Právo na život

Představte si, že vám někdo dá do ruky nůž, ukáže na člověka spoutaného a ležícího na zemi a řekne: podřízni tu svini! Vy víte, že ten na zemi zabil něčí rodinu, děti, či přátele. A taky víte, že ten zásah do srdce či krční tepny by byl pro něj mnohem milosrdnější než to, co on sám udělal svým obětem. Jak se zachováte?

A teď jiný případ. Ten samý člověk, ten samý příběh. Akorát prostředí se změní v celu smrti někde v Texasu a místo nože dostanete do ruky tlačítko spouštějící injekce vedoucí do žil odsouzenému. Vůbec na něj nevidíte. Co teď uděláte?

A do třetice: sedíte v porotě a váš hlas je ten, který rozhodne o trestu pro dotyčného vraha. 

Mohl bych pokračovat s dalšími a dalšími možnostmi, jak se jeden člověk může stát přímo či nepřímo zodpovědným za smrt jiného člověka. Nenamlouvejme si, že zodpovědnost v porotě je jiná než zodpovědnost imaginárního popravčího s nožem. A teď se sami sebe zeptejte: Byl bych já schopen zabít člověka? A byl bych ho schopen zabít v moment, kdy se mu koukám do očí? A je jedno, jestli víte, že je to masový vrach či zrádce. Dokázali by jste to?

Většina debat o trestu smrti se zabývá zejména jeho konečností a neodvolatelností. Jak je jednou vykonán, není návratu. Je dostatečně odstrašující? Lze tolerovat případnou chybu, kterou později již nelze napravit? Není poprava taky jen vražda? 

Podíváme-li se do historie i součastnosti, tak ve jménu zákona zemřeli lidé, co si to bezesporu zasloužili, ale zemřeli i lidé, co nezasloužili. Co na tom, že později bylo mnoho případů prohlášeno za justiční vraždu, mrtvým to již nepomůže. A pak je tu spousta lidí, co žijí a smrt by si zasloužili, tedy alespoň z našeho pohledu.... A jsme u toho. Čí pohled je ten správný? Náš, protože přijímáme kulturu a zvyky, o kterých předpokládáme, že jsou ty pravé? Nebo jejich, kteří své činy konali a konají také s jistým záměrem a věří v jejich správnost? A nechytejte mě prosím za slovo a nedosazujte si za tuto větu extrémní případy masových vrahů, co zabíjeli jen pro potěchu. V Číně naopak popravují denně lidi, kteří by u nás dostali sotva podmínku a přes to se jedná z čínské strany o ten správný pohled.

Pokud tedy dnes má v České republice trest smrti podporu až u sedmdesáti procent obyvatelstva, ať se každý z těch sedmdesáti procent zeptá, zda-li on sám by dokázal být katem a zda-li by se dokázal své oběti podívat do očí, než jí zbaví života a ochrání tak společnost od zrůdy. Protože schvalováním trestu smrti se i my vlastně takovým katem stáváme a mám-li svůj názor, měl bych mu umět dostát a ž do konečných důsledků. Věřím, že mít před sebou Hitlera, Stalina či někoho jiného z muzea zla, tak mnohý z nás si řekne: Dejte mi tu kudlu, já mu nejdřív vydloubnu oči, vyříznu jazyk a pak ho zabodnu jako prase. Jenže historie se neskládá jen z těchto zrůd bohužel zrovna tyto zrůdy se spravedlnosti nedočkaly. Svého kata by si našlo spousta lidí, ale být katem někomu, ke komu ve skutečnosti žádnou zášť necítím, to je to, oč tu běží. V souhlasu s trestem smrti by měla být započítána i možnost, že volba vykonavatele padne i na mě. V moment, kdy se takových katů u nás najde nadpoloviční většina, pak se můžem bavit o znovuzavedení trestu smrti. Ale v moment, kdy jeden z těchto katů odmítne vykonat to, k čemu se zavázal, ztrácí tento trest smysl. Souhlas s trestem smrti bez domyšlení všech důsledků je dle mého názoru velmi pokrytecký.