Prožvanit se k moci a ke korytu. Komunikační pakultura mocí a její triky. Existenciální obrana jedince.
Nad kdejakou pravdou, která koluje online i offline se snáší přízrak lži; nad kdejakým doporučením typu můžete se spolehnout, že… se vznáší přízrak podvodu. Ve vloženém minutovém reklamním šotu promlouvá manekýn nalíčený do podoby sňatkového podvodníka. Podobně jako trhovec šestkrát vlezle zopakuje: můžete se spolehnout (na ODS) a nakonec budete mít dvě jistoty… Jistoty vystřídaly nejistoty a euro-slouha ve videu „vysílá jasné signály“ o budoucnosti ČEZka. No, nekupte to!
Prožvanit se k moci a ke korytu
Je veřejným tajemstvím, že lidé pohybující se v politice jsou často zkušení lháři. K úspěšnosti v kariéře politika je lhaní předpokladem i hybatelem. Politici prý mají právo na lhaní, což je známo z historie, např. renesanční spis Vladař od Nicollo Machiavelliho. Novodobým nezapomenutelným příkladem lhaní v politice byla invaze Spojených států amerických a jejich spojenců do Iráku v r. 2003. Záminkou k tomu byla falešná zpráva o irácké výrobě zbraní hromadného ničení. Výroba ani přítomnost ZHN v reálu potvrzena nebyla.
Politické žvanění (výroky s politickým obsahem) je častokrát motivováno nepodloženými sliby politiků voličům. Výroky politiků jsou velmi často prázdné a zbavené významu. Konkrétním příkladem předvolebního žvanění a frází jsou věty (příklady dle Františka Koukolíka): Vrátíme lidem důstojnost. Naše strana myslí na blaho a budoucnost národa. Vrátíme politice smysl. Komentuji: Každou z uvedených vět můžeme věcně analyzovat; např. může člověku vrátit důstojnost strana, vláda, politik? Důstojnost je podstatou člověka, vytváří si ji každý svobodný jedinec převážně sám. Politik mi důstojnost nevrátí, jen žvaní. Politici myslí hlavně na svoji budoucnost, neboť mnozí z nich zbožňují „korytariát“ – zajištěný přísun peněz i moci (funkcionářů, kteří v novodobé české politice řádně zbohatli, není málo).
Komunikační pakultura mocí
Podle Slovníku spisovného jazyka českého, slovo „pakultura“ je nepravá kultura, pseudokultura/ lžikultura; jsou přidány „ošklivé“ příklady – kavárenská p., měšťácká p. Příklady rozšiřuji o pakulturu komunikační. V plevelném rozsévání pakultury komunikační (podobno bujení invazivní rostliny bolševník velkolepý) dnes hojně pomáhají mainstreamová média, často metodou agitprop (zkratka sousloví agitující propaganda; vzniklo v sovětském Rusku ve 20. letech a přeneslo se i do ČSR. Prvotním médiem agitace byla řeč, nejlépe divadlo; výchozím médiem propagandy byl tisk. Obojí se používalo k mobilizaci veřejného mínění; (vysvětlení pojmu www.britannica.com/topic/agitprop). Mediální kanály svým konzumentům vnucují cokoli: co máte kupovat, co jíst (teď je populární hmyz); které osoby milovat/nenávidět, koho volit/nevolit atd. Zásadní je u konzumentů vyvolat žádoucí emoce; toho lze dosáhnout různými manipulačními triky (zjistil jsem jich 28, ilustrativně uvedu dva). Černobílé rozlišování: Propagovanou osobu média veřejnosti shodně vnutí s jednoduchou značkou „čistý svatoušek“ a jeho protikladem je „špinavý pekelník;“ takto média vyrábějí kult osoby. Odůvodnění výběru je účelově upraveno tak, aby se výsledek jevil prodejným. Avšak v realitě bývá leccos jinak, kdo se liší, ten je sviňák (dle Andreje Stankoviče). Mimochodem, není černobílé rozlišování rasismus? V rámci euro-ideologie by měli být všichni grýdýláky. Manipulativní trik hanlivé cejchování oponentů souvisí i s jiným populárním my a oni (panstvo – poddaní, elita versus občané). Oblíbeným sportem dětí, totalitářů, též části tzv. liberálních demokratů v komunikačním prostoru je hanlivé označování skupiny soupeřů. Je to falšované přidělování identit osobám, např. rasista, fašista, nacista…označující zpravidla nevědí, co konkrétní označení charakterizuje. Nejnovější hanlivé cejchy v české společnosti znějí výrazně urážlivě: dezoláti, chcimírové… původci cejchování jsou štvoucí masou zasluhující pohrdání. Nálepky mezi dětmi jsou ve srovnání s dospělými hrou, která časem ustane. Zvláštní kapitolou komunikační pakultury je Česká televize, což by potřebovalo speciální text na pokračování.
Existenciální obrana jedince před manipulacemi mediasféry
Agentura SANEP v únoru 2023 pro Společnost pro obranu svobody projevu uskutečnila reprezentativní průzkum, v němž se zjišťoval stav mínění veřejnosti v oblasti sledování informací, jejich pravdivosti/nepravdivosti, svobody projevu, cenzury. V odpovědi na otázku, kdo šíří nepravdivé informace jsou na první pozici vládní politici 67,7 % a veřejnoprávní s mainstreamovými médii 59,6 a 56,2 procent. Na otázku: Kdo má rozhodovat, co je pravdivá/nepravdivá informace dotazovaní odpověděli: Stát o tom nemá rozhodovat – 78, 6% a 54,1% míní, že nemá rozhodovat nikdo, neboť věc nejde určit. Výsledek průzkumu vykazuje vysokou míru nedůvěry ve vládní politiky i ve veřejnoprávní a mainstreamová média.
Součástí obrany proti žvanivosti politiků i médií spočívá v rozlišení, zda jde o žvanění, tedy vnímavost a spolu s tím citlivost rozeznat, co je žvást a co je standardní komunikace. Záleží na způsobu našeho poznávání: prvním z nich je rychlá intuice a druhým je pomalý analytický postup, který je náročný na pracovní paměť a vědomí. Je tu potřebné kritické myšlení, jehož součástí je pečlivé uvažování, zda určité tvrzení přijmeme, anebo odmítneme. Klíčová je zde práce s informačními prameny, motivace a cvik. Ladislav Klíma, filosof hrdé lidskosti, si před sto lety zapsal: Co je pravda?: vše, co je volnost; co je lež?: vše, co zavání otroctvím. Tvrdím: Když politik i novinář si vzájemně lžou, jsou otroky jen sami sobě. Je trestuhodné, když politici s novináři žvaněním a lhaním zatahují do mentálního i materiálního otroctví pospolitost; důkazem neshod mezi slovy a činy jsou průběžné hospodářské výsledky současné vlády ČR řízené P. Fialou – státní dluh, deficit státu, míra inflace aj.
Výběr ze studijních zdrojů:
František Koukolík: Bulšit. O žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě. Galén, 2021
Petr Fidelius: Řeč komunistické moci. Druhé rozšířené vydání. Triáda, 2016
Arthur Schopenhauer: Eristická dialektika; nakladatelství en, 1991
