Dva zámky plný historiků by se neodvážily AKA Denunciantem je zahradník: hniloba@AVCR III.

Nadpis jak v duchu kazisvětských pozn. od předčtenářů detektivek Agathy Christie, co záměrně hned do některé z prvních stran připsali: Vrahem je zahradník! Jak laskavý čtenář jistě později nahlédne, titulek je veskrze případný...

Nedávno se mi vybavil známý dialog Wericha s Horníčkem o Shakespearovi, který vrcholí Werichovým hodnocením: "Dva zámky plný spisovatelů! To byl génius! V dobách, kdy to slovo nebylo vobnošený." Ale lépe by bylo tu nahrávku slyšet  - takhle jen napsaný, to je nebe a dudy - a pak si povzdechnout, jak to, že tak dobrý věci už tři desetiletí nevznikaj? Jinak, ty dva zámky plný spisovatelů se vztahovaly k zámkům Dobříš a Budmerice. Ty byly v držení spisovatelské obce, tedy Literárních fondů, a sloužily zejména k tvůrčím pobytům. Ceny tam byly nominální, asi jako dnes v parlamentní kafiterii. Tehdy ještě vznikala kvalitní česká krásná literatura. Ať už pod ten pojem kdokoliv řadí cokoliv, obávám se, že by si do toho nepřidal nějaký český titul, co vznikl v devadesátkách nebo později.

Ten dialog se mi vybavil nad jednou literaturou faktu, přesněji memoáry, které vyšly na sklonku minulého roku. O těch pamětech bych totiž řekl: Dva zámky plný historiků něco podobného dosud nevytvořily. Budiž ale jinak řečeno, že na hodnotnou literaturu faktu, jakou dřív tvořil třeba Miloš Hubáček či Miroslav Ivanov, dnes navazuje kupř. Jaroslav Čvančara. A v oboru memoárů třeba na paměti psychiatra Vladimíra Vondráčka kvalitou pak kniha, kterou mám na mysli. Jde o paměti předsedy (v letech 1985-89) bývalé ČSAV Josefa Římana, vydané společně s popularizátorem vědy Františkem Houdkem v nakladatelství Galén: Od pluhu do senátu a zpátky. Prolíná se zde jak běh života vědce, tak i historie naší nejvýznamnější vědecké instituce. Kniha se dotýká mnoha otázek z nedávné historie české vědy. Tedy otázek, kterým se naši akademičtí historici ještě nevěnují, neb jsou zatím příliš živé. Právě proto jde o knihu, kterou ani dva zámky plné historiků vytvořit nemohly. A i proto by - IMHO - měla být oceněna Cenou Josefa Hlávky za vědeckou literaturu za rok 2017.

Mimo vší nadání jsem v té knize i (na dvou stranách) implicitně zmíněn, a sice v epizodě o jednom kariérním denunciantovi, který je jedno-jednoznačně popsán informací, že se v roce 1994, kdy mu bylo šestašedesát let, stal předsedou Učené společnosti. Pravda, dnes na rozdíl od ČSAV, téměř neznámé. A tak jsem do titulku vložil informaci, jakou nepřející čtenáři vpisovali někam na začátek detektivek. Ten kariérní denuciant z roku 1988 samozřejmě o šest let později naopak vystupoval jako rozhořčený odpůrce takovýchto nepravostí, kteréžto pokrytecké jednání je v knize výstižně popsáno latinským citátem: (clausula) Rebus sic stantibus. Tedy, že v tom roce 1988 nadšeně denuncioval, vycházeje z předpokladu, že to bude oceňováno i v budoucnu, tedy denuncioval "za předpokladu, že věci zůstanou, jak jsou", jak zní výklad té floskule. Ano, řeč je o dnešním 'čestném' předsedovi akademie. A protože se toho jistě ještě dlouho žádný akademický historik neodváží, povím ten příběh znovu ve stručnosti sám. Taky i proto, že se údy akademie dodnes tváří, že se jich to opravdu, ale opravdu netýká, a vůbec, ale vůbec netuší, proč by se jich to týkat mělo. Kniha to případně nazývá pravým Kocourkovem, kde se takové věci zametají pod koberec - o pravdu vedení akademie totiž nejde vůbec.

