VOLEBNÍ SPECIÁL: soudobé perspektivy antisystémových hnutí v kontextu změny režimu

Co se voleb týče, velmi dobrou volbou je zřeknutí se práva volby, protože volení v hacnutém prostředí jakési absurdní karikatury demokracie je pro lidskou bytost nedůstojné. Druhou variantou je volba prudce antisystémová.    

Václav Havel v Moci bezmocných prosazoval, aby se svobodomyslní lidé zcela odpojili od posttotalitního režimu, nereagovali na něj přímo, ani s ním nevstupovali do předem prohraných soubojů, ale vytvořili své vlastní kulturní a debatní pole, jako by režim neexistoval. V dnešním kontextu by byl tento postoj a nezájem přijmout nabízenou a zdánlivě férovou hru, která je však reálně vládnoucím režimem od začátku až do konce hacknutá ve váš neprospěch, vyjádřen "nevoličstvím". Odpor k volení je v rámci současného systému lidsky zcela pochopitelný. Co však mají dělat lidé, jejichž temperament jim neumožní politicky neangažované vyčkávání na správnou chvíli, ve které se režim sám zhroutí? Je dost možné, že volba prudce antisystémových stran režim reálně neposílí, ať tedy volí je.  

Výsledky komunálních voleb neovlivní procesy spojené s řízením celého státu, přesto bývají často vnímány jako jakési pololetní vysvědčení právě úřadující vlády. Máme-li nadcházející volby vnímat právě tímto způsobem, pak tvrdím, že správnou volbou jsou pouze ty nejvíce antisystémové strany a hnutí. Správná volba je ta, která padne na subjekty, jež jsou současným establishmentem zcela nenáviděny. Jsou na ně podnikány útoky ze všech stran našeho oligarchického zřízení a za pomoci prakticky všech triků mediálně organizované propagandy je proti nim systematicky ponoukána široká veřejnost. Pouze takto ohněm pokřtěné strany skýtají jakousi pojistku proti hrozbě povolební kooperace s vládnoucím oligarchickým režimem.

Jenže z jakého důvodu tak nesmiřitelný tón? K čemu tak agresivně? Proč se otáček zády k systému, v jehož rámci se také ledacos povedlo a sami jsme si ho v roce 1989 ustavili?

Odpověď je nasnadě. Systém degeneroval a jeho současná tendence je ve všech ohledech sestupná. Devadesátá léta byla léta transformační a nabízela vznik nových podnikatelských, studijních, uměleckých příležitostí, což vedlo ke vzniku velmi optimistické energie a víře v lidskou vzájemnost, která bude tím nejlepším pohonem pro nadcházející zkvalitňování všech společenských institucí a demokracie jako takové především. Tato energie se však z mnoha důvodů, které zde nebudou analyzovány, vyčerpala a ze systému transformačního se vyvinul systém transakční, jehož hnací silou není sdílený optimismus a upřímná víra v budoucnost, ale procedurální setrvačnost a individualistický cynismus.

Tato „změna systémového nastavení“ koreluje s přechodem od demokracie na oligarchii. Přesněji řečeno prohlubující je deziluze obyvatelstva z politické scény důsledkem přechodu z demokratického zřízení na zřízení oligarchické. Vyvstává zde zároveň otázka, zdali bylo této proměně možné předejít. Nemalé množství politických myslitelů je toho názoru, že skutečná demokracie je ve skutečnosti jev velmi vzácný a nestabilní, jehož trvání je časově velmi limitováno, načež demokracie metamorfuje do vlády několika (oligarchie) či vlády jednoho (monarchie). V současných západních společnostech je typičtější metamorfóza směrem k oligarchii, jejíž zevrubná charakteristika je uvedena v následujícím odstavci.

