Cejch Entartete Kunst

Kult násilí místo kultury. Umění moderny na pranýři. Skandalizace tvůrců. Memento k 80. výročí obrazoborectví na Západě.

16. července 1937 zahájil Hitler úvodním projevem novou dobu kultury III. říše; ta skončila u architektury železobetonových bunkrů. Dva dny po proslovu, byla v Mnichově otevřena Velká německá umělecká výstava, na které byla prezentována díla vybraných malířů a sochařů, kteří vyhovovali idejím nacistů. Následně, též v Mnichově, byla volně zpřístupněna ještě jiná výstava nazvaná Entartete Kunst, zvrhlé umění.  Expozice divákům předložila výběr z tvorby modernistických výtvarníků, jejichž díla byla politickým rozkazem už dříve vyřazena ze sbírek německých státních galerií (celkový počet vyřazených artefaktů byl podle důkladné evidence 16 tisíc kusů).

Obálky výstavních katalogů k oběma výstavám. Vpravo je reprodukce plastiky Otty Freundlicha zobrazená ve zkreslujícím podhledu (podobno tvářím velkých soch moai z Velikonočního ostrova). http://jdem.cz/aaqr0

Pohled do expozice velkoněmeckého umění sochařství. http://jdem.cz/dbcm37

Adolf Ziegler: Čtyři elementy, triptych z výstavy velkoněmeckého umění.
Árijský vzor ženství. Podobno stylu „socialistického realismu.“ http://jdem.cz/aaqr0

Účelem výstavy Entartete Kunst nebylo jen zesměšnit novodobé výtvarné umění, ale vyzvat diváky, aby si uvědomili, že zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi (výrok Hitlera). Nacisté preferovali umění dřívější, časem prověřené; obdivovali akademický klasicismus, pangermánský romantismus a pseudolidové umění. Časopis Die Kunst im Dritten Reich (1937), dohlížel na aktuální tvorbu, tiskl díla propagující nacistickou ideologii.

Hitler v mládí maloval a ucházel se i o studium na výtvarné akademii, avšak neuspěl. Sám sebe považoval za uměleckého génia. Nerealizovaný výtvarník se stal fanatickým řečníkem s afektovanými gesty. Nadto se uplatnil jako scénograf i choreograf vojenských přehlídek, sjezdových polí (Norimberk), řad planoucích pochodní atd.

Zvrácenost umělců

Koncept zvrhlosti – idea, že umělci jsou individua s chorobnými projevy, že jsou duševně nemocní, degenerovaní atp., je staršího data. Téma se diskutovalo už v 19. století za Bismarcka, předáka militaristické kasty junkerů. Trhlina ve vztahu umělce a společnosti se objevila v romantismu. Tvůrce sám se cítí i staví do role vyvržence a trpěného parazita závislého na svém patronovi. Tento stav nabízí buď revoltu vůči společnosti (tento typ je vzácný), anebo přizpůsobení se komerčním i jiným vazbám. Nacistickou ideu zvrácenosti umělce nechtěně utvrdilo vydání knihy Hanse Prinzhorna Bildnerei der Geisteskranken, 1922;  Výtvarná tvorba duševně nemocných, česky 2011.

Výtvarná forma a styl umění modernistů

Výtvarná forma umění 20. století je v uměleckých směrech stylotvorně rozrůzněná. Tvůrcům je společná zásada stylizace, jež je založena na propojení reality s duchem, který ji formuje. Formováním se v tvůrčím procesu znovu vytváří svět s různými stupni odchylek. Nejvýraznější stylizace se objevují vždy při začátcích a i na konci uměleckých epoch. Toto vysvětluje revoltu mladých proti akademismu a proměnu moderních stylů už od počátku 20. století. K hlavním rysům výtvarné moderny patří zejména experimentace s výtvarnými prostředky; barevná, tvarová i proporční nadsázka; odmítnutí napodobivosti a vyprávění. Typické je vyvažování napětí mezi figurací a abstrakcí.

Z umění moderny nacisty značně dráždila abstrakce. Na výstavě Entartete Kunst byl sál s abstraktními malbami označen „Místnost šílenství.“ Podle Hitlera, abstrakce musela být obyčejnému Němci nesrozumitelná a bez snobských výkladů jsou obrazy prý nepochopitelné. Nacisty popuzovalo hnutí dada a německý expresionismus reprezentovaný výtvarnými skupinami Die Brücke (Most) a Der blaue Reiter (Modrý jezdec). Gusto nacistů dráždil groteskní škleb a smích, ty se mocipánům jeví nebezpečné; zpochybňují jejich silou vynucenou autoritu.

Příklady výtvarného umění expozice Entartete Kunst, 1937.

Franz Marc: Věž modrých koní, 1913; r. 1945 ztraceno, dříve v NG Berlín. http://jdem.cz/dbcm86

Emil Nolde: Masky, 1911. Na výstavě měl malíř 36 obrazů, nejvíce ze všech autorů. Krátce byl členem nacistické partaje, ale tím výjimku z nenávisti vystavovatelů nezískal. http://jdem.cz/dbcm93

Wilhelm Lehmbruck: Klečící, 1911. Socha byla vystavena jako doklad chybných, tj. neárijských tělesných proporcí. http://jdem.cz/dbcna3

Rok po výstavě (1938) vznikla „komise pro zužitkování zabavených prací zvrhlého umění.“ Díla byla roztříděna a ve Švýcarsku prodávána na aukci. Ministr propagandy Goebbels spokojeně poznamenal: Doufáme, že se  tím šmejdem navíc vydělají peníze. Nacista Gӧring si pro sebe vybral 14 hodnotných kusů, např. obrazy van Gogha a Cézanna. V roce 1939 byly 1004 obrazy a plastiky + 3825 akvarelů, kreseb a grafických listů spáleno na dvoře berlínské požární stanice.