Úpadek vědecké etiky v Čechách zatím stále za okázalého nezájmu příslušných míst

Olomoucká kauza (přesněji kauzy - ta fraška se rozrůstá dál, třeba o článek v Nature) trvá už 10 let. A nebýt nového děkana tamní PřF by mohla klidně vyhnívat dál - akorát by rostl počet lidí perzekuovaných v zájmu jejiho tutlání.

Před nějakými jedenácti lety (12.1.2008) v LN vyšel můj článek, na který jsem se pod vlivem té nekončící olomoucké grotesky rozpomněl - jen abych konstatoval, že se to za tu dobu v Čechách zase tak moc k lepšímu nezlepšilo (jedna vlaštovka - kauza Bezouška - jaro ještě nedělá), a tak ten text následuje:

Dobrá zpráva o akademickém lhaní

Česku schází hrdinové, kteří by na případy vědeckého plagiátorství upozornili, ale hlavně orgány, jež by navrhly razantní postih

Kauza prorektora Iva Budila naznačuje, že pro akademická pochybení přestává v Česku platit dvojí standard. Přesto má místní etika vědecké práce oproti světu čtvrt století dlouhé zpoždění. Plagiátorská kauza prorektora Iva Budila již jen doutná. Komise sice konstatovala pochybení, současně je ale nepovažovala za natolik závažná, aby doporučila nějaký postih. V českém kontextu lze komisi bohužel dát za pravdu: v naší vědě dochází k závažnějším nepravostem, které vzhledem k celkové atmosféře nemají naději ani na nějaké projednání, natož aby byly potrestány. Prorektor Budil se ve čtyřicítce stihl stát profesorem i doktorem věd a členem mnoha orgánů - třeba Akademického sněmu AV ČR nebo vedení Společnosti pro vědy a umění. To samo je v našich poměrech neobvyklé. Navíc pracuje ve společenskovědních oborech, kde se akademický postup opírá o rozsáhlé syntetické práce, ne o nový výsledek sdělitelný na pár stránkách, jak je tomu v přírodovědě. Nyní se tedy stal i naší první akademickou celebritou, jejíž pochybení byla projednána způsobem blížícím se standardům vědecky vyspělých zemí. A to je svým způsobem přelomové, neboť si to postupně vynutí posun i v našich dalších institucích.

Ušlechtilá meditace o morálce

V oblasti etiky vědecké práce je u nás oproti světu zpoždění asi čtvrt století. Již v osmdesátých letech se v USA, a pak v západní Evropě, přistoupilo k formulování psaných pravidel a k vytváření profesionálně pracujících etických panelů. Tím se nahrazovala dřívější praxe, kdy se vědecká etika šířila pouze neformálně, ústním podáním, z generace na generaci. Základní požadavky jsou, že každá významná instituce by měla mít nějaký svůj etický orgán dohlížející na dodržování etického kodexu. Takováto komise existuje trvale, aby mohla okamžitě reagovat na podněty. Platí, že musí projednat všechny podněty, a to stejným standardním postupem. Postih v případě zjištěných nepravostí je též samozřejmým požadavkem.

Vývoj v našich zemích probíhal v několika etapách. Začátkem devadesátých let platil mýtus o světovosti naší vědy a myšlenka, že by snad i u nás mohlo docházet k nějakým pochybením, zněla kacířsky. Postupně však nebylo možné přehlížet, jak velkou pozornost věnují etice vědecké práce jinde ve světě. Připustila se tedy existence etických panelů s tím, že jejich náplní nebude nějaké nedůstojné vyšetřování, nýbrž ušlechtilé meditace o morální integritě vědy. To samozřejmě nezměnilo nic na výskytu oněch nepravostí. A tak se ve třetí etapě připustila možnost, že v některých případech dojde i na vyšetřování. Jaksi samozřejmě ovšem platila premisa, že se to prostě nemůže týkat nějakých celebrit, neboť jak by pak věda vypadala před veřejností. Navíc přece nikdo nemůže chtít, aby se ušlechtilé komise obíraly něčím tak přízemním, jako je navrhování postihů. Kauza prorektora Budila naznačuje, že se zodpovědné osoby osmělily přejít do čtvrté fáze, kdy už neplatí dvojí standard: stejným způsobem se vyšetřují všechna pochybení, bez ohledu na akademický rank. Tedy zatím jen v Plzni, ale jak známo, příklady táhnou. K dosažení úrovně vědecky vyspělých zemí pak už bude zbývat poslední etapa. Tou bude - snad už jen v horizontu pár let - přijetí prosté skutečnosti, že bez postihování provinilců systém udržování etiky vědecké práce prostě fungovat nemůže.

