Sbor Spravedlnosti

Člověk má dost síly, aby snesl bezpočet křivd. Ale někdy je bezpráví tak palčivé, že užírá nitro vytrvale jako rez. Hlavu vám kolonizuje otázka: Jak se taková všivárna mohla stát? Dobří lidé trpí a bídákům to projde! Nejednou jsem toužil po odplatě – povzbudit oběti a zamést s lumpy. Bylo to jen zbožné přání. Až do minulého týdne.

I vy určitě znáte věčné nuly a nýmandy s hodnotou deklu od hajzlíku. Jeden takový žije v polorozpadlém domku vedle mých prarodičů. V životě nepracoval. Opravdu nikdy. Je mu přes čtyřicet a pobírá sociální dávky. Nevím jak, ale vyběhal si plný invalidní důchod. Většinu času tráví v herně. Pak sedí na lavičce a labužnicky kouří cigára.

Má babička naproti tomu dřela od mládí do důchodu. V továrně i jako prodavačka. Ještě v penzi dojížděla na kole přes celé město do kina, kde dostávala pár stovek za to, že lidem trhala lístky a pražila popcorn.

Hajzlík od vedle se rád předváděl a choval se sprostě. Humpolácky pořvával po holkách, s gustem oblažil perverzními kecy i sousedy. Domek zdědil po tátovi, jehož přivedl do hrobu. Kdysi pěkná zahrada zarostla plevelem. Všude se válely plechy a náhradní díly od aut. Mezi bordelem pobíhala smečka psů, kteří se vyznačovali tím, že v noci nesnesitelně hafali.
Nedávno se babička vracela z nákupu. Je skoro chromá, obě nohy ji bolí a nejde to léčit. Nebe mládí se potáhlo mraky sešlosti. Pomaličku šlapala na kole. Minula hajzlíka, který vypaloval žváro a blbě se ksichtil. Ujela několik metrů, když ji cosi zarazilo. Instinktivně se otočila a spatřila hajzlíka, který se svíjel v trávě. Vrátila se k němu a snažila se mu pomoct. Vypadalo to na záchvat. Zazvonila u něho doma. Vyběhla jeho manželka – otylá ženská s uťáplým výrazem bezcenné otrokyně. Sáhla mu do kapsy od tepláků a vytáhla jakési prášky. „Zase si je zapomněl vzít,“ řekla.
Babička vyčkala, až dorazí záchranka. Myslela si, že je to její povinnost. Hajzlíka naložili, pak se doktor ze záchranky obrátil k babičce. Hajzlík si prý přeje, aby přivolali policii, protože ho srazila ona. Babička tomu nemohla uvěřit. Natolik ji to vyvedlo z míry, že policejní hlídce, jež promptně přijela, kloudně nezdůraznila do očí bijící skutečnost: jak ho mohla sestřelit, když se sama – vetchá stařenka – udržela na kole. Vždyť se k němu sama vrátila a naopak mu pomohla.
Hazjlík mezitím skuhral, že ho bolí hlava. Sám si stanovil diagnózu – má podle všeho otřes mozku. Že je to neduživý opilec a hypochondr prolezlý povětšinou imaginárními neduhy nikoho nezajímalo. Babička dostala pokutu dva tisíce a výstrahu, že může platit víc.
Hajzlík se odpoledne vrátil z nemocnice. Opíral se o berli a zlehka kulhal – zvláštní poranění hlavy. Kouřil žváro a tvářil se tragicky. Chvíli nato se odbelhal do putyky. Babička ustrašeně bulela. S policií nikdy neměla co dočinění. Klepala se, že se dostane do řečí, a děsila se flastru, na který nemá.
Měl jsem vztek. Kroutil se ve mně jako klubko jedovatých hadů. Hajzlík byl šmejd, který se učil ze slabikáře podlých sviňáren. Spřádal jsem plány, že si na něj počkám a seřežu ho. Ale neudělal jsem to. Možná se mi příčila představa, jak do něj kopu a lámu mu žebra. Možná jsem se obával, že toho kripla zabiju a půjdu do vězení. Možná jsem zbabělec. Na každý pád mi ležel v žaludku.
Vyprávěl jsem tu historku známému, na něhož jsem narazil v hospodě. Chvíli mlčky přemýšlel a pak mi pověděl něco velice zvláštního. Existuje prý jakýsi spolek, který trestá bezpráví a nepravosti. Říká si Sbor Spravedlnosti. Všechno kolem něj je přísně tajné. O jeho působení ví jen pár lidí. Kdo se stal obětí zločinu nebo velkého ústrku, napíše obžalobu. Nejprve fakta, pak osobní dodatek. Poté dopis vloží do žluté obálky a hodí do koše u budovy soudu. Koš bude označený symbolem spravedlnosti – figurou s vahami a mečem. Za žalobce se musí zaručit tři patroni, které Sbor shledá důvěryhodnými.
Sbor spravedlnosti není instituce jednoho člověka. Tvoří ho tribunál – o tom, zda bude trest udělen, rozhoduje víc lidí. Některé žádosti odmítne, jiným vyhoví. Můj kamarád uspěl. Poprosil Sbor o nápravu ve věci bandy Romů, kteří přepadli jeho mladšího bratra. Zlomili mu obě ruce a zdemolovali kolo. Policie je sice našla, ale protože šlo o mladistvé výrostky, žádný postih je nečekal. Pykali až díky Sboru. „V žalobě musíš navrhnout i výši trestu. Já jsem žádal, aby každému z těch parchantů přelámali hnáty,“ popisoval mi kámoš. Stalo se. Štráfky z romské chásky zdobila čtvrt roku sádra.
Kámoš mi nabídl, že se za mě zaručí a najde další dva patrony. Vybídl mě, ať o všem podumám a sepíšu obžalobu. Několik dnů jsem špatně spal. Hajzlík byl šmejd a společenský odpad, který tyl celý život z druhých. Je to jen pijavice v lidské podobě, opakoval jsem si. Ale i tak jsem váhal, mám-li právo rozhodovat o jeho osudu. Mohl jsme mu – i když nepřímo – způsobit velkou bolest. Nepochybně si jí zasloužil, ale smíří se s tím mé svědomí?
Na druhý den jsem navštívil babičku. Potkala hajzlíka u branky. S divadelní úklonou jí šklebivě pozdravil. Od policie přišlo oznámení, že má uhradit další tři tisíce. Byla nešťastná a já rozhodnutý. V noci jsem dal dohromady obžalobu. Vypsal jsem fakta a dodal subjektivní pohled. Podtrhl jsem, že se jedná o životní onuci, která notoricky škodí druhým. Domáhal jsem se trestu v podobě výprasku, který by hajzlíkovi způsobil skutečný otřes mozku. Ale za hlavní efekt takové odplaty jsem považoval spíš odstrašující účinek, který stoprocentně vyvolá. Ještě než jsem dopis zalepil do žluté obálky, přidal jsem žádost, aby Sbor umlčel psy, špinavou směsku vořechů, kteří noc co noc budí lidi na dlouhé hodiny ze spánku.
Několik týdnů se nic nedělo. Ani kámoše jsem nepotkal a vyhledat jsem ho odmítl. Zdálo se mi to nepatřičné. Začínal jsem věřit tomu, že šlo o povedený vtip. Sbor Spravedlnosti. To jsem zase jednou naletěl. Co by to asi tak bylo za lidi? V černé kápi by číhali na hříšníky a působili by jim fyzickou bolest, protože morální trest byl slepý, slabý a málokdy se osvědčil?
Byla neděle. Zajel jsem k babičce. Vypadala dobře. Pochutnával jsem si na bábovce, když mi jen tak mezi řečí řekla, že se s dědou ohromně vyspali. Je to úplnej zázrak, vykládala, ale ti psi dneska v noci přestali štěkat.

