Terminální diagnóza zast. protektora Reinharda Heydricha: Antrax, botox, embolie či jinak?

V odborném časopise Neurology vyšel (poměrně překvapivě) článek o možných bezprostředních příčinách smrti zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten vpodstatě vylučuje, že by šlo o otravu botulinovým jedem z bomby.

Antrax býval dosti běžnou infekcí, jak dokládá i to, ze čeština pro něj má vlastní termín - uhlák (též sněť slezinná). Termín uhlák výstižně popisuje to, že zesnulý může být, kupř. i v obličeji, černý jako od uhelného mouru. Antrax dost ustoupil se zavedením očkování, prevence, a antibiotik. Podobně, jako je dnes málo běžné třeba lues či TBC. Jedním z jeho přenašečů jsou i ovce a nakazit se bylo možné třeba i při práci s infikovanou ovčí vlnou. Společně s botulinem patří mezi nejznámnější biologické zbraně, zkoumané už během druhé světové války třeba v Anglii či Japonsku (a Japonci zkoušené v Číně).

27. května 1942 se zasekl v zatáčce, dnes všeobecně známé jako Heydrichova, automat určený k odstřelu Reinharda Heydricha, tou dobou systematicky decimujícího jako uřadující říšský protektor český odboj. Došlo proto na náhradní scénář za použití bomby. Heydrich byl zraněn její střepinou, která měla uvíznout v blízkosti sleziny. Byl operován, a po několika dnech zemřel na sepsi. Ta by mohla být zvládnutelná, pokud by byla k dispozici antibiotika. Sir Alexander Fleming, jeden z laureatů Nobelovy ceny za penicilin (udělené v r. 1945), učinil své klíčové pozorování již v r. 1928. K prvé aplikaci na nemocné osobě došlo v srpnu 1941. Fleming dostal Nobelovu cenu s dalšími dvěma badateli. Jedním z nich byl Ernst Boris Chain, narozený v židovské rodině v Berlíně, který po nástupu nacistů emigroval v r. 1933 do Anglie (s deseti librami v kapse). Existuje i český film, který dokumentuje, že na penicilinu se už během války začalo pracovat i u nás.

Heydrichova náhlá smrt 4. června 1942 ráno vedla ku spekulacím o příčinách. Zdrojem infekce v případě Heydricha nemusela být sama střepina, ale třeba materiál při výbuchu vytržený ze sedadla, což by třeba mohla být i ovčí vlna nebo koňské žíně použivané na šití. Nicméně hypotetická možnost, že muž, o kterém se admirál Canaris vyjádřil o jako nejbrutálnějším člověku jakého potkal, a také nejvyšší nacistický pohlavár co zhynul v důsledku bojové akce, mohl být shodou okolností infikován antraxem, byla zastíněna jinou teorií, totiž, že byl cíleně otráven botulotoxinem neboli botulinem neboli klobásovým jedem. Zdroj této informace byl důvěryhodný - totiž Sir Paul Fildes, člen Královské učené společnosti od r. 1934, známý kupř. studiem chorobné krvácivosti hemofilie. Přispěl též k vyjasnění mechanismu působení sulfonamidů - predchudců penicilinu. Ten za války působil v britském výzkumu chemických a biologických zbraní. Podílel se na např. na konstrukci antraxové bomby, uspěšně zkoušené na malém ostrůvku u Skotska právě na ovcích. Jeho tým se též věnoval bojovému využití botulinového jedu. Po válce se Fildes vrátil do univerzitního výzkumu - v Oxfordu působil na pracovišti, které vedl Sir Howard Florey, třetí z trojice odměněné Nobelou cenou v r. 1945 (Florey a Chain dovedli Flemingův objev penicilinu do rutinně použitelného léčiva, Florey byl jediný z trojice později povýšený na Lorda). A pak po válce Sir Paul Fildes příležitostně naznačoval, že poskytl botulin pro impregnaci zbraní použitých v akci Anthropoid - atentátu na Heydricha.

