Tři málo známá F z kalných vod provozu StB: Agenti F, fiktivní verbovky, falšování fondů

Řada pojednání o aktivitách StB jsou převyprávění informací, které byly zveřejněny už kolem r. 68. Vedle toho naopak existují témata co mainstream opomíjí. Tři z nich začínají na F: Agenti F, Fiktivní verbovky, Falšování financí.  

V osmdesátých letech, pod vlivem nazrávající perestrojky, se KGB zaměřila na vyšší profesionalitu svého provozu, solidní vzdělání štafu, větší aplikaci poznatků vědy - např. psychologie či výpočetní techniky. Tyto trendy se pak přenášely i do dalších východoevropských tajných služeb. Sledování disidentů ustupovalo do pozadí, šlo o získávání kvalitních informací důležitých pro kompetentní řízení státu. Tak se začal objevovat i nový typ agentů, tak zvaní agenti F, agenti pro nový styl v budoucnu. Ti se měli rekrutovali ze sfér, kde se takové informace daly získat. Agenti F měli jiný, nezávislý systém své evidence. O nich se v našich podmínkách zatím ví jen velmi málo. Zajímal se o ně např. historik Milan Churaň, který v devadesátých letech pracoval několik roků i v transformované tajné službě. Poslední zatím zachycená stopa o agentech F pochází z konce listopadu 1989, kdy vedení StB vydalo pokyn ku stažení veškeré dokumentace o agentech F na I. správu, tedy rozvědku, nejvíce napojenou na KGB. Agenti F nebyli podchycení v normálních registrech svazků a proto se vůbec nemohou objevit v legendárních Cibulkových seznamech, a není o nich též ani zmínka v lustračním zákoně. Úlohu rozvědky i její archívy převzal pak náš dnešní ÚZSI - Úřad pro zahraniční styky a informace. Existence agentů F byla sice čas od času zmíněna, ale jinak byla ve stínu zájmu médií. Jaký byl další osud jejich dokumentace po přesunu na I. správu je nejasné - její cesta mohla pokračovat dál, třeba do naprostého bezpečí areálů sovětských jednotek, mohla třeba i být nakonec zničena. Může ale být i dodnes někde hluboko v našich archívech, neb zvlášť pro materiály rozvědky platí, že nemohou být zpřístupněny, pokud by to mohlo vyvolat problémy pro stát. Příkladem jsou třeba výsledky vědeckotechnické špionáže, které by v případě zveřejnění mohly vést k žalobám na stát ze strany poškozených zahraničních firem. Kdyby byl seznam agentů F někdy zveřejněn, nemělo by to pro ně bezprostředně praktických následků, neb by se přesně podle dikce zákona mohli odvolat na negativní lustrační osvědčení. A zákon by asi nemělo moc smyslu měnit, neb se spíš dá předpokládat, že u F agentů mohlo jít jen o tzv. fiktivní verbovku jako nový přístup u nového typu spolupráce, tedy o ústní dohodu o spolupráci bez jakéhokoliv podpisování. Agenty F by měli být lidé, o které StB měla zájem i vzhledem k budoucím změnám, takže jejich zveřejnění by ale mohlo poněkud pozměnit mapu polistopadového dění. Jejich jména znají bývalí vysocí důstojníci StB, a pokud by byli zbaveni mlčenlivosti, a ochotni o tom hovořit, mohlo by to být dosti zajímavé ..... 

