POZOR - zde je info označené za NESMÍRNĚ nebezpečné: Nobelova cena za ivermectin v r. 2015

V době kulminace mlžení kol ivermectinu jsem napsal článek, že se jím desetiletí úspěšně léčily milióny lidi s tropickými nemocemi a že Nobelova cena za něj je z r. 2015. Dostalo se mi poučení: 'Váš článek je nesmírně nebezpečný'.

Když kulminovalo mlžení kol ivermectinu, napsal jsem článek, že se jím desetiletí úspěšně léčily milióny lidi s tropickými parazitickými nemocemi, a že Nobelova cena za něj je už z r. 2015. Dostalo se mi poučení: 'Váš článek je nesmírně nebezpečný'. Hmm - takže prvně ten "nebezpečný" text:

                     Druhý, COVIDový život léku proti cizopasníkům ivermectinu 

V červnu 2020 byla v odborném časopise Antiviral Research uveřejněna australská studie o použitelnosti léku ivermectinu proti Covidu-19. Tento lék původně proti parazitickým infekcím se používá už desetiletí, ale vedle toho byl se zajímavými výsledky studován i u některých virových onemocnění - v laboratoři nebo i na pacientech - jako horečka dengue, západonilská horečka, AIDS. Bylo proto racionálním krokem vyzkoušet jeho účinky i v případě Covidu-19, a skutečně se v laboratoři ukázalo, že úspěšně blokuje replikaci viru.  

Historie léku začala v polovině sedmdesátých let, kdy se japonský farmakolog Satoshi Omura obíral bakteriemi produkujícími substance blokující jiné mikroorganismy. S jednou takovou nadějnou bakteriální kulturou se pak obrátil na amerického výzkumníka irského původu Williama Campbella, pracujícího v laboratořích firmy Merck. Učinnou látku se podařilo izolovat a úspěšně použít proti parazitům u zvířat. Tato látka původně přírodního původu byla poté ještě chemicky modifikována, aby lépe vyhovovala farmaceutickému využití. Preparát ivermectin pak začal být používán v osmdesátých letech i proti parazitům u lidí (byť opatrnosti je třeba u malých dětí, nebo u těhotných). Slouží např. při léčbě parazitického onemocnění zvaného říční slepota, které může skončit úplným oslepnutím. Umožňuje též léčbu jiné tropické nemoci známé jako elefantiáza, při které některé časti těla mohou zduřet do až obrovských rozměrů, odtud i jiný název sloní noha. Využívá se i proti svrabu nebo vším. Ivermectin byl během let už použit při léčbě mnoha nemocných, zvláště v subsaharské Africe, Latinské Americe, na Středním východě. 

V roce 2015 byla Nobelova cena ze fyziologii či lékařství udělena právě za rozvoj léčiv proti cizopasníkům založených na látkách původně přírodního původu. Po čtvrtině ceny tehdy obdrželi Campbell a Omura. Druhou polovinu získala čínská badatelka Youyou Tu, která objevila účinné léčivo proti malárii, artemisinin. Ten původně získala z extraktů z jedné z mnoha čínských rostlin, které si vytipovala jako potenciální kandidáty na základě studia starých spisů tradiční čínské medicíny. 

Trochu zarážely zmínky v médiích, že SÚKL uvádí, že o ivermectinu nemá dost informací - na těch přece měl v dané situaci pracovat už od června 2020, zvlášť když jde o substanci oceněnou Nobelovou cenou. A k tomu se už desetiletí používá proti tropickým nemocen, které by si dnes snadno z exotických destinací mohli nakonec přivézt i naši cestovatelé. Teprve ve čtvrtek SÚKL zmoudřel a pravil, že "dosavadní poznání ukazuje na relativně dobrý bezpečnostní profil ivermektinu". 

Ale naopak by se mělo ocenit, že lékaři v Brně nečekali, až co jim (ne)řekne SÚKL, preparát si sehnali, použili zdravý úsudek, a začali s ivermectinem - úspěšně stejně jako jinde - léčit i Covid-19. Za to by si zasloužili medaili za zásluhy.

Potud ten subverzivní text.

Když bylo jasné, že článek je t.č. neprůchodný, a ministr zdraví dokonce pateticky zvolal, že onen lék by si on nikdy nevzal, poslal jsem ten text premiéru Babišovi - čistě pro jeho informaci o věcech, které se zjevně od ministerstva zdravotnictví a SÚKLu nedozví. Co se dělo dál nevím, ale první pracovní den poté ministerstvo (s omezeními) u nás povolilo užívání ivermectinu. Před tím vyšel i vyvážený, kompetentní článek šéfredaktora Práva, a tak jsem mu pro zajímavost poslal tu informaci o Nobelově ceně. Později jsem se dozvěděl, že ten můj text (jinde považovaný za - horribile dictu - nebezpečný) v Právu i vyšel.