Dnes již není podstatné, jaká konkrétní politická formace je zvolena do úřadu, protože vládnout standardním způsobem již dnes není možné. Politici nejsou a nemohou být státníci. Jsou voleni jen na krátké období, nemají v zádech vítr optimistické energie lidí, vlivem čehož snadno podléhají distribuované síle aktivistů, lobbistů, permanentní byrokracie a ideologizovaným mediálním strukturám. Takto oslabení politici nemají možnost pomýšlet na realizování jakékoliv dlouhodobější vize. Výkon exekutivní moci znamená provádění procesně technických administrativních úkonů a pronášení rétorických morálních floskulí. Systém silně deformovaných politických pobídek nevede volené zástupce ke snaze chovat se jako zodpovědný hospodář, mnohdy naopak přímo motivuje ke kriminálnímu jednání, po jehož odhalení vznikají protestní hnutí, jež jsou po zopakování identického cyklu vystřídána novými protestními hnutími, jež se však od těch předchozích kvalitativně nijak neodlišují. Jak bylo výše zmíněno, systém má transakční povahu, je v něm možné vyhlásit lockdown, zvýšit/snížit daně, či na pokyn zahraničních ambasád provést odeslání zbraní na Ukrajinu, nelze v něm však realizovat rozhodnutí transformačního rázu, jako prosadit smysluplný důchodový systém, přijmout stavební zákon umožňující stavět nebo zabezpečit dlouhodobou energetickou bezpečnost. Abychom byli ještě konkrétnější - režim v tomto systému operující dokáže zastropovat ceny energií, ale nedokáže vyjednat výhodnější energetické kontrakty; dokáže nakreslit modré zóny, ale nedokáže postavit pražský okruh; dokáže se v mnoha věcech podřídit aktivistickému tlaku zdola či požadavkům nadnárodní byrokracie shora, ale nedokáže jednat suverénně. To i proto, že mu nevládne suverén, ale depersonalizovaný byrokratický vzorec. Kvantitativní automatická vláda abstraktních mechanismů vytěsnila alternativu vlády lidí. Systém penalizuje vyvíjení jakékoliv úsilí, jehož realizace by cílila za horizont volebního období. Výše naznačený problém je dnes zřejmě schopná vnímat většina populace, názory na jeho řešení se však různí.

Část obyvatelstva je systému stále loajální a preferuje cestu postupných oprav a dílčích reforem, které systému postupně vrátí potřebnou dynamiku. Jsou většinou velmi okouzleni právě slovem demokracie a jejich větší část současný systém jako demokratický dokonce stále chápe. Loajalita patří k nutnému charakterovému vybavení každého seriózního člověka, ovšem tito seriózní lidé se v tomto případě velmi nepěkně pletou. Inherentní entropické procesy společenských struktur, ve kterých žijeme, již dávno svojí intenzitou překonaly schopnost vlastní sebeopravy (více ve článku zde). Možnost dosáhnout v rámci stávajícího systému žádoucí převahy řádu nad chaosem je v roce 2022 již ztracena, což lze pozorovat prakticky ve všech sférách lidské aktivity. Seriózní lidé jsou však z principu loajální, a je to právě tato skutečnost, která jim znemožňuje zaujmout perspektivu nezávislého pozorovatele. Mnoho věcí se podařilo a život je pro mnohé stále dobrý, což je vidění, které zaujímá dominantní pozici v zorném poli přesvědčeného loajalisty, zatímco realita postupujícího chaosu je zatlačena do podvědomí.

Opakem loajalisty je radikál, který navrhuje řešení odlišné, jelikož vnímá intenzitu postupujícího rozkladu a na eventualitu postupné opravy systému již přestal věřit. Navrhuje proto celý systém vyměnit za jiný, takový, který by pro boj proti nepřiměřenému chaosu disponoval efektivnějšími nástroji. Radikálové bývají, mnohdy právem, obviňováni z dětinskosti, je jim vyčítána nedostatečná sofistikovanost a přílišná neomalenost. To vše se však může za určitých podmínek stát motorem pozitivních společenských změn, po jejichž dramatickém uskutečnění, jehož součástí obvykle nebývá jediný seriózní člověk, se věci opět uklidní. 

Toto je princip start-upu, princip otočení listu a udělání tečky za něčím. V politické oblasti je tento princip nazýván politickým nihilismem. Politický nihilismus je postoj, který si neklade žádné politické cíle, kromě úplného zničení všech existujících politických institucí - spolu s principy, hodnotami a společenskými institucemi, které je podporují a jsou to vždy političtí radikálové, kteří tento postoj zaujímají. Tvrdím, že politický nihilismus je v současnosti tím nejsprávnějším postojem a přichází čas na to, aby političtí radikálové sehráli svoji pozitivní historickou roli. Stejně tak byl politický nihilismus potřebný v roce 1945, také nacismus bylo třeba zcela odmítnout, nikoliv reformovat. Nejlepším řešením bylo přistoupit na politický nihilismus také v roce 1989, a to i přesto, že ještě krátce před sametovou evolucí a pádem berlínské zdi zaznívaly hlasy seriózních lidí volajících po programu postupných reforem komunistického zřízení.  

