Různé hodnotové řády světa existují ve vzájemných rozporech. Vnitřně svobodný jedinec mezi nimi volí svoji cestu. Pozor na šíření a konzumaci „kyseliny moralinové“…
Průvodním projevem každé kultury je vyvažování duchovních a hmotných hodnot. Nepřekvapuje, že v prvotních společnostech nepřiměřeně označovaných jako „primitivní,“ se obě složky prolínaly v jednotě.
Žijeme v době smyslové kultury, která v Evropě započala koncem 15. století a je zaměřená na vnější svět, například tělesnost, gastronomii, ekonomii, technologie. Taková kultura příliš nedbá o hodnoty ducha, ke kterým patří uspokojování potřeb označovaných jako intelektuální, spirituální a estetické. Následně uvažuji o hodnotách obecných i osobních.
Obecné hodnoty
V evropském kulturním okruhu první pokus o zavedení obecných hodnot pochází od křesťanství (řecky katholikos = obecný). Odtud se přeneslo do novodobých ideologií. Ty se snažily společenskou shodu na univerzálních hodnotách zajistit vzděláváním, osvětou, přesvědčováním. Vícekrát se potvrdilo, že tradiční vzdělávání nikoho před přijímáním a ztotožňováním se s jedním nabízeným, „správným“ obrazem světa a před pochybeními, fakticky neochraňuje. Kdokoli prosazuje požadavek občanského sdílení obecných hodnot, měl by znát fungování lidské psychiky v reakcích emocionality a racionality. Psycholog Carl Jung (1875 – 1961) k procesům obou psychických funkcí – myšlení a cítění, sdělil stále platný poznatek: Myšlení vám v nejjednodušší formě říká, co věc je. Cítění vás pomocí citových odstínů informuje o hodnotách věcí (co je libé). Hodnoty nejsou žádnými kotvami pro intelekt… Obě psychické funkce jsou neslučitelné polarity; nejde soustředěně myslet a zároveň s tím hluboce cítit. Zdrojem hodnot, ať osobních či obecných, není racionalita. Ta se na jejich utváření podílí jen technicky tím, že citový náboj formuluje v pojmech, aby mohly být uvědomovány a komunikovány.
V dokumentu Lisabonská smlouva (2007), jsou pro členské země Evropské unie, tedy i pro Českou republiku, vyjmenovány univerzální hodnoty: lidská důstojnost, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát, lidská práva. Když každou z uvedených samostatně analyzujeme z hlediska praktického provozování, objevují se významové rozepře. Například požadavek rovnosti se i bez ideologického balastu jeví být sotva uskutečnitelný. Stejnost občanů jsou teorie a utopie, například opakovaně vyhlašovaná rovnost žen a mužů neexistuje ani ve společenském postavení, ani v platech. Rovnost lidí je ve smrti! Za Francouzské revoluce se zdůrazňovala svoboda; měla umožnit rovnost, jenže svoboda se s rovností vylučuje. Mezi lidmi jsou různé nerovnosti; čím více svobody lidé mají, tím se rozdíly ve společnosti zvětšují. Spisovatel a v 50. letech politický vězeň Karel Pecka (1928 – 1997) k horizontálnímu vidu uspořádání světa řekl: Teorie rovnosti vždy nalézaly a i nadále, třebaže jinými formami než dosud, budou nalézat stoupence, a to z toho důvodu, že rovnost je sen hrbatých duší.
Osobní hodnoty
Výběr osobních hodnot nemá být nikým omezován, hodnotová volba je individuální a niterná. Jedinec může uctívat třeba přírodu, osoby a jejich výtvory, neviditelné bohy, proroky, svaté i ďábelské vůdce; může zbožňovat národ, partaj, peníze, úspěch… Výběr hodnot není určován nějakou předcházející morálkou, ale mírou existenciální libosti, s níž je pro jedince kvalita spojena. Morálka se ustavuje až s přijetím hodnoty. Základy osobních hodnot získává jedinec v rodině od jemu blízkých osob. Pro budoucí orientaci dětí i mládeže v osobních i obecných kvalitách jsou vlivnými příklady hodnoty žité rodiči. Další podíl v rozvoji jedince by měla mít škola, zejména kultivací smyslové, citové i duchovní výchovy prostřednictvím literatury, hudby i výtvarna. V oněch výchovách by neměly učitelky moralizovat, aby neškodila „kyselina moralinová.“
Dřívější myslitelé z různorodých oborů se shodovali na tom, že v evropské kultuře je rozhodujícím činitelem jedinec. Jen jedince, lépe řečeno osobu, lze vychovat. Těžko vychovávat národ či masy. Sociolog Max Weber (1864 – 1920) uvádí trefný příklad rozporů v hodnotách: Který člověk si troufne chtít „vědecky vyvrátit“ etiku Kázání na hoře, třeba větu: „Neodporuj zlému“ či podobenství o jedné a druhé tváři? A přece je jasné, že viděno světsky je etika, která se tu káže, zbavena důstojnosti: máme volit mezi náboženskou důstojností muže, která káže něco docela jiného: „Odporuj zlému, jinak budeš spoluodpovědný za jeho převahu.“ Vždy podle posledního stanoviska je jedno pro jedince ďáblem a druhé bohem, a jedinec se musí rozhodnout, které je pro něho bohem a které ďáblem. A tak je tomu se všemi řády života.
Zvlněná horizontála krajiny provázená stíny položenými přes cestu kontrastuje s vertikálami stromů. Nahlížíme zde směry řádu přirozeného světa a vyvažování materie i ducha. Příroda je hodnota.
Fotografie: Zdeněk Hosman
Zdroje citací:
Jung, C. G.: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky 1935. Academia Praha 1993; str. 22 – 23. Překlad Kristina Lukášová-Černá, Karel Plocek.
Weber, M.: Der Sinn der „Wertfreiheit“ der Sozialwissenschaften, in: Soziologie, Weltgeschichtliche Analysen, Stuttgart 1964; s. 329 – 330. Privátní převod Vlastimil Rollo.