Botulinový jed je označován za nejúčinnější jed přírodního původu. Je to peptid (bílkovina), která v těle zablokuje přenos nervového signálu a tím způsobí ochrnutí svalů včetně dýchacích. Botulin produkují různé kmeny bakterií Clostridium botulinum (botulus je latinsky klobása), a dnes jsou k dispozici protijedy. Záleží však na včasnosti jejich podání. Otrava botulinem z kontaminovaných potravin bývala běžná v 19. století, např. i z potravin konzervovaných. Bakterie jej totiž mohou produkovat i bez přístupu kyslíku. Pro bezpečnou likvidaci bakterií se doporučuje delší povaření při teplotě 120°C, tedy v tlakových nádobách, teplem se rozkládá i samotný jed, a to už při nějakých 80°C. Dnes se prakticky téměř neuvidí konzerva, u které došlo k bombáži, vyboulení víka, které může být důsledkem aktivit varem nezničených bakterií. Dospělí jsou proti samotným botulinovým bakteriím relativně chráněni kyselostí žaludku, toto ale nefunguje u kojenců. K otravě může také dojít při používání infikovaných injekčních jehel, zvláště narkomany, kdy se bakterie či jed může dostat přímo do krevního oběhu - stejně jako při zraněních.

Vzdor účinnosti botulinu, teorie o otrávení Heydricha klobásovým jedem ovšem vzbuzovala i určité pochyby. Otázkou mohla být vysoká teplota nutně vznikající při explozích, ale hlavně z dostupných informací nebyla u Heydricha patrná přítomost nějakých zřetelných (neurologických) příznaků otravy. Sága Heydrichova konce se nyní posunula článkem, který v r. 2017 vyšel v odborném časopise Neurology, vydávaném Americkou neurologickou akademií, a byl z pera trojice francouzských, německých a švýcarských autorů, vycházejících z odtajněné dokomentace o operaci Anthropoid v britských archivech. K atentátu došlo kolem 10:35 ráno, už kolem 11:00 byl Heydrich v nemocnici na Bulovce, a rentgenový snímek ukázal kovovou střepinu ve slezině, přeražené žebro a též zranění v plicích. K operaci se přistoupilo kolem poledne, vedl ji šéf chirurgie z německé Karlovy univerzity. K operaci byl připuštěn i jeden Čech, neb uměl ovládat britský přístroj pro anestézi. Byla odňata slezina, ve které vězela pozoruhodně velká střepina 8x8 cm a materiál ze sedadla či karosérie. Byla též odstraněna část žebra. Zpočátku se Heydrich dobře zotavoval, leč 2. června u něj vypukla horečka 39°C a zvýšil se výtok z drénu zavedeného do rány. Pak sice 3. června ráno horečka ustoupila, ale v poledne upadl do hlubokého komatu, a časně ráno příštího dne zemřel. Pitevní zpráva se dlouho považovala za ztracenou, našla se ale v r. 2003. Pitva nebyla úplná, neb opomenula hlavu a krk, a též nedošlo k žádné toxiologické analýze (tehdejšími prostředky by byla stejně nekomplexní). Vyzdvižena byla sepse mikroorganismy, ale bylo zdůrazněno, že nebyla suspekce na nějakou specifickou otravu od střepiny. V krevním řečišti však byly krevní sraženiny a tukové kapky, a též nastalo poškození levé plíce. Počátkem 70. let jeden z pitvajících označil za pravděpodobnou příčinu smrti šok z krevní ztráty nebo šok ze samotného výbuchu. Naproti tomu autoři článku v časopise Neurology se spíš kloní k embolii a selhání srdce za podmínek infekce, přičemž zdůrazňují absenci příznaků typických pro otravu botulinem. Poznamenávají též, že ty nebyly ani u Jana Kubiše, taktéž zraněného střepinou, a ani u jedné zraněné svědkyně, která se naopak dožila konce války. Embolie by nakonec mohla způsobit mozkovou mrtvici - ovšem právě pitva hlavy provedena nebyla.

