Seriály z nemocničního prostředí lžou, jako když tiskne

Po osobních zkušenostech z posledních týdnů jsem usoudila, že televizní scenáristé chodí k lékaři tak maximálně jednou za deset až patnáct let na očkování proti tetanu.

Nejsem pravidelnou divačkou televizních seriálů z nemocničního prostředí, ale občas se kouknu. A vždycky se směju, až se za břicho popadám, když vidím samé pokorné, útlocitné, trpělivé a odborně zdatné lékaře, kteří si nechají po celou šichtu od neurvalých a nevděčných pacientů spílat, poroučet a vyhrožovat. A lékaři nechají hulváty vyhulákat, a pak jim s nekonečně laskavou trpělivostí dopodrobna vysvětlují, kam přesně je za chvilku musí píchnout, aby jim mohli odebrat krev. Mezitím ještě stačí uklidňovat příbuzné pacientů, dlouze s nimi hovořit, mnohé i odvedou do nemocničního bufetu a popijí s nimi kávu. A já, která od konce května zažívám osobní štrapáci po doktorech, se přistihuji, že se při reprízách těchto seriálů vůči scenáristům hlasitě ohrazuji a jejich díla glosuji tak svižně, že by z toho mohlo být samostatné televizní dílko. Jestli si teď kladete otázku, proč na to tedy koukám, pak vám upřímně odpovím: já vám ani nevím, asi se chci týrat nebo smát, možná oboje.

Vy, kdo jste pravidelnými blogovými čtenáři, jste už možná zavadili o některý článek o mém úrazu a jste tedy v obraze. Ale věřím, že i vás následující text zaujme.

27. května jsem na chodbě polikliniky šlápla do výmolu v dlažbě a letěla jako pták, kterému se nepovedlo přistání. Dle pacientů a zdravotní sestřičky, kteří byli svědky mého pádu, je tam ta díra už delší dobu a někteří vtipkovali, že si zřejmě místní chirurg takto zajišťuje přísun pacientů. Protože jsem netušila, že jsem si právě zlomila nártní kost, kulhala jsem na vlak a jediné štěstí toho dne byla známá, která jela mým směrem a nabídla mi svezení. Noha v nártu zatím několikanásobně nabrala objem a můj skvělý obvodní lékař ihned poznal, že jde o zlomeninu a vyslal mě do blízké nemocnice na rentgen. Lékař na chirurgii snímek vyhodnotil a já jsem už na invalidním vozíku absolvovala cestu na sádrovnu. Dvouhodinové čekání na chirurgii ani nezmiňuji, abych nekonkurovala těm seriálovým hnidopichům, co otravují zdravotnímu personálu život.

Na sádrovně měl službu nezkušený pracovník v zácviku, který měl evidentně sádrovat za dozoru někoho zkušenějšího, leč bylo mu umožněno sólové představení. I když byl moc milý, sádroval mě dobrou půlhodinu, a to od prstů nohy až do třísla. Sice jsem se podivila, jestli je tak vysoká sádra nutná, ale prý ano. S tím však nesouhlasila sestra, která do místnosti vstoupila, když už bylo dokonáno a sádrovači vytýkala, co mi to provedl. Pak mi tu vysokou sádru musel rozstříhat a vytvořit její kratší verzi ke koleni. Na sádrovně jsem strávila takřka hodinu. Protože si sádrovací pracovník nebyl zcela jistý úspěchem, naložil mě na vozík a hledal sestru, aby jeho výkon schválila. Neschválila, sádra je prý nakřivo, u prstů má nějaké obří uši. Protože jsem za 3 dny měla přijet na „doplnění sádry“, nic už se nestříhalo a já takto odjela domů. Když lékař na chirurgické ambulanci za tři dny viděl moji zasádrovanou nohu, nevěřil svým očím a já jsem opět absolvovala stříhání sádry a výrobu zbrusu nové. Věřte, že já, ani moje zlomená, neskutečně bolavá a oteklá noha, jsme z toho radost neměly.

4 týdny jsem se v horkých červnových dnech těšila na odstranění sádry a nějakou šikovnou rehabilitaci, která mě rozchodí a já vpluji do života. Nestalo se. Rentgen byl totiž proti a prozradil, že se kost nezhojila. Tentokrát na ambulanci sloužila paní doktorka. Nohu mi zmáčkla v místě zlomeniny, až jsem vyjekla a pak mi palcem ještě zkusmo projela vrchní část nártu. A já jsem zařvala jako Tarzan. To byla děsná bolest. Lékařka zavrtěla nespokojeně hlavou, asi ji moje teatrálnost pohoršila. Pak rozhodla, že nechá nohu bez sádry, avšak nesmím na ni nadále stoupat, absolvuji svícení nějakou hojivou lampou, která podpoří srůstání kosti a za 14 dní se přijdu ukázat. Ráno před kontrolou jsem se na nohu jen tak opatrně zkusila postavit, ale bolest mi to nedovolila. Bože, ono mi to snad ještě nesrostlo.

