Robert Fico – východiska, perspektivy a destrukce režimu jako minimální nutný cíl

Hlubinná sociálně filozofická analýza úspěchu Roberta Fica v parlamentních volbách na Slovensku a evaluace ideologicko-politického stavu Západní civilizace.  

Jak je možné, že na Slovensku zvítězil politik, který nezapadá do požadavků, jež na evropské národní politiky obvykle kladou nadnárodní elitářská uskupení řízená americkým impériem? Zdá se, že na rozdíl od jiných národů Slováci nikdy zcela nepodlehli kvazináboženství o nutnosti podřídit vše zájmům a instrukcím ministerstva zahraničí USA a neuvěřili velkému slibu o rozkvétajícím světovém míru pod taktovkou amerického hegemona. Předchozí slovenská garnitura sice chtěla toto náboženství infiltrovat do slovenské společnosti a nárokovat si jeho glorifikování, byla však Slováky správně demaskována jako falešná a vyprázdněná. Evangelizační úsilí slovenských elit se svojí teologií (globální totalita), papežem (velký bílý otec z Washingtonu), mučedníky („bojovníci“ proti dezinformacím) a anděli (George Soros nebo Klaus Schwab) na Slovensku tvrdě narazilo.    

Fico je vnímán jako antiliberální politik, přesnější popis by však byl, že přijímá z liberalismu to dobré a odmítá špatné. Liberalismus měl v dřívějších dobách pozitivní projevy, jelikož byl přijat jako příležitost k rozvinutí osobní iniciativy a kreativity, na jejímž základě došlo k rozvoji Evropy. Současný liberalismus se jeví zcela odlišně. Liberalismus se vzdal svých původních pozitivních a vitálních charakteristik a zachoval perverznější a temnější rysy. V průběhu času liberalismus metamorfoval do současné vyčerpané podoby, ve které zbyla už jen jediná teologická premisa – emancipovat se od všeho, nejlépe i od svojí vlastní přirozenosti a od sebe sama. Právě o tomto ideologickém vývoji liberalismu dokázal Fico přednést přesvědčivé důkazy a ukázal, že současný liberalismus je dnes diktaturou absolutního odcizení a nihilismu, jež se skrývá za fasádou moralismu, patosu, rétorických obratů, vědomého balamutění a dalších manipulativních nástrojů.

Liberální étos, na kterém byl postaven ekonomický a institucionální pokrok byl vystřídán prázdnotou, ze které vzešla současná vládnoucí třída jakožto neprůhledná struktura oligarchických vztahů, která se zříká jakékoliv zodpovědnosti za důsledky svého jednání. Liberalismus svobody se rozvinul do postliberalismu nihilismu a oportunismu. Fico není anti-liberální politik, je politikem anti-postliberálním. Postliberalismus zasel do společenského přediva nepřehlédnutelný úpadek a naši liberálové, kteří vůbec nejsou liberály, to demonstrují. Dejte jim nějaké peníze a řeknou cokoliv, co budete chtít. Místo liberálů tu máme jakési neurčité entity, jimž chybí cokoliv, co by připomínalo klasickou politickou antropologii. Náš liberál mluví o demokracii, ale chce hegemonii, mluví o sociální spravedlnosti, ale chce moc, mluví o rovnosti, ale těmi, kteří nejsou součástí elit, neskonale pohrdá. V postliberálním světě existuje objektivní proces degradace. Postliberalismus není jen sociopolitickým zlem, ale fundamentálním vyjádřením celosvětové lži o člověku, realitě, rozumu a společnosti, z čehož vyplývá, že postliberální společnost je koncentrací dějin odcizení. To nese své konkrétní patologické symptomy. Tyto deviace známe například v podobě degradování médií na indoktrinační aparát, chronické paralýzy rozhodovacích funkcí státu či institucionální neschopnosti koncipovat společenskou vizi s delším časovým horizontem. Toto vše má i své konkrétní vyústění. Důsledkem systémového úpadku je již viditelně probíhající rozvrat státních financí zapříčiňující vnitřní dluhy na zdravotním systému či dopravní infrastruktuře. Důsledkem je také počínající technologické zaostáváním za zeměmi jihovýchodní Asie nebo nárůst chudoby. Všude kde zakořenil postliberální oportunismus a nihilismus se setkáváme s rostoucí kriminalitou, postupujícím rozpadem rodin a problémy s drogami i mnoha dalšími patologiemi. Do východní Evropy se konkrétní formy degenerace obvykle dostavují s určitým zpožděním. Podobných znaků úpadku lze zaznamenat velké množství a nelze je všechny vyjmenovávat, za zmínku však ještě přece jen stojí úpadek vzdělanosti, který nastává ve srovnání s minulostí i ve srovnání se zbytkem světa a je jedním z nejviditelnějších manifestací postliberálního imperativu „osvoboď se od všeho a řekni radikální NE principu odpovědnosti za sebe sama“

Fico je anti-postliberálem a odmítá další dezintegraci individuální reality, ale není obdivovatelem starých časů. Nikde nejsou důkazy o tom, že by mělo být Ficovým plánem zakonzervování Slovenska v rigidní a zkostnatělou fosilii. Má od Slováků mandát neklouzat jen po povrchu věcí, ale zaměřit se na zdroj problému. Současnost Západního světa a tedy i Slovenska je natolik nepřijatelná, že by bylo ztrátou času koncentrovat se na jednotlivé fragmentované symptomy. Fico by se měl prokopat k tomu, odkud společenský virus vzešel a zde se pokusit tělo nemocné společnosti léčit. Je nutné, aby si uvědomil, že klauniádu posliberalismu nebude možné překonat tím, že se pokusí přibrzdit probíhající excesy výzvou:

