Dárek z pravěku

Jaká bude mezilidská komunikace za sto let? Nestanou se z lidí poustevníci? Paradoxně budou mít tisíce přátel, ale možná jen virtuálních - na internetu. A dá se člověk, s kterým mě spojuje pouze monitor, pokládat za blízkou osobu? Za sto let by to mohlo vypadat třeba takhle...

Mám přes pět tisíc přátel. Všichni (až na dva: Jean-Pierre odletěl s rodiči na Mars, kde pořád otravně selhává připojení, a Jennifer mě ignoruje od doby, co jsem jí napsal, že z ní dostávám prudké záchvaty nemravnosti) mi včera nezapomněli popřát k narozeninám. Bylo to milé, přestože většina blahopřejných šablovideí, která plnila můj profil na Xichtbooku, byla navlas stejná.

Tamtadadá! Oslavil jsem osmnáctiny! Doba internetových zákazů skončila. Tělem mi díky tomu křižují mlsné štiky neomezených možností. Konečně můžu svobodně navštěvovat virtuální bary. Mám přistup na pornostránky - i mexické (jen pro otrlé). Těšil jsem se na narozeninový megacheesburger, ale máma s tátou mi naprosto nemoderně dali dort.

To nejhorší teprve přišlo. Hlavní dárek netvořila diadémová čelenka s výstupy pro přivtělení na PostInternet, ani plazmové čočky s laserovým čidlem, natož softwarové 3D křeslo hardcorehackerů, nýbrž papírový blok (what to hell!!!). V hlavě mých rodičů evidentně nefunguje nějaký velice podstatný šroubek. Proč mi, u sta resetů, věnují takovou starožitnost? Stromy jsou vzácnost, oukej, ale k čemu mi bude zápisník? Rukou jsem psal naposledy... ani nevím.

"To není jen tak nějakej zápisník, Valeriáne (tak se jmenuju - fakt dík)," vysvětloval mi táta. "Podívej se dovnitř."

Prozkoumal jsem tu prastarou věc pečlivěji. Kožené desky byly nápadně odřené. Papír zkroucený a místy nažloutlý. Listy pokrývalo drobné písmo.

"Byl to deník tvého dědy. Začal ho psát v roce 2010, když mu bylo osmnáct - tolik je teď tobě. Uchováváme to jako vzácnou rodinnou památku."

Měl jsem pocit, že můj tatík uprchl z laboratoře pro nezákonný výzkum. Anebo mě nemiluje jako vymodleného jedináčka, ale slizký chomáč planktonu. Jeho myšlení zoufale postrádalo vízum do 22. století!

Po tomto narozeninovém Pearl Harboru jsem se zabarikádoval v pokoji. Hojil jsem raněné nitro virtuálním balzámem na PostNetu. S kámoši jsme zdrbli filmovej šlágr Titanic 2: Vynoření a pak parádně zapařili Half-Life 7.

V noci jsem nemohl usnout. Vzpomněl jsem si na dárek, tak jsem se pro něj natáhl a začal číst.

11. dubna 2010: Vztah s M. je beznadějně potopená loď. Nechala mě kvůli hokejistovi.

16. dubna 2010: Smutný den. Wayne3 zemřel. Mohli jsme tomu zabránit? Bojím se, že ano. Wayne3 byl častý diskutér na internetu. Znal jsem ho dva roky - měl jsem ho mezi přáteli na Facebooku a tlachal s ním na ICQ. Občas ho přepadaly depky. Říkal, že lidstvo bruslí na zmrzlé hladině, ale jen on vidí žraloky pod ledem. Zbytek dopíšu zítra. Teď nemůžu.

17. dubna 2010: Wayne3 ohlásil, že spolyká prášky. Hodně lidí včetně mě mu vynadalo. Odepsal, ať klikneme na jeho blog s webkamerou. Já a tisíce dalších „kamošů“ z celého světa jsme uviděli Waynea3 (pravé jméno neznám), jak sedí na posteli s tubou pilulek. Otevřel ji a zbaštil plnou hrst. Pak si lehl na bok a zavřel oči. Zamrazilo mě, ale nevěřil jsem mu. Za pár hodin někomu ruply nervy a informoval policii. Přes webkameru jsme opařeně sledovali, jak záchranáři vyrazili dveře. Když přes nehybného Waynea3 přetáhli prostěradlo, udělalo se mi blbě.

18. dubna 2010: Facebook je bezva. Mám přehled. Ale o tomhle se nedá psát. Potřeboval jsem ven. Náhle jsem byl šťastný, že se můžu stavit k Vesimu, Petrovi, Modlimu a ještě s dalšími jít ven - do hospody nebo do kina. Nechtěl jsem pitomě kecat, chtěl jsem s někým být. Doopravdy být.

Tak tohle byly první zápisky v deníku mého dědy. Ty bláho, to je bulšit! Při čtení jsem cítil, jak se mi kolem srdce obtáčí hroznýš královský. Sakra, kvůli tomuhle artefaktu z předpotopní éry, kdy byl internet v plenách, by se mi na mozku usalašily obří tarantule. Tohle teda nepotřebuju.

Nepotřebuju přece nikoho vidět. Nemusím chodit na pivo ani do kina. Proč? Mám virtuální svět, tisíckrát lepší svět, a díky za něj! Děda měl maximálně čtyři kámoše. Já jich mám pět tisíc. Pět tisíc, chápete ten rozdíl?

