Šumavský Everest – Smrčina i Hochficht

V okrsku Trojmezenské hornatiny. Na vrcholu česko-rakouského rozhraničení; mezi mrtvým a živým lesem. Fotoblog.

Přívoz v Horní Plané čeká na pasažéry, aby je přepravil na pravý břeh vodní nádrže Lipno. Vpravo nahoře vyčnívá cíl mé cesty vzdušnou čarou vzdálený devět kilometrů.

Kulturně-geografická vsuvka

Na severním svahu šumavské hory Smrčina existovalo osídlení od konce 17., jakož i od začátku 18. století. V katastrálním území založené obce Glӧckelberg (po r. 1947 Zvonková) povstala další sídla: Huťský Dvůr (Hüttenhof, Kaltenbrunner Glashütte) a Josefův Důl (Josefstahl; Josefodol). Kolonisté byli dřevaři, uhlíři a skláři. V r. 1930 při sčítání lidu bylo v uvedených obcích 232 domů a 1306 obyvatel, z celku bylo 11 Čechů.

Josef Seidel: Zvonková na Šumavě; historický snímek z roku 1906 dokumentuje usazení osady v terénu v nadmořské výšce 824 m (zdroj fota: soukromá sbírka).

Novogotický kostel sv. Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové je spolu s domem vpravo zbytkem obce zaniklé v 50. letech 20. století. V domu je zřízeno Muzeum Johanese Urzidila. Urzidil, pražský novinář, esejista a básník od konce 20. let 20. století pobýval na dovolené ve Zvonkové a tehdy si oblíbil tuto šumavskou krajinu a uznával tvorbu česko-rakouského spisovatele Adalberta Stiftera.

Josef Seidel: Sklárna Josefův Důl; historický snímek z r. 1914 (zdroj fota: soukromá sbírka). Po roce 1822 byla v oblasti postavena sklářská huť, která zužitkovávala odpadové dřevo nevhodné k přepravě blízkým Schwarzenberským plavebním kanálem. Po sto letech byla sklárna modernizována a měla až 180 zaměstnanců. Vyrábělo se tam duté, tabulové, křišťálové a hlavně lékárnické sklo.

Cestou na vrchol hory Smrčina ze Zadní Zvonkové. Smrky mají kořeny talířovitě rozprostřené; chybí jim kůlový kořen, který by strom v půdě kotvil. Stromy rostoucí v horském prostředí mezi kameny bývají ve vichřicích v podmáčeném substrátu vyvráceny a v pletivu kořenů drží vrostlé kameny.

První ohlédnutí zpět do vnitrozemí. Nejvýše na obzoru Podhůří Šumavy s masivem Blanského lesa korunovaného horou Kletí (1083 m).

V průhledu mezi vrcholy stromů zahlédneme vodní nádrž Lipno.

Ještě jeden výhled na hladinu Lipna a do prostoru šumavské letní krajiny.

Po šesti kilometrech stoupání výhled z Hochfichtu jihozápadním směrem do terénu Horního Rakouska.

Skiareál Hochficht je populárním střediskem zimních sportů. Sjezdovky v Alpách jsou daleko a Hochficht je prý dobře zastupuje.

Ze Smrčiny (1338 m n. m.) na české straně severozápadním směrem výhled na význačné vrcholy Boubínské hornatiny na Prachaticku: vlevo Boubín (1362 m n. m.), vpravo Bobík (1266 m n. m.).

…věčně státi také nebudou, uschne ten a zetlí i onen, jeden po druhém a padne, na jeho místo druhý postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic se lesu nestane. Co les sám zhatí, sám si zase vynahradí (spisovatel a znalec Šumavy Karel Klostermann: Ze světa lesních samot, 1892). Horský les se proměňuje – mezi vyvrácenými stromy a stojícími soušemi vyrůstá mladá smrčina.

První zóna Národního parku Šumava. Severovýchodní svahy masivu Smrčiny pokrývají smíšené lesy (buk, jedle, smrk). S vyšší nadmořskou výškou a na hřebenech vytváří smrk ztepilý monokulturu klimaxové smrčiny (tj. stabilní společenství).

Josef Seidel: Smrčina, 1922 (zdroj fota: soukromá sbírka). Zima na vrcholu hory před sto lety.

V nadhledu nad horskou planinou horského masivu Smrčiny i Hochfichtu; tudy vede rozhraničení mezi územím České republiky, vlevo a Rakouskem, vpravo.

Hraniční pás Trojmezenské hornatiny s masivem Smrčiny zaznamenaný ze severní strany ze vzdálenosti dvanácti kilometrů vzdušnou čarou. 

Lokalita Smrčina je zařazena do turistického programu Šumavský Everest.

Fotografie: Zdeněk Hosman

Autorský cyklus fotoblogů:

Šumavský Everest – první vrchol

Šumavský Everest – stezkou Olšina

Šumavský Everest - Špičák

Šumavský Everest - Třístoličník