Hajzlík od vedle se rád předváděl a choval se sprostě. Humpolácky pořvával po holkách, s gustem oblažil perverzními kecy i sousedy. Domek zdědil po tátovi, jehož přivedl do hrobu. Kdysi pěkná zahrada zarostla plevelem. Všude se válely plechy a náhradní díly od aut. Mezi bordelem pobíhala smečka psů, kteří se vyznačovali tím, že v noci nesnesitelně hafali.

Nedávno se babička vracela z nákupu. Je skoro chromá, obě nohy ji bolí a nejde to léčit. Mládí se prostě nedodává s doživotní zárukou. Pomaličku šlapala na kole. Minula hajzlíka, který vypaloval žváro a blbě se ksichtil. Ujela několik metrů, když ji cosi zarazilo. Instinktivně se otočila a spatřila, jak se hajzlík svíjí v trávě. Vrátila se a snažila se mu pomoct. Vypadalo to na nějaký záchvat. Zazvonila u něho doma. Vyběhla jeho manželka – otylá ženská s uťáplým výrazem bezcenné otrokyně. Sáhla mu do kapsy od tepláků a vytáhla jakési prášky. „Zase si je zapomněl vzít,“ řekla.

Babička vyčkala, až dorazí záchranka. Myslela si, že je to její povinnost. Hajzlíka naložili, pak se doktor ze záchranky obrátil k babičce. Hajzlík si prý přeje, aby přivolali policii, protože ho srazila ona. Babička tomu nemohla uvěřit. Natolik ji to vyvedlo z míry, že policejní hlídce, jež promptně přijela, kloudně nezdůraznila do očí bijící skutečnost: jak ho mohla sestřelit, když se sama – vetchá stařenka – udržela na kole. Vždyť se k němu sama vrátila a naopak mu pomohla.