Kdo krade, ten lže

Nepřístojnosti v různých vědních oborech mívají rozmanitou podobu. Pro přírodní vědy je příznačné publikování neexistujících, smyšlených, nereprodukovatelných výsledků. I zde může ovšem docházet k plagiátorství, například velmi záludnou formou vykrádání výsledků - třeba z prací postoupených k recenznímu řízení pro publikaci nebo z grantových přihlášek. Vědecké časopisy nechají zaslanou práci posoudit několika anonymním recenzentům. Ti by neměli nové informace použít ve své vlastní práci dříve, než dojde k jejich otištění, a samozřejmě by neměli umožnit přístup k recenzované práci ani nikomu dalšímu. Anonymita recenzentů se ale považuje za neprolomitelnou, což jim dává výsadní postavení. V principu recenzent pracující na stejném problému může účelově recenzní řízení uměle protahovat či přímo otištění práce zablokovat a v mezidobí sám ony recenzované výsledky zcizit a otisknout jinde.

Podobně může dojít i k vykrádání myšlenek z grantové přihlášky, za což byl svého času postižen třeba jeden věhlasný americký chemik, Leo Paquette. Ten sloužil jako recenzent grantové přihlášky pro americký Národní ústav zdraví. Přihláška byla zamítnuta, ovšem některé její myšlenky doktor Paquette tvořivě použil ve své vlastní grantové žádosti. Na věc by se nikdy nepřišlo, nebýt náhody: agentura poslala žádost od Paquettea autorovi té původní, už zamítnuté přihlášky. Ten nemohl věřit svým očím, když v cizím textu viděl pasáže doslovně převzaté ze své vlastní přihlášky. Nastalo vyšetřování, Paquette se hájil, že došlo k omylu. Zneužitou přihlášku dal přečíst svému studentovi (kterého jako gentleman nemůže jmenovat), ten pasáž převzal do své seminární práce a z té se pak nějak dostala do té Paquetteovy nové grantové žádosti. Za tyto nepřístojnosti byl badatel postižen desetiletým zákazem podílet se na poradní činnosti pro americký Národní ústav zdraví.

Nebylo to jediné selhání věhlasného učence. Ukázalo se též, že jinou pasáž z cizí grantové přihlášky, tentokrát pro americkou Národní vědeckou nadaci, použil ve své vlastní časopisecké práci. V tomto případě se Paquette hájil, že to celé zavinilo pochybení jeho sekretářky. V důsledku incidentu mu byl navržen postih dvouročního zastavení federálních peněz na jeho vlastní výzkumy. Právě proti tomuto druhu zneužívání grantových přihlášek v našich podmínkách zatím prakticky neexistuje ochrana. Žadatelé jsou v nerovnoprávném postavení, neboť dosud fakticky není rozpracován žádný funkční systém odvolání, jimiž by se někdo opravdu nezávisle a seriózně zabýval. Ještě větším zlem v přírodních či lékařských vědách je publikování neexistujících, smyšlených, nereprodukovatelných výsledků. Zde dochází k obrovským časovým ztrátám na straně seriózních badatelů, kteří se důvěřivě snaží na neexistující výsledky navázat a při své solidnosti si je chtějí nejprve také reprodukovat. Navíc takovéto kauzy mají velmi disgustující dopad na veřejnost. Shodou okolností byly v nedávné době jak ve fyzikálním, tak v lékařském výzkumu odhaleny takovéto případy u badatelů, kteří v zásadě již za své neexistující objevy mohli získat Nobelovu cenu. K tomu sice nedošlo, ale pokud by se tak stalo, byla by to pro důvěryhodnost vědy v očích veřejnosti vpravdě katastrofa.

