Kniha: Umění vládnout – tajemství úspěchu moudrých státníků

248 stránková kniha německého autora Horsta A. Mehlera z roku 1994 popisuje 50 dějinných období a z nich specifikuje rozumné principy umění vládnout. Zaměřuje se na doby rozkvětu vybraných států pro zjištění, jaké politické činy byly zjevně správné, neustále se opakovaly a nešlo tak o žádnou náhodu. V její závěrečné kapitole vyhodnocuje, čemu nás učí dějiny pokud pátráme po správných zásadách politického umění vládnout a jak dovést stát k rozkvětu do 10 základních principů. Jaké tyto principy tedy jsou?

1. Co nejintenzivnější podpora hospodářství

1.1 Nízké daně

Nejnápadnější na kvetoucích státech minulosti bylo udržování daní na nízké úrovni, přičemž při odstranění nepořádků ve vybírání daní a sníženým daňovým sazbám lze zaznamenat i zvýšené příjmy.

1.2  Uspořádané zdravé finance

Úspornost vlády, malé nebo žádné dluhy, resp. systematické odbourávání dluhů. Nízká inflace a stabilita měny.

1.3  Mimořádná podpora všech výrobních sil

Za produktivitu a růst byli dříve zodpovědní řemeslníci, sedláci a manufaktury. Nyní byli nahrazeni především podniky a prácemi v nových průmyslových odvětvích.

1.4  Mimořádná podpora obchodníků

Podpora obchodu, kdy politik takříkajíc přidržuje třmeny obchodníkovi a kdy se obchodníci vypracovávají do nejvyšších politických úřadů.

1.5  Podpora a integrace všech společensky důležitých skupin

Schopnost integrovat všechny vrstvy a motivovat je pro práci a spolupráci.

1.6  Sociální stát není žádoucí

V obdobích skutečného rozkvětu se neuplatňovala forma sociálního státu a bylo odmítáno rozdávat mezi lid nezasloužené peníze nebo obilí.

1.7  Důsledné budování a rozvíjení obchodních komunikačních možností

Budování dopravních cest pro umožnění obchodu, odstraňování překážek bránících komunikaci a snižování nebo zrušení cel.

1.8  Potlačení monopolů

Ochrana dělníků a kupců proti „velkým žralokům“. Postupování proti bezúčelnému hromadění majetku, tak aby všichni mohli požívat zisky.

1.9  Obchodní etika

Spolehlivost, jistota a důvěra jsou základní předpoklady mít dobré jméno a získat serióznost. Součástí je i boj proti pirátům a nekalým prostředkům při obchodování.

1.10 Liberálnost

Čím volněji se směl vyrábějící i prodávající pohybovat a čím méně byli omezováni, tím lépe vzkvétalo hospodářství. Čím menší oka mají kontrolní sítě, čím komplikovanější jsou úřední cesty, čím více maloměšťáctví je ve způsobu myšlení, tím hůře na tom byl nakonec stát jako celek.

2. Spravedlnost

Systém se spravedlivými zákony, soudnictvím a kodifikací práva.

2.1  Mírnost

Rušení nebo zmírňování krutých a barbarských trestů.

2.2  Rovnost

Prosazování zásady rovnosti. Principiálně stejné zacházení bez ohledu na náboženství, rasu nebo jazyk.

2.3  Boj proti kriminalitě

Boj proti korupci, antisociálním osobám, pirátům a kriminalitě. V dobách úpadku lupiči a vrahové často vyváznou beztrestně.

2.4  Lidská práva

V dobách rozkvětu je o ně dbáno daleko více než v dobách úpadku.

3. Intenzivní snahy o mír, resp. zabránění válce všemi prostředky

Mír není a nebyl okolnost darovaná bohem, ale věc o kterou museli inteligentní politikové neustále bojovat. Metody, jakými se udržoval mír byly: politika sňatků, intenzivní a extenzivní komunikace se sousedními státy, hospodářská pomoc a pomocné akce, obranná spojenecká politika, existence vojska pro odstrašení. V dnešním světě se pro zabránění válečných konfliktů staly rozhodujícími faktory hospodářská moc a technologické know-how. Je-li válka „nutná“ a politici volají do zbraně, tak selhali a jako principiální ztroskotanci by měli být odvoláni z funkce. Válka bývá počátkem zničujícího konce.

4. Špičková administrativa

Efektivní byrokracie a pořádek charakterizují význačně dobrou administrativu.