Dárek z neolitu
Mám přes pět tisíc přátel. Přesně 5111 přátel. Všichni (až na dva: Jean-Pierre odletěl s rodiči na Mars, kde pořád otravně selhává připojení, a Jennifer mě nelítostně ignoruje od doby, kdy jsem jí napsal, že z ní dostávám záchvaty nemravnosti) mi včera nezapomněli popřát k narozeninám. Bylo to milé, i když devět desetin blahopřejných šablovideí, které od rána plnily mé profily na Xichtbooku, IQC či Smilechatu, byly navlas stejné.
Přesto jsem včera podstoupil úplnou transplantaci nálady: oslavil jsem osmnáctiny! Doba internetových zákazů skončila. V krvi už mi křižují mlsné štiky neomezených možností. Konečně můžu svobodně navštěvovat virtuální bary pro dospělé. Mám přistup na úplně všechny pornostránky, dokonce i thajské (jen pro otrlé). Těšil jsem se, že dostanu narozeninový megacheesburger, ale máma s tátou mi naservírovali dort, z čehož jsem měl málem poruchy metabolismu.
To nejhorší však teprve přišlo. Hlavní dárek netvořila diadémová čelenka s více výstupy pro virtuální přivtělení na PostInternet, ani plazmové čočky s laserovým čidlem, natož softwarové křeslo hardcorehackerů, ale – a teď se podržte – papírový (!!!) blok. V mozku mých rodičů zjevně nefunguje nějaký podstatný šroubek, říkal jsem si. Proč mi věnují starožitnost? Papír se dávno nevyrábí. Stromy jsou vzácnost, to ano, ale k čemu mi bude zápisník? Rukou jsem psal naposledy... vlastně ani nevím.
„To není notes, Džejdžeji (tak se jmenuju). Je to deník,“ vysvětloval otec.
Prozkoumal jsem tu muzeální věc pečlivěji. Kožené desky byly odřené. Papír zkroucený a někde nažloutlý. Všechny listy pokrývalo drobné písmo. Skoro rentgenovým zrakem jsem tázavě pohlédl na rodiče.
„Byl to deník tvého dědečka,“ řekl táta. „Začal ho psát, když mu bylo osmnáct. To bylo v roce 2009. Je to rodinná cennost. A poučná.“
Měl jsem pocit, že moji rodiče buď uprchli z nějaké laboratoře pro nezákonný výzkum, nebo pro ně nejsem milovaný jedináček, ale rosolovitý chomáč planktonu, anebo jejich myšlení zoufale postrádá vízum mezi normální lidi 22. století.
Po tomto narozeninovém Pearl Harboru jsem se zabarikádoval v pokojíku a své poraněné nitro jsem pár hodin sešíval virtuální nití na PostNetu. Bezvadně jsem pokecal s kámoši (zdrbli jsme romantický hit Titanic 2: Vynoření, uznali, že bulvární záběry Michaela Jacksona v kryogenním spánku jsou nechutně zábavné a zapařili Half-Life 6).
O něco později jsem nemohl usnout. S jistou zvědavostí jsem se natáhl pro dárek. Deník mého dědy byl na dotek příjemný. Stránky pěkně šustily a titěrné písmo šlo lehce přečíst.
1. dubna 2009. Vztah s M. je potopená loď. Nechala mě kvůli hokejistovi. Docela hustý. To je fakt dárek z neolitu. Hokej dávno neexistuje. Ale zaujalo mě to, přiznávám. Četl jsem dál. 6. dubna 2009. Smutný den. Wayne3 zemřel. Mohli jsme tomu zabránit? Bojím se, že ano. Wayne3 byl známý účastník snad všech diskusních fórů na internetu. Znal jsem ho dva roky a často s ním kecal přes ICQ. Měl jsem ho taky mezi přáteli na Facebooku. Občas ho přepadaly depky. Říkal, že jsme všichni bruslaři na zamrzlé hladině, ale on jediný si uvědomuje žraloky pod ledem. Včera ohlásil, že si vezme prášky a svůj život zhasne. Hodně lidí včetně mě mu vynadalo, ať nedělá vola. Odepsal, ať klikneme na jeho blog, kde vše přenáší  webkamera. Já a tisíce dalších „kamošů“ z celého světa jsme spatřili Waynea3 (jeho skutečné jméno neznám), jak sedí na posteli s oranžovou tubičkou pilulek. Otevřel ji a spolkl plnou hrst. Pak si lehl na bok a zavřel oči. Celý výjev provázely komentáře na diskusních stránkách. Zamrazilo mě, ale nevěřil jsem tomu. Pustil jsem si pár trailerů a poklábosil se známými. Za pár hodin někomu ruply nervy a informoval policii. Přes  webkameru jsme opařeně sledovali, jak cajti vyrazili dveře a hnali se k posteli. Když přes nehybného Waynea3 přetáhli prostěradlo, vytryskly mi slzy. Facebook je prima. Mám přehled, co dělají mí blízcí. Ale o tomhle se nedalo s nikým psát, ani mluvit skrz datovou síť. Potřeboval jsem ven. A najednou jsem byl šťastný jako blecha, že se můžu stavit k Vesimu a Dominikovi a spolu s Verčou zajít do hospody a pak do kina. Nechtěl jsem pitomě žvatlat, chtěl jsem s někým být. Doopravdy být.
Jakmile jsem dočetl, cítil jsem, jak ten hroznýš královský, obtočený kolem mého srdce, povolil stisk. Sakra, kvůli tomuhle deníku z předpotopních časů by se mi na mozku usalašily tarantule. Nechci to číst.
Nepotřebuji nikoho vidět. Nemusím chodit na pivo ani do kina. Mám virtuální svět a díkybohu za něj. Můj děda měl čtyři přátele. Já jich mám pět tisíc, chápete ten rozdíl?
5111 přátel.