Nadto ani ve zprávě pražského Gestapa není žádná zmínka o nějaké otravě, ačkoliv vyšetřovatelé měli k dispozici granáty (článek užívá termín granát, zatímco u nás se v souvislosti s atentátem používa označení bomba), které zanechali Gabčík a Kubiš (původní plán útoku počítal s použitím dvou granátů). Zachovala se fotografie tohoto granátu, a také původního britského protitankového granátu, od kterého byl odvozen, a právě tato modifikace by se mohla chápat jako opora pro teorii o botulinovém jedu. Konvenční protitankový granát byl zkrácen a omotán lepicí páskou. Tato úprava ale nebyla provedena na pracovišti biologických zbraní, nýbrž přímo na jedné ze základen, kde parašutisté byli trénováni, a jejím cílem bylo jen zmenšit rozměry a zlepšit ovladatelnost granátu. Lepicí páska snad měla umožnit pevnější uchopení, nebo třeba sloužit jako ochrana pred elektrostatickým výbojem. Řešení, že by pod ní byl jednoduše ukryt jed, popř. bakteriální spory, by ohrožovalo samotné parašutisty. Praktičtější by rozhodně byl obal s dvěma kovovými stěnami (i tak by ale zůstávala otevřená otázka vysokých byť krátkodobých teplot při výbuchu). Samotná teorie otravy botulinem pochází vlastně od jediného zdroje – Sira Paula Fildese. Ten se měl chlubívat: ‘Heydrichova vražda byla prvním zářezem na mé pistoli’. Ve středisku biologických zbraní se otázkou impregnace střel do palných zbraní bakteriemi začali zabývat teprve až v březnu 1942, kdy parašutisté už byli v Protektorátě. Autoři článku v časopise Neurology také připomínají pasáž nekrologu z r. 1972: ‘Fildes byl znám svým vychloubání a přeháněním. Těšil se rozruchem, který tak vytvářel.’ A jeden z jeho spolupracovníků ve středisku biologických zbraní k tomu už v r. 1992 napsal: ‘Paul Fildes měl nepochybně svérázný smysl pro humor, ale proč by si měl vymýšlet nějakou svou úlohu v atentátu na Heydricha jasné není.’ Ale nakonec mohlo jít o podpůrnou legendu, kterou pro povýšení do rytířského stavu v r. 1946 vymysleli jeho příznivci, a on je jen nechtěl uvést do rozpaků - nakonec mezi nimi mohli být i Nobelisté. Úhrnem podle článku neexistuje v současnosti nic, co by botulinovou legendu - i v západní Evropě dosti rozšířenou - věcně podporovalo.

Jakkoliv je botulin prudkým nervovým jedem, má své místo v medicíně. Používá se třeba u šilhání, které může napravit dočasným zablokováním toho očního svalu, který je působí. Injektování botulinu se ale zpravidla musí časem opakovat, neb jen vyjímečně přinese trvalé řešení. Podobně se používá v kosmetice pro dočasné potlačení vrásek nebo změnu křivky úst. U takových aplikací ovšem nelze používat termín botulinový jed, a tak je znám pod obchodním označením Botox. Klíčová je ovšem otázka spravného naředění (smrtelná dávka pro člověka se odhaduje jen na nanogramy na 1kg živé váhy) - existuje riziko předávkování a nežádoucích vedlejších účinků.

A za zmínku též stojí, že působiště německých lékařů v Praze je v článku v Neurology uváděno jako Prague Charles V University, ač od r. 1939 se jmenovalo Německá Karlova univerzita (Deutsche Karls-Universität; do r. 1939 - Německá univerzita v Praze). Karlů V. sice zná historie řadu, např. král francouzský Charles V. (1338-1380), ale ani jeden z nich Univerzitu Karlovu v Praze ovšem nezaložil. Je jen doufat, že se toto chybné označení UK ve světě neujme tak, jak se ujala botulinová legenda o konci Heydricha.

Foto u perexu: Standardní britský protitankový granát vz. 73, a jeho modifikovaná balená varianta použitá při atentátu na Heydricha, zveřejněno v: L. Tatu, W. Jost, J. Bogousslavsky, Neurology 89, 84, 2017 (pochází ze zprávy Gestapa z 2.6.1942, uložené v Britských národních archivech jako: HS 4/39: Reports on Special Operations Executive-Czechoslovakia: Anthropoid Reports and Captured German Documents; 1942).

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0