Stát ve 3. tisíciletí – kniha vládnoucího knížete z Liechtensteinu

Autorem této 197 stránkové knihy z roku 2011 je současný vládnoucí kníže a podnikatel Hans-Adam II, který v ní popisuje svůj pohled na ideální strukturu státní správy. Na základě historických rodinných státnických zkušeností a jeho vlastních ze soukromého sektoru navrhuje, aby se stát stál servisním centrem, které slouží občanům. Měl by předat co nejvíce činností do regionů a komerční sféry a to minimum nezbytného co by vykonával musí vykonávat efektivně a průhledně s pomocí auditů a kontrol.

V první části knihy otevřeně seznamuje čtenáře se svým pohledem na dějinné události a zajímavě upozorňuje na nejrůznější historické příčiny a z toho plynoucí důsledky ovlivňující formu státní správy vybraných států. 

Zajímavé citace z této první části knihy Stát ve třetím tisíciletí:

- Svébytnost jednotlivých zemí federace (USA) se obzvláště v počáteční fázi podobala suverénním státům. Občanská válka v 19. století, obě světové války ve 20. století a centralizační tendence federálních úřadů ve Washingtonu v uplynulých desetiletích tuto svébytnost značně okleštily. Nepřesahuje nyní hranici obvyklou i v Evropě, snad s výjimkou Švýcarska.

- Bylo by jistě možné namítnout, že voliči (v zastupitelské či nepřímé demokracii) nevolí neznámou osobnost, ale volební program, který kandidáta zavazuje. Volební programy moderních politických stran se však často příliš neliší od reklamních letáků automobilek. Kupec auta má však vymahatelné právo, že technické parametry zvoleného auta uvedené v reklamním letáku budou odpovídat skutečnosti. Zklamanému voliči zbývá pouze možnost odevzdat svůj hlas po několika letech v následujících volbách jiné straně. Kdo se pokouší obhajovat nepřímou demokracii důvěryhodností volebních programů, zpochybňuje důvěryhodnost nepřímé demokracie jako takové.

- Demokracie v nejmenších politických jednotkách (obcích) je myslitelná, pouze pokud voliči za tuto jednotku mají i jasné rozhodovací pravomoci v oblasti financí. V silném centralizovaném státě, ve kterém nejmenší politické jednotky pouze přijímají příkazy a almužny, se demokratický stát dříve nebo později zadusí.

- Ve Švýcarsku obvyklá povinná referenda na státní úrovni nebyla do lichtenštejnské ústavy převzata – vedou totiž, jak jsme již zmínili, k tomu, že lid hlasuje i o otázkách, které ho nezajímají. Pokud v Lichtenštejnsku část obyvatelstva nesouhlasí s rozhodnutím parlamentu, může tisíc voličů nebo pět procent z nich požadovat ve třicetidenní lhůtě referendum. Kníže nebo hlava státu potvrzuje svým podpisem platnost zákona nebo změnu ústavy až po uběhnutí této tzv. lhůty referenda. Na rozdíl od švýcarského modelu byla v tomto smyslu rozšířena i tzv. lidová iniciativa, tzn. právo lidu iniciovat změnu zákona nebo ústavy. Zatímco ve Švýcarsku je možná na státní úrovni pouze ústavní iniciativa, mají Lichtenštejnci právo i na změnu zákonů.

- Demokracie a právo na sebeurčení jsou vzájemně propojeny a není možné je od sebe snadno oddělit…Pokud souhlasíme s demokratickým principem, nemůžeme odmítnout právo na sebeurčení…Jsou ovšem Baskové a Kurdové národem? A jsou jím Švýcaři nebo Lichtenštejnci?

- Ve většině demokracií se politické stranické spektrum dělí na levici a pravici. Pravice je nacionalistická a levice zaměřená spíše sociálně. Strany ve středu se pokoušejí hrát obě tyto role. Až na řídké výjimky nikdo nepostřehl, že nacionalismus a socialismus jsou pouze rubem a lícem stejné bezcenné mince, jejíž ražba se v době globalizace pomalu ztrácí pod nánosem rzi. Nacionalismus-socialismus je adresa politické slepé uličky, která vede pouze zprava doleva nebo v opačném směru, nikdy však vpřed do budoucnosti. Nacionalismus se socialismem rozdělily lidstvo na národy a třídy, které proti sobě bojují.

