Seriózní média jako žíravina společnosti

Média jsou o moci, protože moc je o tom, komu (nebo čemu) jsou lidé loajální. Loajalita znamená důvěru. Protože každý člověk má pouze dvě oči, musí lidé vidět zbytek světa mimo své oči očima lidí, kterým důvěřují.

Jelikož se nacházíme v oligarchii, nabývají také naše média oligarchickou povahu.  Oligarchie je koordinována na základě prestiže, proto je primárním faktorem definujícím mediální prostředí také prestiž. Dosáhne-li pak dané médium dostatečné množství prestiže, stává se médiem seriózním, čímž získává podíl na tvorbě názorů vyšší společenské třídy. 

DeníkN, časopis Respekt a ČT jsou obecně totožné platformy. Zaměstnanci mezi nimi budou volně kolovat - životopis s jedním z těchto zaměstnavatelů bude u ostatních dvou dobře přijat. Příběh, o kterém se píše u jednoho z nich, přitáhne pozornost ostatních dvou. Prestiž znamená také vazby na jiné instituce. Prestižní tisk je prestižním tiskem, protože ostatní instituce jsou k němu loajální, zejména moc tohoto tisku nad volenou vládou je bezprostřední a přímá. Tato média jsou vždy loajální moci, nikdy neuvedou žádnou zprávu, která by mohla oligarchickou moc nějakým zásadním způsobem v očích čtenářů/diváků diskreditovat. Pokud se tato média vyjádří vůči moci negativně, bude to vždy jen v záležitostech, které ve skutečnosti nejsou pro fungování oligarchického mocenského mechanismu kritické a jen proto, aby vyvolala zdání nestrannosti a vyváženosti a mohla tudíž v budoucnosti moc o to efektivněji chránit před všemi vlivy, které by ji skutečně poškodit mohly.

Prestiž coby vrcholový sjednocující princip celé oligarchie není pro chod státu žádoucí, jelikož nemůže dostatečně dobře substituovat princip zodpovědnosti, který dokáže orientovat moc ve prospěch všech (jak se snažím doložit v přednášce zde). Definičním rysem naší oligarchie je výkon moci bez odpovědnosti, čehož důsledkem je postupná degenerace a degradace celé společnosti. Veškerý tisk sloužící této oligarchické moci je tudíž pro společnost tiskem parazitickým a jedovatým.     

Ukažme si jeden aktuální příklad ukazující fungování celého decentralizovaného oligarchického aparátu v Americe, ke která naše místní oligarchie inklinuje. Před několika dny vyšlo najevo, že tým současného prezidenta Bidena tajně instruoval zaměstnance sociální sítě Twitter, aby cenzorovali určité politicky velmi citlivé zprávy týkající se uniklých emailů z laptopu tehdy viceprezidentova syna, které by Bidena mohly ukazovat před veřejností v negativním světle, a kvůli tomu znemožnit jeho zvolení - a zaměstnanci Twitteru v tomto duchu poslušně konali. Ve snaze pomoct politickému aktérovi ze stejného mocenského kultu zároveň seriózní média mohutně reportovala o ruských dezinformačních četách, které emaily sami sepsaly, do laptopu Huntera Bidena nastražily a pak fingovaly jejich únik, což ovšem nikdy nebylo jakkoliv potvrzeno. Celý scénář obsahuje nominálně nezávislé instituce – politickou stranu, sociální síť, seriózní média – prakticky jde však pouze o orgány jednoho a téhož těla jednající ve shodě způsobem potlačujícím možnosti svobodné debaty.      

Proti oligarchickému tisku je postaven tisk demokratický, kterým je u nás například internetový portál Parlamentní listy, který moci loajální není, jeho reálný vliv je však velmi nízký, protože nejde o žurnalistiku prestižní. Demokratickým médiím věří mnoho lidí, neexistují však žádné instituce, které by těmto platformám důvěřovaly. Demokratická média nemají žádné spojení s režimem, ať už přímé (doslova hovořící k vládě), nebo přechodné (hovořící prostřednictvím řetězce dalších institucí). Mohou vykonávat pouze nepřímou moc, měnit mínění veřejnosti, a tím, pokud je režim citlivý na veřejné mínění, mu dávat podnět ke změně. Dílčí demokratický mechanismus však v oligarchickém systému selhává a lidé, kteří z těchto demokratických médií čerpají, nemohou za běžných okolností nashromáždit dostatek potenciálu k tomu, aby vzal oligarchický režim jejich mínění v potaz. Je to tím, že demokratický tisk není skutečným orgánem moci, nemá jinou úlohu než podněcovat disentní základnu (ať už kvůli zisku, nebo kvůli přesvědčení), a má naopak tendenci ignorovat druhy kvalifikací oficiální legitimity, které si vyvinul prestižní tisk - například obsedantní ověřování faktů. O tom, zda ověřování faktů skutečně zvyšuje důvěryhodnost tisku, lze pochybovat, ale to není jeho hodnota - tou je udržování pocitu spravedlnosti za tvrzením o neomylnosti, poskytující právo vládnout.