Zvláštní bylo, že mediální pozornosti se dostalo jedné (nepřesvědčivé, částečně negativní) kolumbijské studii, zatímco jak ten článek z června 2020 v časopise Antiviral Research, tak třeba peruánská studie z ledna 2021, a další, jakoby neexistovaly. Přitom u té kolumbijské studie bylo nápadné, že i když průměrná úmrtnost na Covid-19 je kolem 2.2%, tak ve skupině s placebem zemřel jen jeden, ač statisticky by se čekali 4 (ve skutečně léčené polovině nezemřel žádný). Na nepříznivé lehčí jevy si pacienti v obou skupinách stěžovali spíše podobně, i když třeba na bolest hlavy, vyrážku, průjem, nebo zvracení se stěžovalo více pacientů léčených placebem. V té druhé jihoamerické studii, té z Peru, tamní ministerstvo zdravotnictví povolilo používat ivermectin pro léčbu Covidu-19 už v květnu 2020. V provinciích, kde byl nasazen, došlo k snížení výskytu i úmrtnosti. Když pak později došlo k nasazení i v hlavním městě, došlo k redukci i tam. Je samozřejmě pravda, že prakticky každý lék má nějaké vedlejší účinky, u většiny je možnost, že někdo na něj bude alergický, a v podstatě každým je možné se v principu předávkovat. Ale ať tak či onak, naše příslušná místa to rozvažovala o deset měsíců déle, než ta v Peru .....

OK, odskočme si ještě k léku Aviganu, AKA Favipiraviru, v některých zemích vyráběnému a schválenému, mj., právě proti Covidu-19. Paradoxně, v zemi svého původu - Japonsku - je sice už dávno schválen proti chřipce, ale ještě ne proti Covidu-19, neb se tam na jaře nenašlo dost pacientů pro klinickou studii (dílem tehdy nebylo nemocných dost, dílem jsou Japonci tradičně nedůvěřiví, a taky - kdo z Vás by chtěl participovat v klinické studii, ve které, když vyfasujete jen placebo, tak můžete umřít - normální pacient přece chce, aby ho opravdu léčili).  Ten japonský lék kromě chřipky a Covidu-19 zabírá i na třetí virové onemocnění - ebolu:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/avigan-ctyri-evropane-vyleceni-z-eboly.A141115_105933_p_veda_wag

Naivně jsem se už v r. 2014 snažil to zvěřejnit i v nějakých kamenných novinách (smrtnost eboly může být až 90 procent a tehdy nic jiného nebylo, nakonec - kromě Aviganu - ani dnes). Myslel jsem to dobře - ale dopadlo to jako vždycky, narazil jsem na typickou nekompetentnost, viz. odpověď kterou jsem tehdy dostal 21.11.2014 ("... děkuji za Váš příspěvek k výskytu eboly v Tichomoří. V současné době se lehce potýkáme s omezeným prostorem a není úplně snadné dostat do novin informace o boji s nemocí i  těch v nejzasaženějších - afrických - oblastech, tudíž se obávám, že zpráva z Tichomoří, byť zajímavá, se k nám na stránky nedostane ..."). A samozřejmě nedostala. Zlý sen - flagrantní neschopnost porozumět čtenému textu - nešlo přece o výskyt eboly v Tichomoří. Šlo o japonský lék proti ebole, aby se pořídil a schválil pro použití i u nás, pokud by si nějaký cestoval z Afriky tu ebolu přivez - pak by už totiž na nějaké schvalování nebyl čas. V tom článku jsem tehdy vzpomenul i Louise Pasteura. Ten měl v roce 1885 odzkoušenu svou vakcínu proti vzteklině jen na jedenácti psech, když se ale dozvěděl o devítiletém Josephu Meisterovi právě pokousaném vzteklým psem. Pasteur neměl lékařskou licenci, leč ve světle toho, že chlapec by v případě propuknutí nemoci zcela jistě zemřel, rozhodl se novou metodu použít, a zachránil mu tak život. Rok poté přišel na dvouslovnou adresu 'Pasteur, Paris' telegram z Ruska, zda je možno přivézt devatenáct Rusů pokousaných vzteklým vlkem. Pasteur obratem souhlasil a po dvanácti dnech od pokousání mohla začít léčba - zachráněno bylo šestnáct Rusů, což ruský car později ocenil udělením Diamantového kříže. Vakcína se musí začít aplikovat před vypuknutím prvních příznaků, což záleží na době, kterou virus potřebuje, aby se dostal do ústřední nervové soustavy. Pasteur samozřejmě neuvažoval o tom rozjet nějakou klinickou studii - jako ty Rusy se vzteklinou rozdělit do dvou skupin, a té druhé podávat placebo. Takový nesmysl ho opravu nemohl napadnout, protože věděl, že ty v druhé skupině by odsoudil k smrti. U neléčené vztekliny je smrtnost 100%, u neléčeného Covidu-19 kolem 2,2%. Kdybych byl lékař, tak bych na takové rozdělení teď zatím taky nepřistoupil - léčil bych prostě všechny, kteří by o to stáli. Pro neléčený Covid-19 přece už celosvětově existuje dostatek statistických dat, a opravdu je není třeba dále navyšovat. Ta doporučení brněnskému týmu stran 'řádné' klinické studie dost patří do kategorie knížecích rad - ostatně je stejně prakticky nemožné sestavit dvě identické skupiny pro případnou klinickou studii. Ale ta diskuze už myslím teď patří minulosti.

[P.S.: Tento text není primárně o Favipiraviru, takže jen zajímavost, kterou se od SÚKLu určitě nedozvíte. Vlastní domácí výrobu Favipiraviru zavedlo nověji třeba i Turecko, kde si vyprodukovali už 6 miliónů balení, a lék používají i pro pacienty v domácí karanténě.]

Foto u perexu: Prvním, kdo zjistil, že některé bakterie mohou produkovat užitečné léčivo, byl Sir Alexander Fleming - zde je vyobrazení z jeho práce publikované 1929, ukazující působení penicilinu na stafylokokové kolonie.

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0