Když v listnatých a smíšených hvozdech slunečné dny odpálily proměnlivý ohňostroj barev, putoval jsem bučinou.
V lese jsem měl vícekrát pocit, že to nejsem já, kdo se na les dívá. Občas jsem cítil, že stromy se dívají na mne a promlouvají. Byl jsem tam a naslouchal (Paul Klee, malíř).
Strom
Vyklíčí ze semenáčku, vyrůstá, vyzrává; později, pokud mu neublíží vichřice, ochoří, např. hnilobou kořenů, chřadne, odumírá a zaniká. Stromy jsou většinou individuality podobné člověku s jedním kmenem a životem. Oproti člověku jsou leckteré dřeviny víceleté, žijí až stovky roků. Znalci potvrzují, že mnohaleté stromy většinou nepatří mezi největší.
Odborníci z oboru dendrochronologie (datace dřeva podle letokruhů) letos v červnu oznámili objev nejstaršího odumřelého smrku; v karu Plešného jezera na Šumavě rostl 623 let. Nález není ojedinělý. V horském terénu byly objeveny další více než pětisetleté smrky. V jádru Boubínského pralesa výzkumníci za desetiletí analyzovali přes 450 stromů. Objevili dosud vitální jedince, například nejstarší jedle tam žije 451 roků, nejstarší buk 427 let.
Bučina
V podhoří Šumavy, na území Chráněné krajinné oblasti Blanský les zaujímají lesy kolem 56 % její rozlohy 21 235 hektarů. Vedle převahy smrkových a borových hvozdů, od jara do podzimku v krajině přitahují pozornost světelné i barevné proměny bučin. Součástí CHKO Blanský les je Přírodní rezervace Jaronínská bučina (nachází se na severním rozhraní Českokrumlovska s Prachatickem). Jejím nejvyšším bodem je hora Buglata, 832 m n. m.
Chceme-li vidět porosty dřevin, jak se mohly vyskytovat bez zásahů člověka před stovkami roků či snad ještě více (?), nejlépe je putovat divočinou suťových lesních svahů. V obtížně přístupném i nebezpečném terénu se člověku těžit dřevo nikdy nevyplatilo. V Jaronínské bučině je chráněné území pralesovitého suťového lesa, patrně třistaletého. Obecně je hvozd fyzickou připomínkou, že svou rozlehlostí, členitostí i trvalostí člověka přesahuje.
Jaronínskou bučinou putuji opakovaně. Prezentuji výběr ze svých fotozáznamů.
Jaronínská bučina a pohorský smíšený les od jihu.
Z obce Jaronín míří pohledy i cesty nahoru k hvozdu.
Mladé i starší buky tvoří hojnou kořenovou síť, jež je svého druhu superorganismem.
Výhled z vrcholu Buglaty na dominantu Blanského lesa, horu Kleť (1084 m n. m.).
Vertikály kmenů nad horizontálou krajiny.
Vichřicí rozčísnuté torzo buku.
Šípy kmenů míří k pestrobarevným hlavám bučiny.
V kamenné suti pralesovitého lesa ukotvují strom mohutné kořenové náběhy.
Víceleté buky na skalisku nad suťovým svahem.
Do věku 200 let má buk hladkou stříbrošedou kůru. Detail zvrásněné borky stařešiny.
Buk roste dobře ve stínu i na chudých půdách mezi kameny. Podmínky formují vzhled stromů.
Rozpadávání zůstatku víceletého buku.
Samotář javor klen. Letitý strom má živou jen povrchovou vrstvu dřeva, borku i mladší haluze. Vnitřek pně je dutý.
Z úpatí Jaronínské bučiny. Panorama s horským masivem Blanského lesa a horou Kletí.
Autor souboru fotografií: Zdeněk Hosman