4.1  Schopní a morálně bezúhonní úředníci

Nejlepší vládci při volbě vysokých úředníků sledovali schopnost v kombinaci s etikou, jehož příkladem je podivuhodný výběrový systém čínského císaře T´ai-Tsunga.

4.2  Nepřebujelý úřednický aparát

Dobří šéfové států měli dostatek odvahy k tomu, aby přistřihli rozbujelé aparáty na správnou míru. Úředníci bývali i příčinou záhuby státu, protože spíše překáželi, než prospívali a bylo jich nadměrně mnoho, takže vytvořili takříkajíc vlastní třídu, jež trvale rozmnožovala vlastní řady.

5. Svoboda

Myšlenka svobody vede k pravému rozkvětu. Dává křídla filozofům, podněcuje umělce a vytváří prostor vědcům.

5.1  Svoboda slova

Základem je svoboda slova, myšlenek a tisku.

5.2  Svoboda obchodu, povolání, bydliště, hospodářská svoboda

Svobody, které podněcují k aktivitě.

5.3  Náboženská svoboda

Svoboda vyznání a náboženská tolerance. Náboženství nesmí být proti rozumu. Snaha o vnesení racionality do náboženství. Jeho svrchovaná pozice jen tehdy, když se za ním skrývala humanita, nikoli nějaké pobožnůstářství. Politik udělá dobře, když se nebude míchat ani do záležitostí té nejmenší sekty a nechá naprostou svobodu víry a vyznání, přičemž má zdůrazňovat rozum uvnitř náboženství, aniž se tím nechá svést k tomu, aby vydával nějaká omezení nebo vyhlášky.

6. Podpora umění

Dobří šéfové státu podporovali umění, jako malířství, literatura, hudba, opera, balet nebo architektura.

7. Podpora vědy

Pokud se opravdu poskytuje všemožná podpora výzkumu, přispívá to neslýchanou měrou k rozkvětu země. A protože nové objevy tvoří platformu dalších objevů, umocňuje se nepřetržitě faktor výzkumu, a tím se stává jedním z nejdůležitějších základů pro nová průmyslová odvětví přinášející zisk.

8. Podpora vzdělání

Patří k hlavním faktorům rozvoje státu.

9. Ochrana zvířat a rostlinného prostředí

Dobří vladaři pečovali o rostliny a zvířata - i hospodářství mělo své meze. Při zániku státu je charakteristické bezuzdné vykořisťování přírody.

10. Práce

Jsou zcela správné politické směrnice podporující vysokou pracovní morálku a pracovní nasazení.

Závěrem se v knize uvádí, že v podstatě nezáleží na tom, zda člověk žije v demokracii, aristokracii nebo monarchii. Existovaly výtečné monarchie a demokracie k uzoufání. Sepsání těchto principů se tedy jeví jako daleko moudřejší než opěvovat nějakou státní formu. V čele jakékoli formy státu by měla stát „sociální osobnost“, která bude vždy schopna vykonat konstruktivní činy s dostatečným „know-how pro vládnutí“. Antisociální osobnost naproti tomu pošlape jakoukoli formu vlády.

Vynikající vladaři byli bezúhonní, skromní a velice inteligentní. Pokud je ale vladař jenom dobrý a ušlechtilý, velice slušný a vznešený, pak to nestačí. Čistá dobrota, snad i naivní dobrota, nebývá schopna prosadit pozitivní principy. Je třeba „dobrého“ vládce, který je současně krajně nesmlouvavý, krajně důsledný, krajně „tvrdý“, když chce opravdu dosáhnout „dobra“, když chce pro své poddané nejlepší možné podmínky a chce je zaručit na dlouhou dobu. Musí mít „tvrdou dobrotu“. Ti kdo se zapsali do dějin byli vždy nesmírně silní lidé. Je to vždy jedinec, kdo dělá dějiny a nejsou to masy. Změny prosadily jednotlivé osoby, v dobrém i zlém.

Velcí vladaři také vždy uměli vytyčit cíle a jejich hierarchii a získat si tak svou vizí srdce obyvatel. Ať už slávou vlastního národa na úkor národů ostatních nebo konstruktivních cílů jakými jsou blahobyt, svoboda nebo mír. Otázkou je co chceme vlastně i my dnes? Je pro nás důležitější svoboda než blahobyt? Mír než svoboda?…

Čtěte na podobné téma:

Stát ve 3. tisíciletí - kniha vládnoucího knížete z Liechtensteinu