Jak mohou mít tzv. seriózní média navzdory stále zjevněji jen propagandistickému obsahu stále takový vliv? Proč přikládají lidé oligarchickým médiím stále takový význam? Systémovou odpovědí je, že na vině je setrvačník prestiže, který působí jako permanentní magnet na ocelové piliny. Moc dokáže kritickou masu, díky které se reprodukuje, vždy efektivně indoktrinovat, a to i navzdory skutečným zájmům této masy. Odstupme však z perspektivy systému a položme si niternější otázku - kdo jsou dnes čtenáři tzv. seriózních médií?  

První skupina je největší a tvoří ji levicoví liberálové. Tito lidé věří všemu, co je obsahem tzv. seriózních zpráv, a za své přijímají všechny ideologie a narativy, které seriózní média vyprodukují. Přidržíme-li se domácího prostředí, můžeme pozorovat, že tito lidé o sobě mívají často vynikající mínění, zejména pak o svých mentálních schopnostech a výši vlastního inteligenčním kvocientu. Často také disponují přesvědčením, že dokáží správně aplikovat principy kritického myšlení a jsou téměř imunní vůči jakémukoliv propagandistickým snahám. Navzdory idealistickému sebepojetí ovšem nemají tyto objeti oligarchické žurnalistiky samostatné myšlení ani vrozené, ani naučené. U tohoto segmentu obyvatelstva bude vliv tzv. seriózních médií nesmírně obrovský. Nejsou schopni anebo ochotni prověřovat si to, co je jim oligarchickým tiskem servírováno, takže jejich celkový přístup k problémům je odkázán skoro výhradně na vnějškové ovlivňování ostatními. To může být výhodou tehdy, když jejich poučování provádí poctivá a pravdu milující entita, stává se však pohromou, pokud se toho chopí manipulátoři systému. Můžeme pozorovat, že tito dobří lidé mnohdy propadají až jakému novodobému svazáckému opojení a předhánějí v dovednostech, kdo lépe a přesněji zopakuje to, co do nich před chvílí doslova nalil nějaký seriózní deník nebo ČT.

Druhá skupina se skládá se z členů, kteří dříve patřili k první skupině, ale po nepříjemných zklamáních se dostali do opačné pozice a nevěří ničemu, co jim tzv. seriózní média předkládají. Nenávidí veřejnoprávní televizi stejně tak jako tzv. seriózní tisk, který buďto vůbec nečtou, nebo se bez výjimky vztekají nad jeho obsahem, jelikož se dle jejich názoru skládá stejně jenom se lží a nepravd. Tuto skupinu tvoří také lidé s apriorně odmítavým temperamentem vůči všemu, co svět přináší a v každé změně vidí zárodek zrady a zločinu. Tito lidé se jen těžko zpracovávají, protože se i k pravdivým informacím staví velmi nedůvěřivě.

Třetí skupina je nejmenší a skládá se z opravdu duševně vyspělých mozků, které rozvinuly své vrozené nadání a svou výchovu a naučily se samostatně myslet. Tito lidé se snaží o všem, co je jim předloženo, vytvořit svůj vlastní názor. Vše, co si přečetli nebo vyslechli důkladně prověřují a sledují další vývoj událostí. Nikdy by nekonzumovali zprávy, aniž by u toho nepřemýšleli. Pro příslušníky této nevelké skupiny není propagandistický nesmysl, který se objevil v těch či oněch seriózních novinách nebo zazněl v České televizi, takovým nebezpečím, protože je pro ně bezvýznamný. Tito lidé pochopili, že v každém novináři se ze zásady skrývá manipulátor, který pravdu tvrdí pouze někdy.    

I seriózní tisk dokáže vyprodukovat pravdu, nejčastěji pokud jde o oblasti, které nelze propagandisticky zapojit do služeb oligarchického systému (od předpovědi počasí až po novinky z techniky). Ovšem i faktografická dimenze některých politických témat může projít seriózním tiskem bez úhony. Sdělená fakta budou téměř vždy v pořádku, vyprodukované narativy budou naopak téměř vždy jen propagandou. Čtenář musí mít navíc vždy na zřeteli nejen to, co daný pisálek do příběhu zahrnul, ale i to, co velmi vědomě nesdělil, tedy jakým rámem má zájem reportovanou událost ohraničit a nasměrovat tak mínění čtenáře. Mimochodem, před tím, než George Orwell napsal svůj román 1984, pracoval jako redaktor pro BBC. Ve své dystopické románové tvorbě zde nabytých znalostí jistě velmi dobře využil.  

Náprava není možná. Seriózní tisk bude vždy sloužit oligarchii a podstatná část lidí bude jeho obsah nekriticky konzumovat, jelikož je jejich mysl zatížena vrozeným ignorantstvím. V rámci současného režimu nemá jakýkoliv jiný než oligarchický tisk šanci. Změna podmínek nastane až jako důsledek změny celého režimu, která je stále poměrně daleko, již ovšem není extrémně daleko.