nadarmo.