Je nutné, aby politici uměli zpívat

Možná si říkáte, jestli jsem se nepřeklepla, jestli by politik neměl spíš umět v pravou chvíli pravdivě zazpívat a odtajnit tak všechny lumpárny? Kdepak, mám to dobře, protože blog není policejní svodka.

Od nepěkných podezření se raději přesuneme do sympatických míst, kde jsem jako doma. Jedná se o knihovny. Je v nich již zavedenou a veskrze příjemnou záležitostí pobesedovat si čas od času se svým oblíbeným autorem. Čtenáři obvykle přicházejí dobře naladěni a spisovateli pěkně od plic řeknou, že se jim jeho knihy líbí. Jen zřídka sedí v obecenstvu hnidopich, který autora upozorní, že by neměl psát tak vesele, že by jeho myšlenky měly být údernější, a že mu v jeho páté knize v jednom souvětí chyběla čárka.

Mám s besedami fůru osobních zkušeností nejen coby knihovnice, která je organizuje, ale i jako autorka, která je občas pozvána, aby v jiné knihovně pobesedovala se čtenáři svých knih. Na některé z těchto besed pak vzpomínám ještě dlouho a ráda. Třeba jedno z mých vystoupení se konalo na pozvání paní knihovnice z Velkých Přílep. Zažila jsem tam tehdy mezi čtenáři mimořádně půvabný večer. A až po skončení programu jsem si při letmém pohledu na hodinky překvapeně uvědomila, že ač jsem trémistka, tak jsem se tam cítila natolik dobře, že jsem mluvila půldruhé hodiny spatra. Jelikož jsem však diváky nezahlcovala žádnými letopisnými a historickými údaji, mohli jsme si všichni společně dovolit ten přepych a smát se nahlas mým historkám, u nichž mě vždy až publikum utvrdí, jestli k pobavení opravdu jsou.

Na mé vystoupení se tehdy přišla podívat i přílepská paní starostka Věra Čermáková. A nejen přišla. Ona se dokonce osobně postarala i o hudební předěly. Což neznamená, že by měnila v přehrávači cédéčka a strkala šňůru do zásuvky. Ona zpívala! Ne, to je slabé. Ona nádherně zpívala! Vybrala si pro své vystoupení písničky naší skvělé textařky Jiřiny Fikejzové a mně se nad tou krásou tajil dech.

No jen si zkuste vybavit třeba Juditu Čeřovskou a Akropolis adieu, Řekni, kde ty kytky jsou, nebo Marii Rottrovou a její Markétku, Vaška Neckáře, když zpívá Massachusetts. Všechny tyto texty nesou rukopis paní Fikejzové. A víte co? Nestačí si je vybavit, zkuste si je zabroukat, zazpívat. Jedině tak pochopíte, jak báječnou náladu umí vyvolat.

Já jsem to tehdy pochopila už při první písničce. Asi proto mě ten večer při zpěvu paní starostky napadlo, že zpívání na komunální úrovni je málo. Zpívat by měli mít za povinnost především námi zvolení nejvyšší politici. A teď před volbami mi ten nápad znovu nepřipadá vůbec špatný ani bláznivý.

Při zpěvu – na rozdíl od mluveného slova – se totiž každý falešný tón pozná mnohem snáz. Aha, tak možná proto radši nezpívají.