Celou historií StB prochází vytrvalé získávání nových tajných spolupracovníků. Do toho mohl spadnout kdokoliv, kdo se z jakýchkoliv důvodů objevil v nitkovém kříži StB - dost záleželo na jeho momentální osobní situaci. Proces probíhal ve dvou fázích, podobně jako v Kunderových Směšných láskách: registráž, kontaktáž. Je zajímavým detailem, že StB ve fázi registráže (fakticky se tehdy používal termín lustrování) nahlížela i do kádrových materiálů ležících na kádrových odděleních každé instituce. Jak přesně to dělala, aby nedošlo k dekonspiraci, není úplně jasné, možná přes kádrová oddělení instituci nadřízených míst.* Ale když zkušený headhunter ve vlastnoručním životopise založeném v kádrových materiálech registranta: 
https://app.box.com/s/14fl49tngdd9rmwbgp0v84djmyr4tfw1
zahlédl (a hned si opsal) třeba věty: "... Principální chyby vývoje v r. 1968 si uvědomil brzy. Po celou dobu krizového vývoje se bez výjimky snažil nabádat blízké spolupracovníky k podpoře těch představitelů strany a vlády, kteří vycházeli z nerozborného svazku soc. zemí. Situaci považoval za zralou pro zahájení konsolidace poté, co se do čela postavil s. Husák ...", tak ten hned tušil, že to bude jeho člověk. Něco takového si totiž do vlastního životopisu napsal buď ortodoxní (řečeno slovy filosofa Egona Bondyho) marxist levý, nebo (dobovou terminologií) oportunist pravý - tedy člověk tvrdě jdoucí po kariéře a mající za to, že mu to v ní pomůže. Ať tak či onak, z hlediska headhuntera bylo doba zralá na přechod od registráže ku kontaktáži.

U registrantů v nějakém vyšším postavení, citlivých na svůj image, se nevyžadoval podpis vázacího aktu, aby to nenarušilo tvorbu psychlogicky příznivého, spíše jakoby partnerského vztahu k řídícímu orgánu, a tím přísun informací. Pak se právě přistupovalo k fiktivní verbovce. Citlivé psychologické pozorování objekta bývalo u headhunterů dobře vyvinuté, dokázali zachytit  mnoho a mnohé:
https://app.box.com/s/a6xphqddjjcy0vhtkqopfg3o1kgkrvnf
V daném případě např. headhunteři popisují takové detaily jako rozrušenost, rozechvělost, přehnanou slušnost, zrychlený dech, třaslavý hlas, časté sundávání a odhazování brýlí. Ale současně snaha působit suverénně a získat důvěru headhunterů - přesvědčit je o pochopení pro jejich práci a kladném vztahu k nim. Jemný psychologický přístup headhunterů vedl k tomu, že daný registrant se začal s trpkostí svěřovat o nedostačném uznání, což korunuje prohlášením, že sice za své 'unikátní vědecké objevy' nedostal státní cenu Klementa Gottwalda, což ho trápí, ale život si kvůli tomu nemíní brát. Nejpozději v této fázi muselo být headhunterům jasné, že mají před sebou člověka s nabobtnalým egem, deprivovaného a bažícího po formálním uznání, sebestřednou osobu. Nadto měl ale objekt vyjet na dlouhodobý pobyt na Západ, a to k čs. emigrantovi. Což byla parketa hlavně rozvědky. Kontrarozvědka jen šla po tuzemcích, co s emigranty měli styky skryté. Pokud to odhalili (často tak, že to někdo kvůli svým osobním interesům prostě nabonzoval, aby dostal prebendy), tak jste mohli zmizet v podzemních kobkách ve Valdicích u Jičína na deset let. Horliví prokurátoři někdy navrhovali v takových situacích ba i provaz. Suma sumárum - headhunteři tak mohli uzavřít, že objekt je vhodný i žádoucí pro fiktivní verbovku:
https://app.box.com/s/4nux7t3hiqnsy5rjndxuhjcqqbldbhxz

