Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Psychologie progresivistického oportunismu a dvě teorie levice

Má levicové šílenství vůbec nějakou logiku? Lze jej pochopit? Toto není snadný úkol, má však smysl se o něj pokusit. Pohled do nitra člověka, který se stal monstrem, je vždy fascinující. Levičáci nám tu možnost dávají. 

Teorie I: Konvenční představa

Jak je možné, že levice a konzervatismus spolu nesouhlasí v názorech na věci, které spolu nesouvisí, jako je například regulace držení zbraní, globální oteplování, potraty či otázky imigrace? Tyto záležitosti nemají žádný společný jmenovatel, a proto by mělo být racionální předpokládat, že se bude pohled levice a pravice alespoň do určité míry překrývat, tak tomu ovšem není. Dle konvenčního názoru je hlavním a ultimátním ideologickým motivátorem těchto rozporů míra důvěry v přírodu a především přirozený, organický vývoj. Levice důvěru v přírodu nemá, zatímco pravice ano. Konzervativně orientovaní jedinci tuto důvěru někdy popisují jako důvěru v Boha, ale ve skutečnosti jde o důvěru v přírodu.

Podívejme se například na postoj k držení střelných zbraní mezi obyvatelstvem. Levičák vystupuje proti, jelikož má za to, že postavením držby zbraní mimo zákon se podaří dosáhnut snížení míry násilí ve společnosti. Představa takového postupu oslovuje jeho instinkt pro sociální inženýring, jímž hodlá vymýtit společenské neduhy, tedy změnit svět za pomoci vládní intervence. Pravičák naproti tomu nevěří, že by bylo možné přirozený stav světa změnit delegováním individuálních soukromých rozhodnutí na kolektivně rozhodující vládu. Dle pravicového názoru lze svět změnit primárně prostřednictvím individuálně přijímaných rozhodnutí, za které nese každý svoji individuální odpovědnost.

Doménou levice je tedy vznášet nové zásadní požadavky na způsob života, který je nutné neustále měnit v návaznosti na nová témata, která levice neustále a neúnavně objevuje, cítí potřebu je vyjímat ze sféry přirozeného běhu věcí a podrobovat je sociálnímu reinženýringu. Levicové vidění světa obnáší snahu maximálním možným způsobem popřít zákonitosti reality tedy stavu světa, ve kterém si existující organismy nejsou vždy ve všem rovny. Jeho součástí je tím pádem víra v regulace, víra v redistribuci majetku, či požadavek na ustavení sociálního státu. Levicové paradigma je maximálním možným způsobem inkluzivní – postižené děti musejí být součástí normálních kolektivů, všichni imigranti musejí mít právo volit, vyskytne-li se neintegrovaná menšiny, viněna je z toho vždy společnost většinová atd. Základním strategickým cílem je destrukce všech hierarchií, které se v lidské společnosti vyskytují a nastolení radikálního egalitarianismu, ve kterém nebude nadřízený a podřízený či úspěšný a neúspěšný, ale jen kolektiv vynášející kolektivní rozhodnutí a soudy (pozn. jak víme od Jordana Petersona, hierarchie vznikají již mezi velmi primitivními živočichy a v lidské společnosti jsou biologicky naprosto přirozené). Primárně má toto vše zajistit stát. Levičák věří státu a jeho byrokratickému aparátu, je přesvědčen o tom, že stát je na jeho straně, díky státu je svět vylepšován a problémy jsou řešeny. Levičák za žádných okolností nepřipouští hypotézu, že elity mohou použít stát proti vlastnímu obyvatelstvu, protože si myslí, že obyvatelstvo je díky demokracii součástí daného státu a má na jeho chod přímý vliv. Pravičák naproti tomu rozumí, že toto schéma je pouhou fantasií, jelikož každá demokracie se dříve nebo později zbyrokratizuje a zdegeneruje v oligarchii, jak formuloval například Robert Michels ve svojí knize Iron Law of Oligarchy.

Levičák tedy přesvědčuje sám sebe, že když předefinuje samotnou realitu, stává se ctnostným. Nejzásadnějším levicovým počinem nastolení komunismu, jehož cílem bylo vylepšit svět naprosto bezprecedentním způsobem. Tento experiment skončil, jak známo, naprostým fiaskem a to ve všech zemích, kde byla implementace podniknuta. Demotivující socialistický systém vedl k potlačení vlastní iniciativy, charakter ekonomiky nenutil podniky k efektivitě, kontrola cen vedla k potlačené inflaci a černému trhu, extenzivní růst způsoboval ekologické škody a centrální plánování nemohlo konkurovat alokační efektivitě tržních hospodářství. Tento levicový experiment se však rozpadl především kvůli celkové morální devastaci společnosti, kterou sociální inženýrství vždy přivozuje. Podívejme se následně na několik současným levicových nápadů, které k podobnému fiasku také směřují. 

