Mé sociální cítění

Často se v diskuzích pod mými články objevují různá nařčení, že nemám sociální cítění či jsem bez srdce. Neumím se prý vcítit do chudáků důchodců, kteří musí u doktora platit 30 korun a ani do nezamětnaných, kterým nechtějí zvyšovat dávky. Kdybych byl v jejich kůži, mluvil bych prý jinak. Nemluvil a povím vám proč.

Neustále kolem sebe slyším hořekování nad tím, jak někomu vláda krade peníze, jak lidé nemají peníze na poplatky ve zdravotnictví, jak je někdo ožebračuje a chudáci pak nemají ani na chleba. Lidé si pořád stěžují, jak se mají špatně, nízký plat, hrozný šéf, daně, poplatky. Nejlépe, kdyby všechno bylo zadarmo, už aby to vyhrál Paroubek s Rathem, nebo nejlíp komunisti, ti s nima zatočí, s chuligánama. Pokaždé, když se mi někdo snaží takhle plakat na rameni, jen se mu vysměji. Není pravdou, že lidé nemají co jíst, není pravdou, že nemají na doktora a ani není pravdou, že nemají na pivo. Mají se celkem dobře, bydlí v teple, mají co jíst a když nemají práci, dostávají od státu dost na to, aby vyžili a každý večer si mohli dát pár piv a koukat na fotbal. Na normální spokojený život to stačí. Jenže tady obyčejní lidé často spokojení být neumí. Vždy se totiž najde někdo, kdo má více než oni a oni pak mohou závidět. Jak to, že on má tohle a já ne? Proč já si nemůžu koupit mercedes a musím jezdit ve škodovce? Jak je to možný, že soused je zase u moře a já pojedu tak maximálně na mácháč? Já bych mu dal! Zvýšit jim daně a mně zvýšit přídavky, tak to bude!

Nemám soucit s lidmi, co mají plat 12 tisíc a bydlí v Mostě, neumím pochopit to jejich neustálé vzlykání na poměry. Povím vám teď proč, přečtěte si čtyři krátké příběhy. Jsou z mé náštěvy konce světa.

Péťa - na této fotce je Péťovi sedm let. Neumí mluvit, neumí si říct, co ho bolí. Celý den jen leží a vzlyká či těžce oddechuje. Spíše než jako lidská bytost vypadá jako obludka z nějakého hororu. Neví se, kde má mámu nebo tátu. Laskavého pohlazení se dočká málokdy a když se mu ho dostane, tak ztichne a je rád. Celý svůj život žije v jedné postýlce v jednom pokoji v jedné malé vesnici na Ukrajině v ústavu pro děti a mládež. Peťa zemřel v roce 2007.

Saša - Sašovi je asi osm nebo devět. Pořád se směje. Jeho postižení mu nedovolí pořádně ovládat své tělo, a tak mu není pořádně rozumnět. Ale to mu nevadí. Je šťastný a spokojený i z prostoru 1x1.5m, což je velikost jeho postele. Občas ho pustí pobatolit se po pokoji. Protože je mentálně jakžtakž v pořádku, jednou za týden za ním a ostatními myslícími dětmi přijde učitelnica a ukáže jim jendo dvě písmenka, které hodně rychle zapomenou. U nás by chodil alespoň do pomocné třídy, šel by na operaci s nožičkama, občas by s dětma z ústavu zajel k moři nebo na výlet a v pokoji by bydlel s jedním kamarádem, ne se čtrnácti. A nebo ještě lépe by bydlel doma s rodiči a sourozenci.

Veronika - Verča je jedno z mnoha děcek, které jen leží a koukají na svět. Má štěstí, že o ní maminka jeví zájem a občas se zajede podívat. Na postýlce má nalepené ikonky svatých, které nevnímá. V ruce občas nějaký ten plyšák. Jí podobných holčiček a kluků je tu spousta.

Irinka je sluníčko. Co k ní říct? Když je vám špatně, jdete za nějakým svým oblíbeným dítětem, tím mým byla Irinka. Krásné děcko. Když jsem jí viděl naposledy, bylo jí šest let. Vždycky se mě chytala jako klíště a smála se od ucha k uchu. Mluvit neumí. Na mozek jí tlačí přebytečný mozkomišní mok, který se nikdy neodváděl pryč a i proto je na úrovni 6ti měsíčního kojence.

Tyhle děti žijí a některé se umí i radovat, ač to tak na první pohled nevypadá. Radují se třeba jen z paprsku sluníčka v okně, nebo ze stisku ruky. Stačí jim ke štěstí opravdu málo a někdy nemají ani to. Tak toto je ten důvod, proč podle některých nemám sociální cítění. Já ho mám, ale vlivem událostí je posunuto někam jinam a nekoresponduje s českými důchodci a nezaměstnanými. Máme neskutečné štěstí, že žijeme, tam kde žijeme, v dobách blahobytu a míru a svobody. Užívejme si to plnými doušky, ale při tom mysleme i na svoje děti, ne jen na sebe. V tomhle státě je opravdu jen pár lidí, kteří se mají zle a to spíše než nějakou chudobou je způsobeno nějakým neštěstím. Ostatní pramenní hlavně ze závisti, protože vždy bude někdo, kdo se bude mít lépe než my, bude mít větší auto, barevnější televizi či lepší fotky z dovolené. Jenže to se nevyřeší tím, že budeme dále zadlužovat naše děti a remcat kvůli třiceti korunám u doktora a chtít, aby všichni měli stejně. Smiřme se s tím, že někdo má více a jiný méně a buďme spokojení s tím, co máme. Kousek toho štěstí lze najít všude, stačí jen otevřít oči a zvednout hlavu, ne jen hudrovat a nadávat. Mohli jsme vyrůstat někde úplně jinde a je dobré si to připomenout. Buďme šťastní.