„Pojďme na to pomaleji, nedělejme to hned teď, pozdržme to“ nebo varováním

„Je fajn, že máme svobodného jednotlivce, ovšem toto, co jste teď vymysleli, tento svobodný postjednotlivec, to už je trochu moc.“

Představa takového kompromisního řešení je absurdní. Změna musí být absolutní, zlo postliberalismu musí být vytrženo i s kořeny a smrdutá bažina, jež byla jeho živnou půdou, zcela vysušena. Fico a případní další reformátoři nemohou pouze zpomalit čas nebo se vrátit do minulosti, jejich úkolem je vyjmout čas ze struktury světa a zrušit jej jakožto ničivou kvalitu reality - Fico by neměl chránit to, co je minulé, ale to, co je věčné a esenciálně zůstává identické se sebou samým. Ficovým projektem by mělo být úplné přeorientování sociálních, kulturních a politických energií, aby z nich už nikdy nepovstala společnost jako je ta dnešní, jejíž cílem je nechat vše rozpustit do rhizomu, schizomas a rozštěpeného vědomí. Možná se mu to nepodaří, nebude toho schopen, ať alespoň udělá první kroky.

Roberta Fica se však pokusí zastavit. Postliberalismus na Slovensku dospěl do svojí nejvulgárnější podoby, kterou zde ztělesňuje křečovitě moralistní „čaputismus“. Čaputismus spočívá v absolutní submisi slovenské suverenity a slovenských národních zájmů k místní americké ambasádě a jejím nadřízeným orgánům. Čaputismus je marketingově balen to přemotivované a přeromantizované podoby lásky k malým dětem a zvířátkům, což je póza, ke které se propůjčila slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Pod povrchem tohoto marketingového pozlátka se ovšem skrývá poněkud temná realita. Hlavním účelem přívrženců čaputismu je co nejvíce se obohatit výměnou za naprosté podvolení se požadavkům bílého otce ve Washingtonu. Jak na Slovensku ale i kdekoliv jinde na Západě, bývají pak občané, kteří na neduhy vládnoucí ideologie upozorní, vždy mobilizovanou sítí placených i neplacených propagandistů a agitátorů režimu ostrakizováni a dehumanizováni. Například prominentní osobnost privilegované společenské vrstvy Magda Vašáryová hovoří o Slovácích jako o „spodině“, naproti tomu v Česku označují politické elity pracující segment společnosti jako „dezoláty“. Veřejně známějším jedincům pak bývá znemožňováno působit ve vybrané pracovní profesi nebo je v tomto smyslu alespoň vyvíjena systematická snaha. Tyto trestné iniciativy mají na svědomí úderné skupiny post-liberálních gardistů působících v nejrůznějších parazitických institucích a médiích, jejichž reflexy systém zaměřil tak, aby útočili na vše, co se jim nepodobá (často se požírali i mezi sebou vzájemně). Fico sice vyhrál volby, ale tlak ze strany těchto smeček stejně jako ze strany neformálního supervizora a protektora Slovenska, kterým je americký velvyslanec, bude extrémní. Každý den se ho budou pokoušet prostřednictvím pomluv zničit. Do pomlouvačné kampaně se zřejmě vloží i zpravodajské složky USA, jelikož říše zmítající se v křečích vlastního kolapsu a krize legitimity se nebude chtít vzdát svojí kolonie bez boje. Předpokládám, že vojenský ze strany USA na Slovensko zatím není pravděpodobný, agresivní historie impéria (tzv. šíření demokracie) by však měla Slováky poučit, a ti by do budoucna neměli apriori vylučovat ani tuto variantu. Pokud by k útoku USA na vzpurnou provincii v rámci „šíření demokracie“ nakonec došlo, pak bych předpokládal, že bude primárně využita základna v německém Ramsteinu, ale také mnoha dalších místech Evropy. Je možná dobré tato místa znát.

Lidová podpora Fica je však velká, Slováci už si vyzkoušeli, jaké to je cítit se ve vlastní zemi jako vyhnanci. Tito lidé nyní na Slovensku získávají naději na to, že jim bude díky Ficovi dovoleno se z „vyhnanství“ vrátit zpět. Vrátit se zpět a pokračovat v organické tvorbě kultury, ať už jde o společenství jazyka, náboženské víry, každodenního života a sdílení zdrojů a cílů, stejně tak jako jedinečného způsobu ustanovení vztahů s vnějším světem. Slováci získají možnost nezávislého rozvoje kultury bez násilného kulturního porobování a vnucování životního stylu ze strany bílého otce z Washingtonu, a to bude nakonec rozhodující. Právo původních obyvatel na vlastní zemi překoná a vydrží útoky indoktrinovaných a zkorumpovaných „sorosových dětí“, jimž byla znemožněna schopnosti čemukoliv porozumět. Díky tomu nakonec Slováci nad vyhecovanými smečkami zvítězí a uhájí si právo na své vlastní Slovensko.

Fico si položil jednoduchou otázku: co je důležitější, lidé na Slovensku nebo loajalita nadnárodnímu elitářskému projektu? Odpověděl si následně, že to první. A to je to, co Slováci chtějí. A proč by to neměli chtít? A proč by to neměl chtít jakýkoliv jiný národ? Slováci proto možná ukážou cestu i dalším. Globální snahy liberálního diktátu vytvářejí v Evropě podmínky pro uvolnění potenciálu davů a radikální sabotáž celého totalitářského, anticivilizačního projektu. Je možné, že se Fico do dějin nakonec zapíše jako „trend setter“ a spustí lavinu odporu všech Evropanů k těm, kteří na ně pořádají hony a štvanice a prosadí si takový život, který si sami přejí.