Sicilské Eriče jako město vědy a památník tajemně zmizelého fyzika

Sicilské město Eriče se rozkládá na 750m vysoké hoře obklopené mořem. To mu po staletí zajišťovalo nerušený rozvoj a zachovalo i jeho kláštery. V nich od roku 1963 funguje Mezinárodní centrum pro vědeckou kulturu Ettore Majorany.    

Po pádu Troje se někteří z Trojanů přeplavili do Sicilie a usídlili v místech nazvaných Segesta a Eriče. Eriče se rozkláda na 750 metrů vysoké hoře, ze dvou stran obklopené mořem. To mu po staletí zajišťovalo nerušený rozvoj a zachovalo jeho početné kostely a kláštery.  Podnes zůstává mimo hlavní zájem turistů, které odrazuje nedostatečné dopravní spojení. Přesto však toto malé město izolované na kopci navštívilo v uplynulých desetiletích přes padesát tisíc vědeckých pracovníku z více jak stovky různých zemí. V Eriče totiž od roku 1963 nepřetržitě funguje ojedinělá vědecká instituce s poněkud komplikovaným názvem Mezinárodní centrum pro vědeckou kulturu Ettore Majorany. Pro město je tato instituce bezesporu základem jeho novodobé prosperity, a tak hrdě na billboardech u silnice hlásá: Eriče - město vědy.

Ettore Majorana byl italský fyzik narozený na Sicilii v roce 1906. Původně studoval inženýrství, ale pak pokračoval ve fyzice, a pod vlivem Enrica Fermiho se orientoval na spektra atomů, radioaktivitu a jadernou fyziku. Jeho jméno dnes připomíná třeba termín Majoranovo neutrino, který rozpracoval v roce 1937. V témže roce byl nominován na místo profesora teoretické fyziky na univerzitě v Neapoli. V březnu 1938 však tajemně zmizel při plavbě z Palerma. Okolnosti jeho zmizení nebyly nikdy vyjasněny, existovaly pouze spekulace o nešťastné náhodě, sebevraždě, uchýlení se do kláštera. Až v r. 2015 italská prokuratura prošetřila některé nové informace a dovodila, že Majorana byl ještě naživu v letech 1955–1959 a pobýval ve Venezule, předtím v Argentině. Důvod jeho emigrace, dění před ní, ani datum úmrtí však vyjasněno nebylo. Je možné, že mohlo jít o důsledky onemocnění, se kterým se v r. 1933 vrátil z pobytu v Německu u Wernera Heisenberga (Heisenberg - laureát Nobelovy ceny za fyziku za r. 1932, oznámené však až na podzim 1933 - později vedl nacistický válečný jaderný program). Po Majoranovi zůstalo též značné množství nepublikovaných rukopisů, které dokládají, že se nezávisle dopracoval ku stejným výsledkum jako nobelisté Dirac a Pauli. Jiné jeho práce jsou filosofické, včetně úvah o aplikaci statistické mechaniky na společenské jevy.

Majorana byl spolupracovníkem Enrica Fermiho (laureáta Nobely ceny za fyziku za rok 1938), který se snažil pohnout vládu k intenzivnějšímu pátrání stran jeho zmizení argumentem: 'Na světě je několik kategorií vědců; ti z druhé či třetí kategorie se sice činí co nejlépe, ale nikdy se příliš daleko nedostanou. Pak je první kategorie - ti co činí významné  objevy, zásadní pro pokrok vědy. Ale pak jsou ještě géniové, jako Galileo či Newton. Majorana byl jedním z nich.' Italské ministerstvo vnitra skutečně po nezvěstném pátralo, leč bezvýsledně:

Samotný Enrico Fermi hned po té, co v roce 1938 obdržel Nobelovu cenu, emigroval do USA - kvůli židovskému původu své manželky. Zde pak v Chicagu v prosinci 1942 uskutečnil první řízenou jadernou řetězovou reakci, čímž se přirozeně zařadil do vedení fyzikálního týmu, který pracoval na Manhattanském projektu atomové bomby.

