Agorafobie (4. díl - Je sobecké chtít děti?)

Jsem žena, která kromě toho, že trpí agorafobií s panickými záchvaty, tak chce brzy miminko. Jsem zamilovaná a milovaná, mám kde bydlet, mám práci, která jde skloubit s mateřstvím, už vím, co chci - podmínky by nemohly být lepší.

Tedy až na "tu moji fobii".

Nejsem náhodou sobecká? Jak zvládnu poskytnout mému budoucímu děťátku dobré podmínky v mém bříšku, když už teď, netěhotná, jsem k smrti vyděšená i z obyčejného průjmu po nezdravém obědě? Dochází mi, že je dost možné, že budu zvracet třeba i několik měsíců? Jak to zvládnu? A co pravidelné návštěvy u doktora, různá vyšetření po celé Praze, obíhání úřadů? Už teď s tím mám problém, a co teprve v pokročilém stádiu těhotenství nebo po porodu? No jo, a porod? To, čeho se nejvíc bojím, to, z čeho se mi dělají mžitky před očima - ztráta kontroly, neznámé fyzické projevy, bolest, nevolnost, třeba i nepříjemný personál, pocit, že už dál nemůžu a nejde to zastavit. A to nemluvím o morální, psychické rovině. Co když mi jednou moje dítě vyčte, že jsem s nimi nejezdila na výlety, nechodila na procházky, nebyla u moře? Nevzala jsem si až moc velké sousto?

Odpověď je vcelku jasná - ano, jsem sobecká a ano, chci velmi obtížný cíl. Mateřství jako takové je pro mě ten nej proces v životě. A tím NEJ myslím nejkrásnější, nejobtížnější, nejzodpovědnější, nejnáročnější, nejkouzelnější. Tolik protichůdných slov!

Zde jsou moje důvody PRO: (není řazeno podle důležitosti):

1. moje gynekoložka v tom nevidí žádný problém

Jako první (tedy kromě partnera:) jsem se svěřila své ženské doktorce. Nevidí v tom vůbec žádný problém. Moje starost o zdraví miminka kvůli užívání antidepresiv smetla ze stolu. Sama prý v těhotenství a krátce po porodu brala prášky a ví, že vliv na miminko určité druhy nemají, respektive mají minimální.

2. můj psychiatr v tom nevidí žádný problém

Jako další následovala cesta za mým psychiatrem. Vysvětlila jsem mu mé obavy, zmínila, že pro mě není vnitřně správné v těhotenství brát jakoukoli chemii. Řekl mi, že typ antidepresiv, která beru (Citalon), je slučitelná s těhotenstvím. Má několik pacientek, které vše zvládly a mají zdravé děti. Kdyby se tedy stalo, že bych hned zítra otěhotněla, nemám panikařit a dál v klidu brát svou denní dávku. Upozornil mě ale na to, že NESMÍM v těhotenství brát druhý typ léků, kterým já říkám "S.O.S", U sebe nosím Lexaurin, který se bere jen když je opravdu ouzko. Neměla jsem ho už snad půl roku, vše jsem zvládla bez něj. Na tuto záchranu musím s miminkem v bříšku zapomenout. Je to silný lék - jeho výhoda pro fobiky je v tom, že začne účinkovat poměrně rychle - u mě je to do 20 minut. Bohužel na něm vzniká závislost a tělu neprospívá. Je to fakt chemický sajrajt. Jsem ráda, že kdyby náhodou miminko přišlo dřív než plánujeme, nemám se zas tak čeho bát, ale protože chemii fakt nemusím, snažím se postupně si snižovat každé tři měsíce dávku antidepresiv o čtvrtinku. Uvidím, kam až mě moje psychika pustí, byla bych ráda za úplné skoncování s léky. Pokud to ale nepůjde a můj stav se zhorší, respektuju to. Prášky budu dál brát. Samozřejmostí také je, že mě doktor chce pravidelně v období gravidity vidět.

3. věřím v to, že děti si vybírají své rodiče

Možná na první pohled dost alibistická výmluva, pro mě ale jedna z nejzásadnějších úvah v cestě za mateřstvím. Věřím v to, že tam někde nahoře si dušička vybírá přesně takové rodiče a podmínky, které potřebuje. Cítím, že každý máme v tomto životě nějaký úkol - něco se o sobě naučit, něčím si projít. Nepřeju nikomu, natož svému potenciálnímu milovanému děťátku to, aby bylo vystrašené životem, aby se denně ptalo, jestli má tohle smysl - ale příroda, osud, Bůh, vesmír jsou tak chytří, že člověku nenaloží to, co by nezvládl.

4. chci si "to" vyzkoušet

Jaké to je, denně zvracet? Třeba si tím vyléčím i svůj strach z nevolnosti. Třeba zjistím nějaký fígl a nebo prostě prožiju, že když se člověk poblije na ulici, svět nekončí. Co hormony? Co se mnou udělají? Budu sebevědomější? Ucítím pokoru a spojení s přírodou? Co porod? Jak bolí? Je to fakt tak hrozné, jak většina žen tvrdí? Jaké to je, pouštět miminko do světa? A jaká budu maminka? Zvládnu se držet chytrých řečí, kterými oblažuju své okolí a nebo pochopím, že lehce se řekne, ale realita je jiná? Dokážeme s partnerem být tým, který novému člověku poskytne radostný start do života?

5. miluju děti, miluju jejich chování, jejich vůni, jejich energii

Ten pocit, být svědkem růstu něčeho tak dokonalého, jako je dítě! Předat mu svoje zkušenosti. Být tu pro něj. Pozorovat jak dýchá, jak se směje. Vidět, že se naše láska zhmotnila a má jméno. Úplně mě mrazí z posvátnosti lásky a z toho, jak mocná je, když dokáže s téměř ničeho stvořit takovou krásu.

 Ano, jsem sobecká. Tohle chci a musím zažít!