Lékařka však malou chvíli byla jiného názoru, protože mě přivítala otočená zády, ťukala něco do počítače a přes rameno houkla: „Tak noha už je v pořádku?“ Záporná odpověď se jí nelíbila. Tak se konečně otočila, chodidlo popadla a opět následovalo mačkání zlomeného místa. Nereagovala jsem nijak, bolelo to tak nějak normálně, za křik to nestálo. Ukázala jsem však na to samé místo, které mě i minule bolelo mnohem víc, paní doktorka do něj vnořila palec a já konečně vím, jak vypadají všichni svatí. Moje vyjeknutí bylo slyšet až do čekárny. Následoval další rentgen a po jeho vyhodnocení odeslání na ortopedii, protože kost nadále není srostlá a bude potřeba tam voperovat šroubek.

Za tři dny jsem se měla hlásit na ortopedickém lůžkovém oddělení, kde pan doktor vyšetřuje pacienty, jejichž problém nesnese dlouhého odkladu. Mám tam být mezi 14 – 15 hodinou, ale je možné, že se čekací doba protáhne. No bože, vezmu si knížku, budu si číst a ono to uteče. Neuteklo. Když jsem čekala už pět hodin, začínala jsem litovat, že jsem si nevzala i druhý díl. Pan doktor totiž operoval. Čekalo nás na něj asi 6. Nechodící jsem byla jen já. Ostatní se procházeli po nemocnici, občerstvovali se v kantýně a mě brali jako strážkyni ohně, která je průběžně informuje, že pan doktor ještě nepřišel. Když se dostavil, oznámil nám, že se jen trochu zmátoří a začne ordinovat. Byl to chlap jako hora, vousatý a sympatický. Prohlédl mi nohu, vysvětlil, ve kterém místě kost sešroubuje, stejně jako chirurgická paní doktorka prohmatal zlomené místo a já jsem ho stejně jako ji, upozornila na další bolavé místo. Opět následovalo stisknutí a můj bolestivý výkřik. Instrukce zněla: přijdete v pondělí na příjem, uděláme vám předoperační vyšetření a v úterý to odoperujeme.

V 7.00 jsem tam dle domluvy byla. Paní sekretářka se mnou sepsala potřebné údaje a vybídla mě, abych se vrátila za hodinu, že další se mnou sepíše službu konající pan doktor. Ale nic nejíst, nepít, nekouřit, proběhne to předoperační vyšetření. V 8.00 jsem se vrátila. Čekárna byla plná ambulantních pacientů. Seděla jsem tam s nimi takřka hodinu a půl, než mě dovnitř zavolala zdravotní sestra. To už se mi žízní točila hlava. Během chvilky jsem pochopila, že dnes slouží sám pan primář. Kouknul na mě, jak poskakuju o berlích po jedné noze a přísně se mě zeptal, proč nenosím ortézu? „Protože mi nikdo žádnou nedal,“ zněla moje pravdivá odpověď. Po chvilce rozpačitého ticha následovalo tradiční prohlížení zlomeného nártu a obligátní otázka, že tady v tom zlomeném místě mě to určitě bolí nejvíc a moje tradiční odpověď, že tam to sice taky bolí, ale mnohem víc o kus dál. No, co myslíte? Ano, stisk, zařvání… a teď, pozor, změna, odcházím na akutní CT vyšetření. Ptám se sestry, jestli se mám po návratu hlásit, že už jsem zpět, ale jsem ujištěna že nikoli, že mě zavolá sama. Během 15 minut jsem zpět, ale do ordinace se dostanu až za další hodinu.

Sestra mi nasazuje ortézu a primář sděluje, že krom páté nártní kosti mám zlomenou i čtvrtou. Ale to je mi po sedmi týdnech bolestí novinka. A tak jsem odvelena domů, příjem se nekoná, zítřejší operace taky ne. Odpoledne se lékaři sejdou nad projekcí ve formátu 3D, snímky posoudí a pan primář mi zavolá, jaký bude další postup. Když už třetí den sedím u mobilu jako přikovaná, aby mi jeho telefonát neunikl, volám do nemocnice sama. Primář bude za chvíli operovat, tak prý mám čekat telefonát v pondělí. Dozvím se z něj, kdy mám nastoupit na operaci. „A to mi ty kosti budete operovat obě?“ „Ano!“.

Pokud jste dočetli až sem, možná mi zkusíte napsat svůj názor na to, proč jsem se až po dvou měsících marodění dozvěděla, že mám kosti zlomené dvě, proč ani lékařku na chirurgii, ani lékaře, který mě měl operovat, nezaujalo, že tak bolestivě reaguji na jiné místo, než na jakém by bolest měla být? Proč jsem po sejmutí sádry nedostala ortézu, která mi teď nohu krásně drží a já mám díky tomu mnohem menší bolest?

Milí televizní scenáristé, marodím dva měsíce a v pondělí se vracím zase na začátek. Jako by mi těch bolavých 8 týdnů někdo ze života sebral, ovšem nevrátí mi je. Asi by se vám líbilo, že se nakonec našel jeden pečlivý lékař, který moji bolestivou reakci neignoroval a konečně odhalil druhou zlomeninu. Tak z toho vycházejme, protože bez této pointy by ten váš seriál tentokrát nestál ani za zlámanou grešli.