Kdo umístil do škol švédskou bednu a bradla, ten nemůže být normální

Hodiny tělocviku na základních školách by měly žáky dovést k lásce k pohybu, a ne k polykání antidepresiv.

Ve včerejším blogu jsem se zabývala svým vztahem k matematickým slovním úlohám a končila jsem asi takto: Což o to, v matematice jsem neúspěch ve slovních příkladech vykompenzovala správně vyřešenými rovnicemi. Ale tělocvikáře, který trval na tom, abych dělala divy na kruzích, nezajímalo, že umím hrát bezvadně vybíjenou a když hodím krikeťákem, tak si musí vzít dalekohled, aby mi mohl dopad zaměřit. Nedivte se mi proto, že jsem některá gymnastická náčiní považovala za plnohodnotná mučidla.

Zkrátka, co středověkým lapkům zužovalo dech při nazouvání španělské boty, při objímání s železnou pannou a čtvrcení v kole, až jim v průdušnici zbývala jen skulinka velikosti rýžového zrnka, to mi na základní škole suplovalo pouhé pomyšlení na skok přes švédskou bednu, šplh na laně, svis vznesmo na kruzích a přemety na bradlech o nestejné výši žerdi.

Zvláště umíněnost učitele tělocviku na ekonomce, abychom v jeho předmětu všichni rovnocenně vynikali bez ohledu na individuální dispozice či indispozice, mi připadala přehnaná už tenkrát. A po právu. Protože se mě později v zaměstnání různí šéfové mockrát ptali, zda umím psát všemi deseti na psacím stroji či na klávesnici počítače, ale dosud se nikdo nepídil po tom, jestli umím skákat přes švihadlo, nebo jak zvládám na ribstolech viset hlavou dolů.

Na jednu hodinu tělocviku mám však opravdu nehynoucí vzpomínku. My, děvčata, jsme tehdy měly běhat štafety na školním hřišti. Na to jsem se těšila. Ale mizerné počasí nás zahnalo do tělocvičny. Jako rezervní program učitel zvolil cvičení na bradlech o nestejné výši žerdi. O tělocvičnu jsme se pro tentokrát musely podělit s kluky, kteří do té doby otráveně balancovali na kladině. Staly jsme se pro ně vítaným zpestřením.

Orosila jsem se hrůzou. To víte, v osmé třídě už dívka těžce nese pomyšlení na to, jak bude na spolužáky nemotorně vysazovat hýždě v univerzálně modrých trenýrkách a za jejich hurónského smíchu padat z bradel jako zralá švestka.

Jako první šla tehdy na řadu Myslivečková. Té to šlo. Mistrně se vzpírala na rukou, přetáčela se hlavou dolů až bradou šimrala spodní bradlo, švihala nohama předpisově propnutýma až po špičky prstů a zadaný cvik dokončila perfektně zvládnutým výmykem a seskokem do stoje spatného.

Jéžišikriste. Tak tohle já nezvládnu. Učitel jako by snad chtěl ukrátit moje muka, mi v další vteřině pokynul, že teď jsem na řadě já. Kráčela jsem jako na porážku a v hlavě mi zurčela myšlenka: kdyby tu teď byl pingpongový stůl, to bych vám ukázala, jak se za ním umím ohánět pálkou, ale tohle bude můj konec, kdyby aspoň ty kluci tak nečuměli. Vzepřít se na rukou jsem zvládla, ale to bylo všechno. Ustrnula jsem v tomto zvláštním tělocvičném úkonu tak dlouho, až učiteli došlo, že další akce bez jeho zásahu nejsem schopna.

V klučičím rohu to podezřele ztichlo. Tělocvikář mi nadnášel tělo k vyššímu madlu a přitom vydával hlasité pokyny, jak mám spolupracovat. Jeden jsem se pokusila zrealizovat. Snaživě jsem sebou zazmítala, vzepjala jsem se do výšky, zarotovala a obě ruce naráz opustily bradlo. To byla chyba. Neskončila jsem však v kotrmelcích na žíněnce, ale nečekaně jsem se usadila učiteli za krkem. To pedagoga zaskočilo a kousek popoběhl. Sklidili jsme aplaus. Jízdu na koni spolužáci nečekali.

Ještě musím doplnit, že po mně šla na řadu asi osmdesátikilová Vlasta Kazdová, která při pokusu o první výskok učitele skolila nakopnutím pravé nohy, chvíli nad ním bezradně postála a šla si s rozpačitým hihňáním sednout. Abych pravdu řekla, blažilo mě, že jsem v hanbě nezůstala sama. A na Vlastinu obranu musím dodat, že sice neuměla kmitat na bradlech, ale dařilo se jí ve zpěvu národních písní a ve sběru léčivých rostlin.

Zneškodněný pedagog dal bradlová mučidla odtáhnout a nechal nás až do konce hodiny provádět pořadová cvičení. To víte, že pokyn vpravo v bok se mi ještě dnes poslouchá líp než salto vzad.

Občas mě však mlsně obchází poznání, že celý náš život jsou bradla o nestejné výši žerdi. Metáme na nich v luftu kozelce a v dohledu nikdo, kdo by nás zespodu jistil. Ale přihlížejících, kteří číhají, až si natlučeme kolena a odřeme bradu, je kolem požehnaně. Ovšem jedno je jisté, vždyť on jim spravedlivý nejvyšší pedagog taky jednou pokyne, že už na ně přišla řada, a vloží jim do upocených dlaní madla. Tak jejich i našemu sportu zdar!