- Národ jako akcionář státu? Volby jako valná hromada akcionářů, ve kterém národ každé čtyři roky rozhoduje, zda představenstvu reprezentovanému vládou vysloví důvěru? Jsou referenda o daních nebo výdajích podobná hlasováním o dividendové politice, přesunu kapitálu nebo jiným zásadním rozhodnutím, která jsou podle statutu vyhrazena vlané hromadě akcionářů? Srovnání moderního demokratického státu v době globalizace s akciovou společností je nasnadě, přesto však není správné.

V druhé části knihy, tzn. od 10. kapitoly „Stát budoucnosti“ začne být kniha dle mého názoru více zajímavější. A to především z hlediska inspirace pro praktické návrhy pro změnu současného stavu státní správy nejen v ČR. Zajímavé citace z této části knihy:

- Od občana je požadováno, aby znal všechny předpisy a pokud se jich nedrží, může být potrestán, zcela v souladu s mottem „neznalost neomlouvá“. K tomu přistupuje ještě skutečnost, že si předpisy částečně protiřečí. Pokud se soukromá nebo právní osoba drží jednoho předpisu, může porušovat jiný. Dokonce i soudci, advokáti a státní správa ztratili přehled, nemluvě o parlamentu. Zákony a právní předpisy mimoto velmi často podléhají změnám a jsou formulovány příliš komplikovaně a odborně, takže jim běžný občan může těžko porozumět.

- Pro většinu demokratických právních států obecně vzato platí i zjištění, že s přibývajícím množstvím právních předpisů klesá právní jistota a stát je stále méně schopen zajistit svým občanům požadované bezpečí před menšími i většími zločiny. Za takových okolností se demokratický právní stát může stát pouhou fasádou a jednoho dne se zhroutit.

- Co nám bude platné, že demokratický právní stát vytvořil umělou konstrukci sociálního státu a provádí rafinovanou kulturní politiku, když se základy demokratického právního státu rozpadají a on již není nadále schopen zajistit občanům bezpečnost? Proto je tak důležité, aby se stát zbavil všech úloh, které by lépe zajistily obce nebo soukromý sektor. A je lhostejné, zda je to proto, že jsou blížeji občanům a tím i jejich problémům, nebo proto, že na rozdíl od státu jsou na volném trhu vystaveny konkurenci.

- S výjimkou Velké Británie a Nového Zélandu se ve všech právních státech prosadil koncept, ve kterém je základem zákonodárství ústava, kde je vedle základních práv občanů zakotveno i uspořádání státu. Pokud se soubor úkolů, které připadnou státu, zredukuje na udržování demokratického právního státu a zahraniční politiku, je možné vytvořit ústavu krátkou a lehce srozumitelnou. Výhodou je, že se občané mohou ústavou zabývat a poznat ji. Většina ústav je však příliš obsáhlá a těžko srozumitelná. Čas od času se pak dovídáme, že vlastní ústavu neznají ani ti, kteří jsou zodpovědní za zákonodárství, a měli by ji tedy znát už na základě svého úřadu; příkladem za všechny jsou poslanci parlamentu. Požadavek na zákonodárce psát úsporně a srozumitelně by se měl týkat i těch zákonů, s kterými nejčastěji v průběhu svého života přijde do styku obyčejný člověk.

- Pokud stát na jednu stranu vychází z toho, že povinností občana je znát ústavu a zákony, měl by se na druhou stranu postarat o to, aby byli občané co nejlépe informování o aktuálním stavu zákonodárství. Není snad úkolem státu postarat se o to, aby v rámci povinné školní docházky byla zavedena i výuka práva? Nemá snad stát povinnost věnovat každému občanovi sbírku zákonů, v níž jsou vedle ústavy obsaženy ty nejdůležitější zákony s komentářem, tak aby se občan mohl vhodně orientovat v demokratickém právním státě a byl informován o svých právech a povinnostech? – jako např. každororočně vydávaná švýcarská brožurka The Swiss Confederation - a brief guide.

- Řadu zákonů samozřejmě občan k běžnému životu nepotřebuje, přesto jsou však nutné, protože např. chrání konzumenta nebo životní prostředí před výrobky, které jsou škodlivé. Tyto předpisy jsou zaměřené především na průmyslové a zemědělské firmy nebo na sektor služeb. Obzvláště pro malé podniky představuje množství rozdílných předpisů velkou zátěž. Právě tyto malé firmy však z důvodů zaměstnanosti a inovací tvoří velmi důležitou část národního hospodářství. Vedle vysokých daní, komplikovaných daňových a sociálních zákonů patří stále rostoucí počet předpisů k důvodům, proč podniky ani nejsou zakládány nebo velmi rychle zkrachují. Jelikož veřejná moc, ať už jde o stát, nebo o obce, přijímá od firem přímé i nepřímé daně, poplatky a sociální příspěvky, je nutné, aby byla zákonem stanovena povinnost veřejné moci poskytovat podnikům bezplatné poradenství. Rozporné předpisy by měly být vykládány ve prospěch podniku, respektive daňového poplatníka. Pouze v tomto případě budou stát a obce občanům sloužit, a ne je okrádat. Za rozporné zákony je zodpovědný stát, který je vytvořil, a nikoliv daňový poplatník.