Současný režim v České republice je jako chleba, který chytl šířící se plíseň. Loajalisté chtějí plíseň odřezávat a chleba dále konzumovat s tím, že jeho podstatná část je přece stále dobrá, radikálové ho prostě chtějí celý vyhodit a pořídit chleba nový. V přístupu ke skutečnému plesnivějícímu chlebu jsme radikálové všichni, ovšem v politické analogii brání k přijetí správného řešení jedné části z nás fixace na loajalitu k režimu. Absurdní loajalitu k tomu chlebu, který byl přece dříve celý dobrý. A protože je tomu tak, jíme teď všichni chleba, který je z poloviny plesnivý, tedy jsme nuceni žít v plesnivějícím systému.

Navraťme se tedy k úvodu tohoto článku. Volbou tzv. antisystémových stran nerozpoutáme revoluci, která by systém během krátké doby vše špatné smetla, ovšem jakýsi krok tímto směrem přece jen provádíme. Co by reálně přinesla výhra antisystémových stran nejen v nadcházejících volbách, ale i volbě prezidentské a příštích volbách do poslanecké sněmovny? Ne všechny změny by byly optimální a možná by nebyl optimální ani fakt, aby se tyto strany ujaly moci dlouhodobě, jelikož momentálně reprezentují spíše nižší kulturní a intelektuální segment, který má jen omezenou možnost vygenerovat ze svého středu nové, dostatečně kvalitní elity. Vzniklá revoluční energie, zvláště pak za situace, kdyby se podobné změny odehrály i v jiných evropských zemích a zejména pak v USA, by mohla podnítit změnu v pravdě historickou a zcela přeorientovat celý společenský řád do udržitelnější podoby, která by byla oproštěna od patologického neurotismu současné „monkey politics“ znemožňující jakékoliv racionální vládnutí. Za příhodných podmínek by si nově vzniklý řád získal dostatečnou popularitu i mezi vyššími společenskými třídami a mohl se stát permanentnějším. Tento nový řád by vyrůstal z tradičnějšího pojetí politiky, které je prověřené mnoha tisíci let fungování a byl by nepochybně postavený na půdorysu jakési moderní verze absolutistické monarchie, ve které vládci skutečně vládnou a nejsou nuceni přenechávat výkon moci oligarchickým strukturám na pozadí, vyjmenovaných již výše a popsaných lépe například ve článku zde. Toto téma není předmětem článku, lze však zmínit, že nový režim by nepochybně neměl chápat člověka pouze jako input využitý k maximalizaci HDP a dalších statistických ukazatelů, což je pojetí, které pokaždé vyústí v krizi, jež bude vždy obměnou krize současné. Jakkoliv má ekonomická efektivita a její měření svůj nepopiratelný význam, statistické ukazatele míjejí podstatnou dimenzi lidské existence, která má ryze estetický charakter a je neměřitelná, což kvantitativní a nominální mechanismus současného výkonu moci nebude schopen nikdy reflektovat. Ale možná by nastal vývoj úplně jiný. Žijeme v době, kdy se změnu vyplatí riskovat, jelikož je díky ní možné mnohem více a mnohem pravděpodobněji získat než ztratit. Loajalisté vždy trvající na udržení statusu quo s tímto tvrzením samozřejmě souhlasit nebudou. S vrozenou inklinací k loajalitě jde ruku v ruce strach o ztrátu vlastního získaného pohodlí, o něj ovšem v důsledku prohlubující se degenerace stávajícího režimu (na jehož udržení mnohdy až fanaticky trvají) stejně nemohou nepřijít.

Když se však alespoň z několika loajalistů stanou radikálové, půjde o povzbuzující zprávu. Pokud se jednomu radikálovi podaří jednou za rok konvertovat jednoho loajalistu (a tento konvertovaný loajalista by opět každý rok přesvědčil jednoho dalšího člověka), za 10 let „povstane“ 1 024 nových radikálů. Takové jsou vlastnosti takto formulované exponenciální funkce. Pokud bychom konverze začali z výchozího bodu, který by čítal nikoliv jednoho, ale 10 000 lidí, za deset let by byla konvertována celá Česká republika včetně nemluvňat. A to už by na vyhození plesnivějícího chleba určitě stačilo.