Česká koruna bude ještě roky, takže by konečně mohl být na bankovkách i Jaroslav Heyrovský

Na italských lirách býval Alessandro Volta, co budoval sloup z kotoučů dvou kovů a aplikoval elektřinu na žabí stehýnka. A tak jsem hlásal, že nebude vědě v Čechách dobře, dokud se u nás na bankovkách neobjeví Jaroslav Heyrovský.

Parlamentní volby úspěšně odsunuly otázku zavedení eura v Čechách. A dost možná, že ji ještě dál odsune nějaká další eurová krize. K té je nakročeno tím, že v situaci vysokého zadlužení je ještě několik evropských zemí vedle Řecka. Zadlužení se dobře poměřuje poměrem (známého) veřejného dluhu k ročnímu hrubému národnímu produktu. Dluh jednotlivých zemí sice nemusí být znám přesně, ale existují různé odhady, ať už třeba od Mezinárodního měnového fondu nebo od CIA. Vysoký je např. u Itálie (127%), Portugalska (123%), Irska (117%), Belgie (106%), Španělska (97%), i Francie (90). Česko je na tom s nějakými 42% zatím relativně slušně. Rekordmanem v zadlužení je sice Japonsko se svými 238%, ale to je v jiné situaci. Jeho spořiví občané zatím vždy pohotově nakoupili státní dluhopisy, když vláda potřebovala.

Když se mi, dávno již tomu, dostaly prvně do rukou italské liry, všiml jsem si, že na jedné z nich byl Alessandro Volta, co budoval Voltův sloup z kotoučů dvou různých kovů proložených papírem navlhčeným slanou vodou (a též aplikoval elektřinu na žabí stehýnka). Od toho dne jsem vytrvale hlásal, že nebude vědě v Čechách dobře, dokud se Jaroslav Heyrovský neobjeví na bankovkách. Později jsem zjistil, že Rakušáci měli na bankovce Schrödingera, Němci Gausse, Francouzi manželé Curie. Pravda, teď do té idyly zasáhlo euro. Ale aspoň do svých přednášek jsem zabudoval bankovky s portréty slavných učenců, stejně jako tam mám i takto tematicky zaměřené poštovní známky (včetně veskrze abstraktní francouzke známky připomínající výročí relace de Broglie, či anglickou s C60).

Letos tomu bylo devadesát pět let, co Jaroslav Heyrovský natočil první polarogram, a padesát let od Heyrovského úmrtí. I vyhrabal jsem svůj článek, který jsem před časem napsal do bulletinu univerzity v japonském Kjótu. Článek byl ovšem určen japonskému čtenáři, a proto se jmenoval:  

                               Pravděpodobně první japonský profesionál v Čechách

Česká republika má jen dva Nobelisty – Jaroslava Heyrovského (1890-1967) v chemii za rok 1959, a Jaroslava Seiferta (1901-1986) za literaturu v roce 1984, jmenovitě za "jeho poesii naplněnou svěžesti, citovosti, a bohatou vynalézavosti, která poskytuje osvobozující obraz nezkrotného ducha a mnohostrannosti člověka". Český národní poměr jedné Nobelovy ceny na 5×10^6 občanů je poněkud pod světovým průměrem, který je o něco více než 10×10^6 na jednu Nobelovu cenu. Existuje též několik dalších Nobelistů, u kterých lze hovořit o nějaké československé vazbě, např. V. Prelog (chemie 1975; studoval a pracoval v Praze v letech 1924-1935), D. C. Gajdusek (fyziologie a lékařství, 1976; slovenský otec), T. R. Cech (chemie 1989; čeští prarodiče), atd. Češi též věří, že přišli o další dvě Nobelovy ceny za literaturu v důsledku předčasné smrti J. Haška a K. Čapka, a u M. Kundery ji stále očekávají.

Jaroslav Heyrovský učinil svůj klíčový objev ve stejném roce, kdy byl ustanoven profesorem fyzikální chemie na Karlově univerzitě v Praze. Hned na den volna 1. ledna 1922 se pokusil změřit, jak se mění elektrický proud v solném roztoku v závislosti na napětí vloženém na kapající rtuťovou elektrodu. Leč galvanometr, který měl k dispozici nebyl dostatečně citlivý. Když však dne 10. února 1922 se mu konečně podařilo vypůjčit si nejlepší přístroj, který byl na universitě k mání (pracující se světelným paprskem a zrcátkem), mohl pozorovat krásné esovitě tvarované závislosti. Okamžitě pochopil význam toho pozorování – z křivek bude možné odečítat složení roztoků, a dokonce jejich koncentraci. Technika nadto umožňovala zaznamenávat a vysvětlovat různé probíhající chemické změny. Heyrovský publikoval své pozorování v říjnu 1922, a následujícího roku ho presentoval britské Faraday Society. Nová technika byla záhy aplikována na rozmanité soustavy ať už Heyrovským samým, nebo jeho studenty a mladšími kolegy.