V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč byl to celé jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině a chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání - JCE), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. Před létem 1988 jeden z autorů chybné koncepce (jak uz řečeno na začátku - dnešní 'čestný' předseda akademie) udal moci mou korespondenci s emigrantem. Vypuklo obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak deset let ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec právě tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman můj vyhazov nebyl ochoten podpořit, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Fakticky je to poslední věc, za kterou mohu ještě být a jsem vedení akademie vděčen. Pak už ze strany nového vedení následují jen tři desetiletí zlomyslného mlžení, ale o tom až někdy příště. Jak asi správně tušíte, existují různé mafie - Andrej Babiš myslím říká, že jich je pět, v tom případě já říkám, že šest. A ta šestá vyznává princip: Dobrý svědek je jenom svědek aspoň zavlečený do ciziny .....

Totalitní část té kauzy jsem před časem podrobně zveřejnil ve sborníku NTM (Národní technické muzeum) a zjednodušená verze vyšla i v mezinárodním časopise pro historii a etiku věd ve Švýcarsku. Podstatně dříve vyšel i ten zabrzděný článek v JCE, už v r. 1991. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá hlavně poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

Jenže i když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr Vl/Sz/141, kterým též došlo k tomu zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Denunciantova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci na vyjití. Leč moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 89 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivezl, nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypukl samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. Kdo ze čtenářů si chce dopřát autentické inkvizitorské atmosféry těch let padesátých, nechť se začte do Mladé fronty z 2.12.1958. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval (v mezidobí byl z Presidia přesunut na jedno z akademických pracovišť). Ten druhý aparátčík druhdy byl ved. odboru na odd. školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých levelech, jak se teď ve vlasti říká. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil nějakou dobu na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Nejprve bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače. Jenže o této jejich bájivé fabrikaci jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr s Akademií, byť to Zákoník práce fakticky nepřipouštěl. Ježto byl navíc zlikvidován 'bez udání důvodů', vytrvale jsem žádal právě o nějaké zdůvodnění, aby se od něj mohla odvíjet náprava. Nedostal jsem je nikdy - většinou jsem odpověď nedostal žádnou, nebo Akademie hrála divadlo, že nechápe, o co vlastně jde. Přitom věc byla tak jednoduchá, že i strážmistr Flanderka z Putimi by ji zvládl za jedno odpoledne. Ten výměr Vl/Sz/141 je jednak podepsán tehdejším ředitelem ústavu, a ten se v něm odvolává na vyšetřovací komisi jím samotným zřízenou. Ergo, co by udělal strážmistr Flanderka? Zeptal by se toho ředitele na kauzu vůbec a na složení vyšetřovacích týmů (celkem kolem deseti lidí, všechno zaměstnanci Akademie). A pak by si dal jednoho velkýho panáka na kuráž a postupně pohovořil s těmi cca deseti členy vyšetřovacích týmů. Jak prosté, milý Watsone!

Jenže, o pravdu vedení akademie přece vůbec nešlo. Jakmile by se ukázalo, že ('čestným') předsedou je prachobyčejný kariérní denunciant, a k tomu odborný neumětel, tak by končil. Jenže tím by i končily prebendy pro jeho kamarilu. A tak se jelo dál údolím temným podél skal, mlžilo se, zametalo, pomlouvalo, lhalo, a vyvolával strach. Lidé, co řekli pravdu byli odejiti, odejiti byl i lidé, co upadli do podezření, že by pravdu říct mohli, a dokonce byli odcházeni lidé jen pro výstrahu ostatním, aby se dál udržovala atmosféra strachu. Je holt v akademii taková doba - doba post-pravdivá, kdy na Pravdě prostě nesejde. Některým akademikům totiž bohužel jde jen o tři jiná Pé: peníze, posty, pocty - a ausgerechnet ti způsobili ten dnešní propad akademických poměrů. A tak se celá ta trapná fraška kvůli jednomu jedinému, zato ale ješitnému a prolhanému denunciantovi hraje už třetí desetiletí - za prostředky určené na solidní vědu, ovšemže. Vítejte v AV ČR prolezlé morální korupcí!

A kdo to chce vidět i s fragmentární dokumentací přímo v tom historickém sborníku NTM, má link níže. V NTM totiž podmínky pro prezentace poznatků jsou. Na rozdíl od akademie, kde taková - jistě samozřejmost - je vedením naopak účelově zablokovávána: Odkaz

Foto u perexu: Výřez z obálky knihy Josef Říman, František Houdek, Od pluhu do senátu a zpátky, Galén 2017, ISBN 9788074923098.

[hniloba@AVCR neboli Akademická špína v krystalicky čisté formě: Část III.]
II. díl seriálu:  https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=653213
IV. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=657845

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0