V roce 1963 se v Eriče konala první mezinárodní škola o fyzice elementarních částic, z které vznikla pravidelná každoroční tradice. Myšlenka se postupně rozšířila na mnoho dalších oborů výzkumu. Dnes již existuje více jak 100 takovýchto škol pokrývajících vedle fyziky i chemii, biologii, medicinu, ba i společenské vědy. Školy se dále dělí na jednotlivé kurzy. Zázemí tomuto obřímu projektu poskytuje právě Centrum pro vědeckou kulturu Ettore Majorany. Hnacím motorem těchto aktivit je ředitel centra a profesor fyziky Antonino Zichichi, na Sicilii narozený. Centrum v Eriče postupně získalo a adaptovalo tři kláštery - Františkánský, Dominikánský, a Klášter svatého ducha, po rekonstrukci přejmenované po slavných učencích, kteří myšlenku centra podporovali - jako jejich instituty. Nadto, hlavní posluchárna v každém z těchto klášterů-institutů je též pojmenována po některém fyzikálním nobelistovi (Fermiho, Diracova, a Feynmanova posluchárna). Feynmanova posluchárna je skutečně místem, kde Richard Feynman fyzicky v Erice přednášel. Ředitel Zichichi pojal myšlenku stěny posluchárny vyzdobit zvětšeninami diagramů, kreslených zde Feynmanovou rukou. Při upevňování na stěny byly objeveny pod omítkou vzacné staré fresky. Tím se potvrdila rodinná pověst, kterou Zichichi slýchaval od dětství, že nějaký jejich dávný příbuzný daroval klášteru fresku. On sám však tvrdí, že ta freska by měla být vlastně považována za poslední objev od Richarda Feynmana. Kláštery současně poskytují zajímavé ubytování pro účastníky v modernizovaných mnišských celách. A Sicilie mnoho zajímavých míst k návštěvě, vážících se k antické historii.

Jednotlivé školy či kurzy jsou fakticky vědecké konference, účastníci jsou aktivní vědečtí pracovníci. Mezi slavné novodobé pověsti Eriče patří nejen nečekaný objev fresek, ale i prispěvek Eriče objevu vysokoteplotní supravodivosti. Na jedné ze škol participoval i výzkumný ředitel z Laboratoří IBM v Curychu Alexander Müller. Při sledování přednášek si uvědomil, jak je ve svých výzkumech tehdy ještě poměrně opomíjených sloučenin zvaných perovskity možná blízko překvapivému objevu. Po návratu do Curychu se rozhodl rezignovat na svou vedoucí pozici a plně se soustředit na vlastní výzkumy. Psal se rok 1985 a bylo mu 58 let. Jiní výzkumníci se snažili posunout teplotu nástupu supravodivosti zkoušením různých kovových slitin. Ale Alexander Müller a Georg Bednorz začali pracovat s kysličníky mědi a některých kovů ze skupiny vzacných zemin. Tyto materiály se pro svůj vzhled i přípravu nazývaly keramiky. Již v roce 1986 se jim podařilo nalézt složení keramiky, která začínala být supravodivá při teplotě o dvanáct stupňů vyšší, než do té doby nejlepší známá kovová slitina. V poměrně krátké době se pak tato teplota posunala o několik desítek stupňů výše. Již v roce 1987 obdrželi Bednorz a Müller za tento objev supravodivosti keramických materialů Nobelovu cenu za fyziku.

Eriče vstoupilo do historie též tzv. Manifestem z Eriče. Ten 24. srpna 1982 v Eriče sepsali  Antonino Zichichi a nobelisté Paul A. M. Dirac a Pjotr Kapitza. Během následujících tří let jej podepsalo na deset tisíc vědeckých pracovníků z celého světa. Manifest vyzýval všechny vlády k podpoře vědy a volnému toku informací, myšlenek a lidí ve vědě. Vyzýval i k snížení utajování o obranných technologiích jako kroku ku bezpečnějšímu světu. Posléze žádal zabraňování dalším zemím v přístupu k jaderným zbraním, snižování existujících zásob jaderných zbraní, a zastavení všech testů jaderných zbraní. Manifestu se podařilo zainteresovat řadu státníků na projektu Vědy bez utajování a hranic. Na tuto aktivitu na pomezí vědy a politiky navazují dnes semináře o nouzových problémech planety jako ten, co se v Eriče  konal teď 20.-23. srpna a pojednával jejich dosti dlouhý seznam: znečistění, klima, voda, energie, udržitelný rozvoj, zdraví, prostředí, péči o dětí, ochrana planety proti kosmickým objektům, zmírňování následků katastrof, hrozby terorismu, odzbrojení, atd.

Česká věda by vynaložením poměrně omezených prostředků a obratnou mezinárodní aktivitou mohla vytvořit české Eriče, a to využitím pro ten účel stávajících zámků v Liblicích a Třešti, které jsou v držení Akademie věd. Ty tři sicilské kláštery se totiž svým využitím již začínají blížit svému provoznímu limitu. Zatím se ale ve vedení našich akademických institucí ještě beznadějně nevyskytují lidé jako Antonino Zichichi.

Foto u perexu: Ettore Majorana na snímku (patrně) z roku 1923.

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0