Uzavřený už je skandál německého badatele Jana Hendrika Schöna působícího v renomovaných Bellových laboratořích v New Jersey. Ten publikoval v hlavních prestižních časopisech Science a Nature dlouhou sérii prací, které ohlašovaly významné objevy, včetně třeba supravodivosti za vysokých teplot. Dostávalo se mu nejrůznějších poct a zdálo se, že Nobelova cena je jen otázkou času. Pak si ale jedna šťouravá badatelka všimla, že diagramy v Schönových pracích vykazují stále stejný šum, ač by měl být nahodilý a různý. To by doktor Schön ještě ustál: vymluvil se, že se mu v tvůrčím chvatu prostě nějak pomíchaly obrázky v počítači.

Ale v té chvíli se osmělili další, jimž se jeho zázračné výsledky přes veškeré úsilí nedařilo reprodukovat. Americká fyzikální obec vytvořila vyšetřovací panel, který došel k závěru, že Schön výsledky zveřejněné v nejméně šestnácti publikacích prostě zfalšoval. Ještě v den zveřejnění zprávy byl Schön z Bellových laboratoří propuštěn a na univerzitě v německé Kostnici se dodnes vleče řízení o zrušení jeho doktorátu: Schön se totiž proti odnětí titulu odvolal, ujišťuje, že se dopustil pouze „čestných omylů“. 

Podobně ještě probíhají dozvuky aféry jihokorejského badatele Woo-suk Hwanga, související s výzkumem kmenových buněk, který do budoucna sliboval radikální obrat v léčbě řady chorob. Poté, co vyšetřovací komise označila dva přelomové články v časopise Science za podvrhy, byl doktor Hwang propuštěn ze Soulské národní univerzity, byla mu odebrána licence k provádění výzkumu v této oblasti, přišel o hrdý titul Vrcholový vědec a byl postaven před soud pro zneužití finančních prostředků na výzkumy. Soud dosud probíhá a může skončit i víceletým žalářem. Stran finančních machinací přišel Hwang s kreativní obhajobou, že se stal obětí mafie, která mu za obrovské sumy, pochopitelně bez účetních dokladů, slíbila dodat ze Sibiře zamrzlého mamuta, aby jej mohl naklonovat. V současné době se uchýlil do Thajska, kde chce pokračovat ve výzkumech za soukromé prostředky od spřátelených buddhistických kruhů.

Hwangův skandál odstartovali jihokorejští investigativní novináři. Ty později podpořil jeden americký profesor, do té doby Hwangův spolupracovník, a oznámil, že nebude ve spolupráci pokračovat vzhledem k některým etickým problémům. Je třeba poznamenat, že tomuto americkému profesoru Hwang nabídl spoluautorství proto, aby dosáhl hladkého přijetí prací do časopisu Science. Tehdy byl ovšem Hwang velmi lákavý partner vzhledem k finančním fondům, jimiž disponoval. I Hwang byl v době své největší slávy považován za velmi pravděpodobného laureáta Nobelovy ceny. A jako Schönova kauza, i jeho případ upozornil na snadnost, s jakou se podvržené výsledky dostávají do těch nejprestižnějších vědeckých časopisů.