Poznávání provozu Stb ztěžuje nekompletnost materiálů - u posledního období před listopadem 1989 se předpokládá, že došlo k 99% skartovani, ale i zatím neznámý osud jiných - jako třeba věci vztahujících se k F agentům. A je zde i kontraproduktivní předpojatost vůči důstojníkům StB, z nichž část by byla ochotna poskytnout pravdivé informace z historie své instituce. Prvně by ale měli být - po třiceti letech - zbaveni mlčenlivosti. Nadto média opomíjejí některé velmi zajímavé nálezy. Tak kupř. publicista Jan Schneider, který v devadesátých letech působil v tajných službách, fakticky jako jediný upozornil na pozoruhodné dění kolem finančních fondů v bratislavské StB v osmdesátých letech, které popisuje solidní leč neznámý sborník který vydal slovenský Ústav paměti národa v r. 2008 (J. Sivoš: XII. správa ZNB. Dokumenty k činnosti Správy kontrarozviedky v Bratislavě v rokoch 1974-1989). Zde je popsáno i šetření inspekce ministra vnitra z roku 1986 o falšování finančních fondů v rámci této správy. Docházelo totiž k tomu, že některé vyšší šarže odkláněly finance původně určené pro aktivity s tajnými spolupracovníky, což nakonec vedlo k odchodu některých důstojníků do civilu (eufemisticky - na vlastní žádost). Docházelo tam totiž k zakládání falešných svazků, aby se přes ně mohly finance odklánět. Část falešných agentů byla zrušena úplně, část degradována na důvěrníky. Na toto falšování financí ze strany některých šarží StB v Bratislavě a vedení mrtvých duší jistě asi přijde časem řeč v kauze Andreje Babiše. Ta se zatím jen obloukem pouze vrátila do políčka č. 1 (ač to média spíše zamlžují nepřesnými titulky). I když - IMHO - to nakonec stejně asi skončí u konstatování elementárního faktu, že zde prostě neexistuje vázací akt. Kdyby to byl obecný Pepa od ponku, tak už dávno má v kapse rozsudek nahrazující negativní osvědčení - takových rozsudků, pro které ta absence (dokonce jen absence originálu) vázacího aktu postačovala, jsou stovky ne-li tisíce. Ale v případě Andreje Babiše to je najednou jinak - česky se to mu říká měřit podle kabátu (zde, pravda, v obráceném gardu), no a cizím slovem, cynicky ovšem, nezávislost justice (což, pravda, národ ironicky ztransformoval na: justice nezávislá na zákonech). Ta sice má pásku přes oči, jenže ta ve východní Evropě je pořád jaksi nedostatečně kvalitní - po třiceti letech dost ostuda. Zvláštní také je, že se Evropský soud nepozastavil nad tím, že roky platilo, že je třeba se soudit s tím Ústavem paměti národa. Až když se podle tohoto mustru obrátí na soud ausgerechnet Andrej Babiš, tak se vyhlásí zásadní změna, že je třeba se soudit snad s (nějakým) ministerstvem, soud ale ani přesně neřekne s kterým. Tím jsou v nejistotě nejen všichni, co se ještě soudí, ale nakonec i ti, co se úspěšně dosoudili podle dosud platného schématu. Je třeba ale poznamenat, že jen zlomku žalob k Evropskému soudu se dostane komfortu plnohodnotného pojednání senátem. Většina je odkloněna vpodstatě už na úrovni soudce z dané země, aniž by jim bylo poskytnuto aspoň zevrubné, vyčerpávající slovní vysvětlení. Takže ta většina to může chápat jen jako pokračování tuzemské justice jinými prostředky. A tak ten Evropský soud v jejich očích se pak dvakrát nejeví jako nějaká opravdu efektivní záruka spravedlnosti. Holt fungování moderní Evropy jsme si před třiceti lety asi představovali poněkud jinak.

Foto u perexu: Výřez z obálky publikace vydané slovenským Ústavem paměti národa v r. 2008.

____________
*Ukázková ilustrace StB sondáže v kádrových materiálech (jiného) objekta je k dispozici třeba i ve spise StB Pamír: 
http://www.ceska-justice.cz/2019/02/favorit-ustavniho-soudce-gerloch-clenem-ksc-zajimala-se-nej-stb/

____________
[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XI.]
X. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=680203
XII. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=699431

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0