V roce 1923 navštívil Heyrovského laboratoř první cizinec, aby se zde poučil o tom novém nástroji chemického výzkumu. Masuzo Shikata (1895-1964) absolvoval na Katedře zemědělské chemie Imperiální university v Tokiu v roce 1920. Příštího roku byl Ministerstvem školství vyslán na zkušenou do světa. Nejprve studoval povrchovou chemii u I. Traubeho na Technické universitě v Berlíně. A pak v roce 1923 se přesunul do Prahy k Heyrovskému, aby zde aplikoval jeho novou techniku na nitrobenzen. V roce 1924 navštěvuje Shikata Prahu podruhé. V té době byla měření ještě dosti zdlouhavá a tak se rozhodli sestavit zařízení k jejich automatizaci. Zvyšující se elektrické napětí produkovali pomocí otáčejícího se drátěného válce poháněného hodinovým strojem. Polarografické křivky byly zaznamenávány na fotografický papír světelným paprskem odraženým zrcadlem. Tak se stalo možným měření provádět během několika minut, prakticky bez dotyku lidské ruky. Tento nový automaticky přístroj byl pojmenován polarograf a samotná technika polarografie.

V roce 1924 byl Shikata ustanoven na Imperiální universitě v starobylém Kjótu za profesora chemie dřeva. Zde pokračoval v polarografickém studiu organických látek, zvláště vztahů mezi strukturou a polarografickým chováním, ale aplikoval je i na potravinové produkty, a vybudoval uznávanou vědeckou školu. V roce 1942 vlast vysílá Shikatu do Japonci okupované severovýchodní Číny jakožto místoředitele tamního výzkumného ústavu. V důsledku poválečného chaosu Shikata v Číně nakonec působil až do roku 1953. Poté, od roku 1954, pokračuje ve své profesorské dráze, tentokrát na Nagojské universitě (nyní již národní, nikoliv imperiální). V roce 1954 též obdržel prestižní cenu Japonské akademie za svůj přínos polarografii. K mému překvapení, není jeho jméno uvedeno v známé Japonské encyklopedii nakladatelství Kodansha, ač je uvedeno např. v publikaci Modern Scientists and Engineers nakladatelství McGraw-Hill či ve Velké sovětské encyklopedii. Po starém japonském zvyku jeho žena Chiyoko zvěčnila v roce 1964 jeho památku sepsáním krátké poémy waka.

Heyrovský a jeho škola všestranně rozvinuli polarografickou metodu a objasnili její nejrůznější aspekty. Polarografie bezesporně představuje nejucelenější český příspěvek do světového poznání. Heyrovský sám byl na Nobelovu cenu nominován několikrát. Je málo známou skutečností, že Nobelova nadace před udělením vyslala na Slovensko inkognito svého emisara, aby nenápadně zjistil, zda slovenská vědecká obec se s touto nominací ztotožňuje. Zmocněnec potvrdil, že Heyrovský je ve slovenské chemické komunitě velmi respektován. K udělení Nobelovy ceny posléze došlo v roce 1959.

Heyrovského objev je i zdařilou ilustrací Pasteurova výroku, že náhoda přeje pouze připravené mysli. Heyrovský se soustřeďoval na podstatné a pomíjel detaily. Zdůrazňoval význam rychlého publikování. Podmínkou pro získání titulu RNDr. v rámci jeho katedry bylo předložení potvrzení, že práce byla přijata k časopiseckému otištění. Argument, že něco je zajímavé, odmítal bez dalšího akceptovat jako dostatečný důvod k zahájení výzkumu, a to úsečnou douškou: Zajímavé jsou pouze nožky baletek. Vždy trval na tom, že musí být zřetelně vyznačena možnost hlubších konsekvencí. Tato jeho fráze též ilustruje kulturně-lingvistické rozdíly v různých vědeckých obcích. Její použití by se považovalo za nevhodné v německých či japonských poměrech, v Americe by to možná mohlo být až harašení, zatímco ve Francii či Česku to je zcela legitimní vyjadřovací obrat.

Zde článek končil, a tak je možné navázat úvodním tématem: Do roku 2022, kdy objev polarografie bude mít své sté výročí, by bankovka s Jaroslavem Heyrovským (a polarografem) už mohla být v oběhu. Věc by jistě měla prosazovat Akademie - když už nezvládla zorganizovat smysluplnou podpůrnou kampaň stran druhé české Nobelovy ceny za vědu, pro Antonína Holého. Ten se, spolu s Heyrovským a Wichterlem, v návrzích portrétů na bankovky příležitostně objevuje.

Foto u perexu:  Dřívější italská bankovka 10000 lir, na které je zobrazen  Alessandro Volta a jeho voltaický sloup zveřejněný v r. 1799.

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0