Hajzlík mezitím skuhral, že ho bolí hlava. Sám si stanovil diagnózu – má podle všeho otřes mozku. Že je to neduživý opilec a hypochondr prolezlý povětšinou imaginárními neduhy nikoho nezajímalo. Babička dostala pokutu dva tisíce a výstrahu, že může platit víc.

Hajzlík se odpoledne vrátil z nemocnice. Opíral se o berli a zlehka kulhal – originální poranění hlavy. Kouřil žváro a tvářil se tragicky. Chvíli nato se odbelhal do putyky. Babička ustrašeně bulela. S policií nikdy neměla co dočinění. Klepala se, že se dostane do řečí, a děsila se flastru, na který nemá.

Měl jsem vztek. Kroutil se ve mně jako klubko jedovatých hadů. Hajzlík byl šmejd, který se učil ze slabikáře podlých sviňáren. Spřádal jsem plány, že si na něj počkám a seřežu ho. Ale neudělal jsem to. Možná se mi příčila představa, jak do něj kopu a lámu mu žebra. Možná jsem se obával, že toho kripla omylem zabiju a půjdu do vězení. Možná jsem zbabělec. Na každý pád mi ležel v žaludku.

Vyprávěl jsem tu historku známému, na něhož jsem narazil ve městě. Chvíli mlčky přemýšlel a pak mi pověděl něco velice zvláštního. Existuje prý jakýsi spolek, který trestá bezpráví a nepravosti. Říká si Sbor Spravedlnosti. Všechno kolem něj je úzkostně tajné. O jeho působení ví jen pár lidí. Kdo se stal obětí zločinu nebo velkého ústrku, napíše obžalobu. Nejprve fakta, pak osobní dodatek. Poté dopis vloží do žluté obálky a hodí do odpadkového koše u budovy soudu. Koš pozná tak, že bude označený symbolem spravedlnosti – figurou s vahami a mečem. Za žalobce se navíc musí zaručit tři patroni, které Sbor shledá důvěryhodnými.

Sbor spravedlnosti není instituce jednoho člověka. Tvoří ho tribunál – o tom, zda bude trest udělen, rozhoduje víc lidí. Některé žádosti odmítne, jiným vyhoví. Můj kamarád uspěl. Poprosil Sbor o nápravu ve věci bandy Romů, kteří přepadli jeho mladšího bratra. Zlomili mu obě ruce a zdemolovali kolo. Policie je sice našla, ale protože šlo o mladistvé výrostky, žádný postih je nečekal. Pykali až díky Sboru. „V žalobě musíš navrhnout i výši trestu. Já jsem žádal, aby každému z těch parchantů přelámali hnáty,“ popisoval mi kámoš. Stalo se. Štráfky z romské chásky zdobila měsíc sádra.

Kámoš mi nabídl, že se za mě zaručí a najde další dva patrony. Vybídl mě, ať o všem podumám a sepíšu obžalobu. Několik dnů jsem špatně spal. Hajzlík byl šmejd a společenský odpad, který tyl celý život z druhých. Je to jen pijavice v lidské podobě, opakoval jsem si. Ale i tak jsem váhal, mám-li právo rozhodovat o jeho osudu. Mohl jsem mu – i když nepřímo – způsobit velkou bolest. Nepochybně si ji zasloužil, ale smíří se s tím mé svědomí?

Na druhý den jsem navštívil babičku. Potkala hajzlíka u branky. S divadelní úklonou jí šklebivě pozdravil. Od policie přišlo oznámení, že má uhradit další tři tisíce. Byla nešťastná a já rozhodnutý. V noci jsem dal dohromady obžalobu. Vypsal jsem fakta a dodal subjektivní pohled. Podtrhl jsem, že se jedná o životní onuci, která notoricky škodí druhým. Domáhal jsem se trestu v podobě výprasku, který by hajzlíkovi způsobil skutečný otřes mozku. Ale za hlavní efekt takové odplaty jsem považoval spíš odstrašující účinek, který stoprocentně vyvolá. Ještě než jsem dopis zalepil do žluté obálky, přidal jsem žádost, aby Sbor umlčel psy, špinavou směsku vořechů, kteří noc co noc budí lidi na dlouhé hodiny ze spánku.

Několik týdnů se nic nedělo. Ani kámoše jsem nepotkal a vyhledat jsem ho odmítl. Zdálo se mi to nepatřičné. Začínal jsem věřit tomu, že šlo o povedený vtip. Sbor Spravedlnosti. To jsem zase jednou naletěl. Co by to asi tak bylo za lidi? V černé kápi by číhali na hříšníky a působili by jim fyzickou bolest, protože morální trest byl slepý, slabý a málokdy se osvědčil?

Byla neděle. Zajel jsem k babičce. Vypadala dobře. Pochutnával jsem si na bábovce, když mi jen tak mezi řečí řekla, že se s dědou ohromně vyspali. Je to úplnej zázrak, vykládala, ale ti psi dneska v noci přestali štěkat.