Děkuji, pane Wayne W. Dyere (*10.5.1940 - †29.8.2015)

Dnes jsem se dozvěděla, že v neděli zemřel spisovatel Wayne W. Dyer. Jeho knížku, Vaše bludy, považuji za svou bibli. Tento článek tedy věnuji muži, s nímž jsem se sice nikdy osobně nesetkala, ale jeho slova mi obohatila život.

Dear Wayne, milý Wayne,

knížku Vaše bludy mi darovala maminka k Vánocům roku 1996. V té době mi bylo 13 let, a ač kniha nebyla pro děti, přečetla jsem ji jedním dechem (SKORO jedním dechem - musela jsem si přeci ještě stihnout hrát s barbínkama a na školu:). Konečně někdo dospělý napsal to, co jsem jako malá cítila, ale bála jsem se podle toho žít, protože se to u dětí mohlo považovat za nevychovanost nebo drzost.

Musím poděkovat, že díky Vašim myšlenkám shrnutým ve zmíněné knize žiju život plný pravdy. Teď jsem už dospělá. Mohu sama před sebou stát rovně a hrdě, protože jsem se naučila, že:

Nic není dobré ani špatné.

Déšť je prostě déšť. Není ani dobrý, ani špatný. Dobré nebo špatné z něj dělá to, co si o dešti myslím já. Jiný pohled na zamračenou oblohu budu mít po týdnu tropických veder, a jiný pohled po týdnu dennodenních lijáků. Ať už si myslím cokoli, o vodě to nic nevypovídá. Ta prostě je.

Vždy se mnou bude někdo nesouhlasit.

Ať už budu mluvit o čemkoli, vždy se najde někdo, kdo nebude souhlasit. A je to tak dobře.

Za sebe mám zodpovědnost pouze já samotná a nikdo jiný.

Je jedno, kde žiju, kolik mám peněz nebo jak jsem na tom zdravotně. Jediný, kdo je za můj stav fyzický i psychicky zodpovědný, jsem já. Není potřeba obviňovat společnost, vyčítat něco rodičům. Nejde, aby mi někdo zkazil náladu, dokud já tomu někomu nedám nad svou náladou vládu..

Jediné, na čem záleží, je přítomnost.

Život se mi děje právě teď. Neexistuje žádné zítra nebo včera. Každou vteřinu mám novou šanci začít znovu. Můžu celý život strávit čekáním na zítra, ale zítra bude vždy jen zítra.

Některá společenská pravidla nemusím respektovat.

Proč mít automaticky úctu k někomu jenom proto, že má nějaký titul? Proč musí být holčičky milé a hodné a chlapečci nesmí plakat? Některá pravidla či tradice dodržuji jen z lenosti a ze zvyku. Postupně tedy cokoli, co není z mojí hlavy, pečlivě zkoumám a hledám si k tomu postoj. Něco přijmu, něco ne.

Mám zodpovědnost JAK něco říkám, ale nemám už zodpovědnost za to, JAK to druhý vezme

Jsem ráda, když dokážu vyjádřit přesně to, co cítím a podaří se mi nesklouznout do takové té slepé upřímnosti, kdy to ze sebe člověk chrlí jako by měl slovní průjem a bodá do citů druhých hlava nehlava.. Tím to ale končí. Nemám žádnou zodpovědnost za to, jak to pak pochopí druhý. Můžu říct jednu jedinou větu a na deset lidí to bude deseti různými způsoby působit. Kdybych měla přizpůsobovat svůj život každému, kdo projde kolem, byla by ze mě atrapa..

Není potřeba se zlobit kvůli kolonám nebo pomalému číšníkovi.

Když uvíznu v koloně, mám dvě možnosti - a) buď se strašně naštvat, křičet, nadávat a nervovat se tím, jak nic nestihnu, jak jsou ostatní řidiči neschopní a nebo b) tu chvíli, kterou musím strávit v autě můžu využít produktivně - mohu si zatím dát v hlavě dohromady seznam na nákup, zkoušet si různé polohy hlasu (doporučuju zkusit v hromadných prostředcích:), pojmenovat anglicky co nejvíc věcí a situací, které kolem sebe vidím, mohu se v duchu připravit na náročný rozhovor se šéfem. Kdykoli a kdekoli mám šanci si pro sebe zvolit něco přínosného.

...

Mohla bych takhle pokračovat klidně další hodinu. To, co jste psal, se dá aplikovat na každý aspekt lidského bytí. Mám i další Vaše knížky, ale už žádnou jsem si neoblíbila tak, jako tu mou "vánoční". Přišla v době, kdy jsme byly jen s maminkou, po ošklivém rozvodu s mým biologickým otcem. Byla to doba, kdy jsem nevěděla, co se děje a proč se to děje, měla jsem pocit, že nejsem dostatečně silná a hodnotná. Dárek od maminky byl darem s velkým D. Našla jsem se, věděla, že vše je v pořádku a začala věřit v sebe sama.

Pane Dyere, já vím, že smrtí nic nekončí, nechci se loučit. Chci jen využít tuto příležitost poděkovat za to, že tomu osud chtěl, že se Vaše myšlenky dostaly do knihy, kterou pak někdo přeložil, kterou pak náhodou uviděla moje maminka a kterou mi darovala. Nějak jsme se prostě propojili, víte? :)

Takže - nějaká část Vás žije ve mně, a nějaká část mě je ve Vás. A tak to bylo, je a bude.

Děkuju! Thank you!

Berta