Opravdu je dnes lidem hanba děkovat a chválit?

Skutečně jsme si tak zvykli na různá osočování, spílání, nerudné komentáře a negativní reakce, že se bojíme někoho pochválit?

Nevím, podle čeho si vybíráte knihy vy, ale já se nejdřív rozhlížím po obálkách. Když se toulám po knihkupectví a hledám něco dobrého ke čtení, aniž bych měla dopředu ujasněný výběr, zaměřím se na názvy knih a na grafické provedení obálky. Jakmile mě obě kritéria uspokojí, přečtu si anotaci. Jestliže mi zachutná, začnu listovat, letmo zachytávat očima text a postupovat s knížkou k pokladně. V tu chvíli někdy bývám tak natěšená, že na vlak doslova utíkám, Už, už, abych v něm seděla, nasadila si brýle a popustila uzdu čtecí vášni.

Přesně tohle se mi stalo, když jsem letos na jaře objevila román Michaly Jendruchové: „Dvojité salto na talíři“. Už podtitul – Příběh o lásce nejen k jídlu – na mě působil líp než vidina marinované vepřové krkovičky. Bože můj. Mám toho s hlavní hrdinkou Monikou tolik společného. Sklony k nadváze, sebevědomí, které nestojí ani za zlámanou grešli, vytouženou práci, chuť na sladké, jen ten fitness trenérský manžel nesouhlasí… ale kde je psáno, že jednoho dne některý z tělocvičných chlápků nebude mít plné zuby dokonalé svalové hmoty a nezatouží po něčem boubelatějším? Ale chtělo by to nejdřív do nějakého toho fitka zajít, domácí rotoped mi nabídku k sňatku evidentně neudělá.

Ale tohle už byla fakt poslední vlastní myšlenka, další jsem až do přečtení knihy neměla. Ani by se to nehodilo. Svižná knížka mě drapla a nepustila. Řešit i vážné věci s takovým nadhledem, to oceňuji! Druhý den jsem večer udělala zásadní rozhodnutí. Ale kdepak, vy optimisti, do žádného fitka jsem nešla, ale našla jsem si autorku knihy na facebooku a spontánně jsem se jí vyznala, jak velký dojem na mě její kniha udělala.

Nevím, jestli jste už někdy psali spisovateli, ale já jsem měla hroznou trému. Znáte ty obavy: abych neobtěžovala, aby to mělo hlavu i patu, abych nedostala nějakou divnou odpověď, abych dostala vůbec nějakou odpověď… Víte, co se stalo? Dostala jsem odpověď ještě týž večer. A moc krásnou. Nezůstalo jen při ní, zapovídaly jsme se tak, až jsme usoudily, že je osobní setkání nezbytné. A kde jinde se sejít, když se blíží pražský knižní veletrh? Domluva byla rychlá. Vyměnily jsme si popisy svých vzezření, abychom se, nedej bože, nehlásily k někomu jinému a obě se těšily na potřesení rukou.

Doteď jsem v ničem neviděla problém, ale když jsem se pak na výstavišti prodírala čtenářským davem ke kavárně, kde se mělo naše osobní seznámení uskutečnit, napadlo mě, že se budeme u stolečku pěkně vyjímat. Paní Jendruchová o sobě říká, že váží čtyřicet kilo i s postelí, zatímco já vzbuzuji dojem, že bych tu postel i se spící spisovatelkou mohla popadnout a přestěhovat do druhého patra. Ale stal se zázrak. Ačkoli jsem trémou neodpotila ani deko a knižní autorka cestou na veletrh žádné nepřibrala, naše myšlenková decimálka držela obě ramena vyrovnaná. Rozumné povídání střídaly spontánní výbuchy smíchu, a když jsme si objednávaly kávu, tak jsme si bez předchozí domluvy synchronně řekly o kávu Americano. A oběma nám bylo jasné, že nad tímto typem kávy si pravověrný kafař znechuceně odplivne, zatímco nám ta ředěná fakt chutná. A tomu, že nejsme kilogramově sjednocené, se ještě dnes obě upřímně smějeme, pokud na to vůbec přijde řeč.

A tak mě napadlo, narušme společně řád, který tu začíná nepříjemně kořenit. Zabraňme alespoň občas, aby se ostré slovo a peskování stalo konverzační normou, zatímco upřímná pochvala politováníhodnou slabostí. Můžeme začít třeba kulturou. Když se vám kniha, film, koncert, výstava... líbí, nebraňte se vaší zprvu pošetilé touze a poděkujte. Autora i interpreta to možná potěší víc, než jste doufali. Jednak kladnou odezvou uděláte druhé straně radost, ale zároveň se vám může stát stejně jako mně, že vám do života nečekaně vstoupí báječný člověk, který se stane vaší milou kamarádkou či kamarádem. A víte co? Pokud jste doputovali očima až na konec dnešního blogu, tak já vám za to fakt děkuji!