Upřímný deníček Danuše Přímé .. Potřebuju pohladit (od chlapa)!

Několik let jsem sama. Partner mi poslední dobou extrémně chybí. Ne tak kvůli sexu (dokud mám zdravé ruce a představivost, tak tuto potřebu si jakž takž zvládám uspokojit sama), ale hlavně kvůli tomu dalšímu.

 Nejsem ten typ holky, která jde z jednoho vztahu do druhého. Jsem pravý opak. Počet mých dlouhodobých vztahů jsem schopna spočítat na prstech jedné ruky hodně, ale hodně nešikovného dřevorubce. Krátkodobé jsem nějaké měla, ale ty nikdy nedošly (naštěstí? bohužel?) až k sexu. Důvod je prostý - neumím si představit, že bych se milovala bez lásky. Prostě mi to nejde. Je tam nějaká záklopka, a ta mi to nedovolí. Obdivuju jednu svoji známou, která s tímhle problém nemá, a kdykoli ucítí potřebu, tak se vždycky kolem ní někdo ochotný najde.

 Zkušenosti s divokým a nezávazným životem tedy nemám (jediná divočina, kterou jsem kdy spáchala byla, že jsem měsíc neuklízela na zahradě hovínka od mýho pejska).  Zase ale mohu říct, že moje "poprvé" bylo z hluboké oboustranné lásky jako z románu - orgasmus jsem měla ještě než do mě vstoupil (tak to v románech píšou, že ano?), další pak následoval při samotném aktu, slyšela jsem nebeskou symfonii a "po" jsem byla zahrnuta polibky, objímáním, slovy jako "miluju tě", "jsi nádherná", apod. Možná, že TO způsobilo, že si sex "jen tak" s někým ani neumím představit. Teda..umím :), ale v reálu bych do toho nešla.

 Musím sebekriticky zhodnotit, že nejsem žádná sexbomba. Nejsem ani taková ta žena, která sice není úplně krásná, ale dá se o ní říct, že je aspoň průměrně hezká a nebo sympatická (tohle slovo používám, když je někdo ošklivý, ale má určité osobní kouzlo). To, bohužel, také není můj popis. Jsem spíš taková nijaká. To, čím se lidská samice liší od samce sice mám, ale tím to končí. Nosím brýle, mám bledou a nekvalitní kůži (hodně špatně se mi hojí), mám velké bříško, divný stydký pysky a na nohou dva srostlé prsty. Povahově asi taky nic moc. Musí to být něco ve mně, co ty potencionální partnery odrazuje. Já velké nároky nemám - chci hlavně pohodáře se smyslem pro humor (a kdyby měl ještě k tomu rád pejsky a děti, a byl by pokorný, a dělal to, co ho baví, a třeba by byl i moudrý, tak by mi to taky vůbec nevadilo).

 Dnes jsem prakticky pocítila, jak bych vedle sebe ráda měla toho svýho chlapa. V poslední době je to v práci těžký. Je toho hodně, a i když se snažím, dělám chyby. Hrozně nutně se potřebuju aspoň na pár vteřin schoulit do náruče muže. Když tak o tom přemýšlím, může to být vlastně jakýkoli muž.Kdyby to ale byl MŮJ muž, tak by mi ještě dal i  pusinku do vlasů a řekl, že je na mě pyšný, a že vše bude dobrý, a nemusím se ničeho bát.

 Občas si chodím pro potuleníčko k mamince, ale není to ono. Každý večer si lehám ke svým pejskům, a určitě to na mě působí uklidňujícím dojmem, ale také to není přesně to, co chci cítit. Musí tam být ta přidaná hodnota. Ta ochrana, síla, přitom něžnost. Moc se mi stýská. Nikdy jsem neřešila, když přítel nedal dolu prkýnko nebo nechal ponožky na zemi. Tyto (pro většinu žen smrtelné) projevy jsem přecházela s úsměvem, protože to ukazovalo na to, že se mnou bydlí mužský tvor. Asi je to tím, že já jsem hrozné prasátko a úklid mě nebaví:) Když si večer dělám večeři, trhá mi srdce, že jí budu jíst sama. Líbilo by se mi se pro někoho šlechtit, těšit se na někoho domu.

 Dnes jsem se byla podívat v jednom autobazaru. Moje autíčko totiž dosluhuje a na technické mi řekli, že mi dají maximálně tak jeden měsíc navíc, ale pak ať ho odvezu rovnou na šrot. Auta - vím, že to má volant a kola. To je tak vše. Snažila jsem se si nastudovat, na co přesně se mám koukat, abych nenaletěla a nekoupila nějaký kšunt, ale prozradila jsem se. Prodávající říkal něco a dodal:"No, jako ten modrý Opel támhle". Tak jsem se k Opelu otočila, a on říkal:"To není Opel, na co koukáte, to je Ford, Opel je to nalevo:" Chtěla jsem působit jako někdo, kdo autům rozumí, a přitom jsem se prozradila hned v první větě. Otočila jsem hlavu napravo, a on přitom mluvil o vozu nalevo:( A to jsem tak pěkně začala - když mě k tomu vozu, co jsem si vybrala na netu dovedl, znalecky jsem si klekla a pozorně koukala na lak, jestli někde není porušený a nesvědčí to tak o zamaskování nehody, nechala jsem si auto nastartovat, abych zkontrolovala, jestli nejde z výfuku tmavý kouř, ptala jsem se, jestli je někde možnost podívat na můj potencionální druhý domov zezdola, bla bla bla. A pak taková prkotina (je vůbec nějaký rozdíl mezi modrým Fordem a modrým Opelem?) a já se tak motorově obnažím!

 Kdybych tam byla s přítelem, nemusela bych dělat herečku. Trapnou herečku. Herečku odněkud z vesnickýho sboru. Mohla bych hrdě říct, že jediný, co mě zajímá, je jakou barvu to auto má a jestli se dají v pohodě otevírat okna. Můj miláček by si pak nechal otevřít takovou tu část, kde je motor (jak se to jmenuje? Přední kufr?) a věděl by, kam šáhnout a na co se zaměřit (já si tu část taky nechala otevřít, ale bála jsem se čehokoli dotýkat, protože jsem nevěděla, jestli se na to vůbec sahat může! Takže otevřená kapota - jóó, tak se tomu říká - a já jen na to koukám. Pak mě napadlo, že pána poprosím, ať nastartuje auto. Jediný, v čem jsem rozpoznala změnu bylo, že teď se ozýval i zvuk).

 Můj budoucí drahý. Vím (teda spíš doufám), že už jsi na cestě. Já se na tebe tak moc těším! Každý den se budeme milovat, první dva měsíce si beru v práci volno a chci si jen užívat všeho, co naše těla dovedou. Budu skvělá parťačka, neboj, nezkazím žádnou legraci. Budu tě ctít, milovat a obdivovat. Jediné, co od tebe potřebuju je, aby ses už SAKRA OBJEVIL!!

:)