- Vedle národní produkce státních zákonů ovlivňují občana i zahraniční předpisy, jejichž enormní nárůst v posledních desetiletích vychází z bilaterálních dohod mezi státy nebo z případného členství v regionálních organizacích, jako je EU a světových organizací, jako je OSN. Zákonodárci každého státu se musí touto velmi obsáhlou právní oblastí intenzivně zabývat a kontrolovat, zda je možné použít mezinárodní předpisy i v národním kontextu, a pokud ano, najít způsob jak to učinit. Každý, kdo se touto oblastí práva zabývá, ví, že tento úkol je obvykle nad síly národních zákonodárců a že uvádění mezinárodního práva do praxe není dostatečné; často vznikají i rozpory s platným právem.

- Jak by měla vypadat reforma zákonodárství, aby se tento proces velmi důležitý pro právní stát opět podařilo přiblížit ústavním zásadám, na nichž spočívají všechny demokratické právní státy? Hlavní je, aby se stát soustředil na svou nejdůležitější úlohu - udržování právního státu - a postupně odevzdal funkce, které na něj byly převedeny za poslední dvě staletí nacionalistickou a socialistickou ideologií. Přesunutí těchto úloh na soukromou sféru nebo na obce by umožnilo omezit početné a obsáhlé zákony a nařízení pouze na rámcová díla, pokud by jich vůbec bylo třeba. Např. v sociální oblasti jsou obce mnohem blíže problému, který mohou rozpoznat dříve a poté rychleji vyřešit, bez mohutné byrokracie a početných předpisů. Na státní úrovni je často nutné vytvářet komplikované zákony a předpisy, protože se musejí zohlednit všechny možné speciální případy, které jsou však pro většinu obcí bezvýznamné, a pokud se zde objeví, mohly by být vyřešeny bez pomoci byrokracie, aniž by tím byl vytvořen precedens pro jiné obce.

- Ústavně zakotvené „sebeomezení“ státu by politikům jednotlivých stran ztížilo a v mnoha případech i zabránilo kupovat si hlasy voličů pro příští volby různými sliby. I pokud odhlédneme od záplavy zákonů, která při tom vznikne, jsou takové sliby obvykle spojeny s vysokými náklady. Jsou slibovány miliardy na udržení starého průmyslu a další miliardy k vytvoření průmyslu nového. Vymáhání miliard od nebohých daňových poplatníků a jejich rozdělování mezi hrstku privilegovaných je byrokratický proces, který sám pohltí část peněz. Pro investora je i ve vlastním oboru složité zhodnotit úspěch svých investic z dlouhodobého hlediska. Politici a byrokraté nejsou podnikateli, a proto zpravidla nejsou schopni posoudit, zda miliardami daňových poplatníků nakrmené podniky jsou trvale schopny přežít nebo ne. Proto dochází při rozdělování miliard, které zbudou po odečtení tučných správních nákladů, k takovým ztrátám. Jelikož daňové miliardy vydělaly tvrdou prací úspěšné firmy a osoby, je celý proces fakticky zaměřen na ničení peněz, které jsou odčerpávány ze zdravé části národního hospodářství. Tím je zdravá část hospodářství oslabena, méně se investuje a úspěšné firmy a osoby odcházejí pryč. Na konci tohoto procesu zůstávají pouze politici, byrokraté a nezaměstnaní a stát se rozpadá.

Na konci knihy je ucelený návrh ústavy moderního státu a tak samotný její formát a členění je blízké knize „Úsvit“ od ekonoma Pavla Kohouta. Zavěrem tak lze souhlasit s deklarovaným doporučením, že s touto knihou, by se tedy měli seznámit nejen politikové a ekonomové či studenti těchto a blízkých oborů, ale také všichni co mají zájem o veřejné dění.

Čtete na podobné téma:

Recenze: Hans-Adam II. Liechtenstein: „Stát ve třetím tisíciletí“ (Petr Mach)

Představuje monarchie ideální stát třetího tisíciletí? (Fragmenty)