Na rakovinu jedině ibuprofen

Velmi neblahý dopad na veřejnost mají skandály v medicínském výzkumu. Loňský rok přinesl třeba kauzu, v níž figuroval norský onkolog Jón Sudbo. Ten v říjnu 2005 publikoval v předním lékařském časopise Lancet zjištění, že léky typu ibuprofenu snižují riziko rakoviny dutiny ústní u kuřáků. To mělo vyplývat ze sledování jeho 900členného souboru pacientů. Záhy se ale objevily pochybnosti a pod jejich tlakem lékař již v lednu 2006 doznal, že celý soubor byl smyšlený. Později se dokonce ukázalo, že Sudbo neztrácel čas ani s vymýšlením pacientů: 250 jich mělo totožné datum narození. Práci pak odvolal a doznal podobnou podvodnost i u dalších dvou studií. Královská nemocnice a Univerzita v Oslu ustavily mezinárodní vyšetřující panel, v jehož čele stál švédský profesor Anders Ekbom. V červnu 2006 panel vydal nález, že celkem 15 Sudbových prací bylo podvodných, včetně doktorské disertace. Jeho spolupracovníci a nadřízení si zjevně počínali velmi lehkomyslně, ale komise je z přímé účasti na podvodech nevinila. Profesor Ekbom tvrdí, že Sudbo byl spíše typ osamělého vlka a že asi nikdo z jeho spolupracovníků o podvodech nevěděl. Onkolog bezprostředně po zveřejnění zprávy rezignoval, později byl zbaven titulu i licence k provozování lékařské praxe. Nějaký čas byl nezaměstnaný, nyní působí jako dentista. Dodnes probíhá šetření možných trestních aspektů zneužití veřejných prostředků určených na jeho výzkum.

Kultura strachu

Leč zachovejme klid - toto je případ ze vzdálené Skandinávie. V České kotlině takovéto postihy ještě dlouho hrozit nebudou! Nemáme tu ani hrdiny, kteří by na nepravosti upozornili, ani orgány, které by se opravdu odvážily navrhnout razantní postihy. Zatím naopak pořád existuje skrytý systém na pohotové postihování nepohodlných kritiků. A nadto v české vědě místy i přežívá kultura strachu. Nepoužívají se sice už postupy známé z minulosti, jako třeba udání korespondence s emigrantem, ale i včasná pomluva potenciálního kritika udělá své. A kdo se odváží sebevražedně jít proti neprůstřelné zdi systému osobních vazeb? Vždyť u nás se zatím ještě ani nerespektuje jedno za základních pravidel pro boj s nepravostmi ve vědě, totiž požadavek na vědecké instituce, aby poskytovaly účinnou ochranu a podporu těm, kteří se odváží s kritikou vystoupit.

Nicméně se začínajícím zájmem o vědecké nepravosti v Česku jsem před časem zveřejnil jednu svou zkušenost z domácího prostředí a pojmenoval ji Hlava XXII. Šlo v ní o to, že jsem obdržel od autorů rukopis jejich textu ještě předtím, než ho odeslali do redakce. Téma bylo blízké mým vlastním výzkumům, a tak jsem si jako obvykle přepočítal výsledky. Ukázalo se, že celkem třicet hodnot v klíčové tabulce bylo zcela chybných. Byla to prostě náhodná čísla. Okamžitě a opakovaně jsem informoval všechny autory o této skutečnosti. K mému šoku se nestalo vůbec nic, autoři chladnokrevně ta nepravdivá, nezískatelná data odeslali do mezinárodního časopisu a úspěšně publikovali. Vzdor mým početným upozorněním by ty chyby v onom renomovaném časopise nejspíš tiše přežívaly podnes. Znal jsem praktiky jednoho z autorů a nechtěl jsem s ním jít do nějakého veřejného střetu. Navíc tehdejší publikační pravidla stejně neumožňovala, aby explicitní opravu (tedy Errata) otiskl někdo jiný než sami autoři.

