Jak s Davidem Vlkem vyhazujeme lidi bez roušky

Malý obchodník s potravinami, blogerský kolega David Vlk, napsal článek, v němž popisuje své vnitřní utrpení, když k němu do prodejny vstoupí zákazník bez roušky.

Ve svém blogu kolega konkrétně říká: „Co ale dělat se zákazníky, kteří kašlou na nošení roušek? Jestli si někdo myslí, že já budu ten, kdo je bude nemilosrdně vyhazovat z krámu a dělat jim mravoučné přednášky, tak se krutě mýlí. V téhle době si malý podnikatel nemůže dovolit přijít ani o jednoho zákazníka.“

Ráda bych dodala, že ani knihovna si nemůže dovolit přicházet o čtenáře, a právě proto my knihovnice dbáme na to, aby se čtenáři k sobě i k nám chovali ohleduplně a hygienicky. Mezi to spadá například i trvání na tom, že do půjčovny nemůže vstoupit zákazník bez roušky a bez dezinfekčního ošetření rukou, které provádí hned u vchodu, kde je již pro tento úkon vše potřebné připraveno. Naši návštěvníci jsou zřejmě jiného zrna než konzumenti z Davidova obchodu, protože všechny tyto maličkosti dodržují ochotně a někteří dokonce trvají na dalších opatřeních. Jako například ta malá holčička, o které jsem minule psala, že se ptala maminky, jestli si má u vchodu kromě ručiček vydezinfikovat i nožičky. :-)

Možná je to tím, že do Davidova obchodu vstupují zákazníci nalačno a něco k snědku tam teprve vyhlížejí, no a jak známo, hladový člověk revoltuje jedna báseň. Říkám si, že zákazník odmítající roušku bude ten typ rytíře, který, kdyby došlo na dobývání středověkého hradu, tak by ho už z principu dobýval do pasu nahý a bez helmice, zatímco jeho spolubojovníci by si poslušně jako zbabělci, co se neumí vzepřít rytířským pravidlům, chránili těla brněním. A kdyby šel v této vzpurné chvíli okukovat zvířata do zoologické zahrady, určitě by za prvním rohem strčil skrz mříže hlavu do lví klece jen proto, že je doporučeno to nedělat.

To naši čtenáři používají zdravý rozum, hlavy do klecí nestrkají a roušku si nasazují ochotně asi i proto, že u nás všichni vědí, že mě některý ze čtenářů před lety nakazil prasečí chřipkou a já jsem pak pěkných pár dní zápasila o zdraví v nemocnici. Prostě a jednoduše, kdyby se tehdy roušky nosily, mohla jsem si tuhle hnusnou, na mě prsknutou zkušenost odepřít.

Proto jsem ve středu nevěřila vlastním očím, když nějaká žena využila otevřených dveří do půjčovny, protože mezi nimi stála naše paní uklízečka s koštětem, proklouzla kolem ní a povídá mi, že jde na internet. Upozornila jsem ji, zatím velmi laskavě, že středa je zavírací den, což znamená, že knihovna je pro veřejnost uzavřena. Pro jistotu jsem se ještě zeptala, jestli viděla cedulku na dveřích, která je umístěna hned nad velkou klikou našich krásných historických vrat. „Viděla,“ odvětila paní. „Takže víte, že máme zavřeno?“ „To vím,“ řekla paní neústupně, „ale já si nechci půjčit knížky, já chci pustit internet.“ Upozornila jsem paní, že právě za chvíli odjíždím pro nové knížky a na internet ji ani při nejlepší dobré vůli pustit nemůžu. „No tak mi ho nepouštějte. Víte co, já si k vám sednu ke stolu k vašemu počítači, řeknu vám, co potřebuju najít, a vy mi to najdete,“ dodala nyní už drzá žena a mohutně popotáhla nosem.

A přesně v tom okamžiku jsem vyskočila ze židle a hodně hlasitě paní vykázala z knihovny. Nešlo o to, že jsem si uvědomila, že tu paní od vidění znám, protože k nám do knihovny do půjčovny pro dospělé chodí docela často, ani proto, že bych jí do třetice vysvětlila, že knihovna není otevřena a na internet skutečně jít nemůže. Já jsem totiž zařvala: „Jak to, že nemáte nasazenou roušku?“

A je to tady, ta paní, se kterou jsem doteď měla svatou trpělivost, si klidně i s plným nosem vyžaduje vstup do zavřené knihovny bez ochrany úst a nosu, na což ji krom vládních nařízení upozorňuje i cedule – s prominutím velká jako kráva - před vchodem ke mně do dětské půjčovny. Při představě, jak si ta paní, která na můj výkřik jen pokrčila rameny a k zarouškování se ani teď neměla, sedne dle jejího požadavku ke mně k počítači, strčí mi nastydlý nos až do klávesnice a bude mě cepovat, co všechno a jak rychle jí mám vyhledat, jsem se stala naprosto nekompromisní. Paní ještě chvíli otálela ve dveřích, asi doufala, že kvůli takové prkotině, jakou je zavírací doba a nahý obličej, ji z knihovny nevykážu. Jsem hodná knihovnice a ta tohle přece neudělá.

Cha, udělala jsem to. Já jsem si totiž v tu chvíli nepředstavila Davidovo utrpení z mravoučných přednášek svým neukázněným zákazníkům, já jsem si z vlastního příkladu představila utrpení toho, koho by paní třeba svojí bezohledností poslala do nemocnice.

No a pak se mi dneska v noci zdál ten divný sen. Já a David Vlk jsme vyháněli z jeho obchodu neorouškovanou zákaznici. David měl v ruce násadu od koštěte naší paní uklízečky a já nějakou zmrzlou rybu z jeho sortimentu. Nebo se mi zdálo, že se mi to zdálo. Já už fakt nevím. Ale jedno je jisté, ani Davida k nám do knihovny bez roušky rozhodně nepustím. To ať přijde radši do půli těla bez brnění.