Později jsem v rámci jedné své vlastní práce radši uvedl i oněch třicet správných hodnot, aniž bych explicitně zdůrazňoval, že předtím byla publikována nereprodukovatelná data. Nakonec po nějaké době původci chyb zcela překvapivě publikovali skutečná Errata, byť se slovem nezmínili, že už došlo ke kryptickému opravení těch jejich chyb, a to dokonce ve stejném časopise. Tato epizoda ukazovala na nedostatečnost tehdejších etických pravidel pro publikování. Pokud se totiž týkalo oprav chybných výsledků, platila dříve formulace, že opravy chyb by měl publikovat jeden či více původních autorů. To ovšem de facto umožňovalo vznik Hlavy XXII: pokud to původci chyb nechtěli, byly jejich evidentní chyby neopravitelné. Na tento zjevný nedostatek jsem poukázal: někteří autoři, přestože jsou na nereprodukovatelná data upozorněni, a to dokonce ještě před odesláním práce, nehnou prstem a chyby bohorovně nechají tiskem vyjít. Později byla formulace pravidel změněna tak, že oprava chyb může být publikována i osobou, která je odhalila. Tento zajímavý Czech-made příspěvek vědecké etice v celosvětovém měřítku jsem prvně zveřejnil v dosti případném mezinárodním médiu, v časopise pro nereprodukovatelné výsledky (Journal of Irreproducible Results). A jaký měl můj článek dopad? Jediný: ten nepoctivý autor se stal členem Vědecké rady AV ČR!

Ale nyní může Akademie ukázat, že se nenechá zahanbit Západočeskou univerzitou v Plzni a že už také dospěla do čtvrté fáze přístupu k problémům vědecké etiky - tedy že nepraktikuje dvojí standard a stejným způsobem vyšetřuje všechna pochybení, bez ohledu na akademický rank původce. Někdo se možná pozastaví, že zatím provinilec není uveden jmenovitě. Berme to jako příspěvek ke klidnému, standardně civilizovanému formálnímu došetření kauzy, jako respekt presumpce neviny v etické sféře, byť v daném případě jsou nesprávnosti mimo jakoukoliv diskusi. Však jistě bude ještě příležitost vrátit se k této kauze v širším kontextu! Nakonec nejde v daném případě o pochybení osamocené. Pro pozitivní posun klimatu v české vědě mají totiž význam pouze kauzy solidně uzavřené. Naopak šetření rozmlžená, účelově rozmělněná a pak zametená pod koberec by jen přispívala ke konzervování oné kultury strachu.

Ilustrace u perexu: Případná pasáž z nedávného textu ex-předsedy Akademické rady UPOL Josefa Tillicha (http://www.dzurnal.cz/index.php/2019/04/10/dopis/):

____________

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XIX.]
XVIII. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=718289
XX. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=732308

P.S.: A abych přece jen nějak konstruktivně přispěl ku změně poměrů, sedl jsem 23.9.19 (to je v Japonsku státní svátek - den podzimní rovnodennosti) a sepsal supliku:
Vazeni clenove Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PS,
Zajiste se take pozastavujete nad nezdravymi pomery v nekterych oblastech ceske vedy a vyzkumu, pripady okazalych nepristojnosti, a jejich zakryvani s pomoci systemu cronyismu a moralni korupce. Zdarilou ukazkou tohoto substandardniho stavu je kupr. nyni probihajici rozsahla dezgustujici kauza v Olomouci.
Tyto politovanihodne pripady se deji i ve vyspelych zemich, a ty se je snazi resit i zrizovanim statnich uradu vyzkumnych ombudsmanu. Ty maji zajistovat objektivni vyjasneni kauz, branit jak jejich zakryvani a relativizovani, tak i perzekuci tech, kdo na takove kauzy upozornili. I v Cesku by mel byt zrizen statni Ombudsman ceskeho vyzkumu, tak jak uz roky existuje v Nemecku a noveji je zavaden v Dansku a Svedsku (a jsou podnety pro jeho zrizeni tez treba i na Slovensku):
https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=718289
Pokud v nekterych nasich akademickych institucich se praktikuje cronyisticke zakryvani nepristojnosti, a naopak cilene dochazi k perzekuci kritiku toho neblaheho stavu, je jasne, ze v takovych institucich ani nemuze dochazet k solidnimu rozdelovani a vyuzivani prostredku na vyzkum.

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0