Pěkné příběhy, nepěkné výsledky

Kalifornie je již po dlouhá léta levicovou pevností, ve které drží všechna důležitá politická místa zástupci demokratické strany. Proto se zde také vehementně reguluje, mimo také trh s bydlením, což vede k rekordně vysokým cenám nemovitostí a problému bezdomovectví, jehož rozměry se vymkly jakýmkoliv myslitelným mezím, jak ukazuje článek zde, ze kterého cituji: „Bytová krize má ještě jeden dopad: výstavba ve městech je tak zatížená regulacemi, že nové domy v posledních letech vyrůstají hlavně na periferii. V borovicových lesích a křovinaté buši, kde často hoří.“ Situaci přeregulovaného trhu s bydlením, díky níž šplhá cena nemovitostí do absurdních výšin, což negativně pociťují zejména lidé z nízkopříjmových skupin, samozřejmě známe i z Prahy respektive celé České republiky. Recept levice? Ještě další vrstva regulací, které budou nově upravovat jednání developerů a pronajímatelů vůči těmto skupinám.   

Velkým levicovým hitem současnosti je přechod od spalovacích motorů k motorům elektrickým, což má vést k nižším emisím skleníkových plynů. Liberálně levicové vlády EU tento přechod vynucují drakonickými regulacemi, které vyžadují po evropských automobilkách miliardové investice, jež by za tržních okolností nebyly nikdy vynaloženy, jelikož jejich návratnost je až příliš nepravděpodobná. A přece se dozvídáme, že tyto investice nepomohou životnímu prostředí ani teoreticky ba právě naopak, jak ukazuje tento článek, ze kterého cituji: „OECD propočítává, že pokud by elektrická auta dosáhla 4 % zastoupení mezi automobily v provozu do roku 2030 a 8 % zastoupení po něm, situace se oproti současnému stavu zhorší přibližně o 50 %......Když si k tomu přidáme, že přírodu bude zatěžovat vývoj elektromobilů, jejich výroba či příprava nezbytné infrastruktury, nejsme si jisti, kde kdo spatřuje jejich ekologický přínos. A to se ani nebavíme o jejich celkově kratší životnosti dané omezenou životností akumulátorů či problematikou akumulátorů samotných. Možná by bylo vhodnější všímat si všech pro a proti, nikoli slepě mířit za jedním cílem ignorujíc veškeré další dopady."

Dalším významným ekologickým tématem je živočišná produkce a to kvůli její vysoké energetické náročnosti, zejména pak hovězího dobytku, jehož počty jsou progresivisty považovány za nadkritické, jelikož přemíra metanu, který krávy produkují, nabourává chemickou rovnováhu atmosféry této planety a vede k jejímu oteplování. O nic menším tématem je boj proti suchu, což s předchozím bodem úzce souvisí, jak ihned ukážu. Odhady globální biomasy prehistorických velkých býložravců před lidskou expanzí z Afriky činí 1,6 miliard tun, zatímco dnešní biomasa všech domácích zvířat (včetně prasat, drůbeže atd.) činí přibližně 0,8 miliard tun. Hmotnost všech jedinců druhu Homo Sapiens je pak okolo 0,5 miliard tun. Velkých zvířat je tedy dnes celkově méně! Z hlediska produkce methanu tudíž stále máme rezervy oproti člověkem nezasažené panenské divočině. Sucho, se kterým se dnes potýkáme s tímto úzce souvisí, jelikož je způsobováno deficitem humusu v půdách. Ztráta humusu je příčinou sucha, které nás trápí srážkám navzdory. Je proto nutné vrátit se k hnojení v původním smyslu slova, k živočišnému hnoji. Ten poskytne přímou výživu rostlinám, ale i organickou složku půdním organismům. Jedině hnůj může současnou degradaci zastavit, jak je popisováno v tomto článku. To se však nestane alespoň v Evropě a to vlivem dotační politiky EU prosazovaná pod názvem: „nová společná agrikulturní politika“ (CAP), která má za cíl evropské přírodní prostředí zničit ve jménu velkých lobistických skupin, o čemž často reportuje náš přední ekolog Ladislav Hruška. Petici proti CAP je možno podepsat zde. Naděje na skutečnou ekologizaci evropského zemědělství, o které se roky mluví jako o nutnosti pro zastavení degradace evropské zemědělské krajiny, však díky EU, která je k dnešnímu dni plně oligarchizovanou strukturou a žádný příčetný člověk ji již není schopen brát vážně, zřejmě stejně zhasla.  

Levicová kognitivní disonance

Kritiku, kterou jsem ilustroval třemi předchozími příklady lze považovat za kritiku tradiční. Levičák věří lži a tu prosazuje, čehož logickým i empirických výsledkem je zvýšení společenského chaosu až k úplnému kolapsu a následně i prohloubení utrpení všech lidí, jež levicové experimentování zasáhlo. Zde však přichází určité uvědomění, které vede k druhé teorii levice.  Paradoxy v levicovém chování totiž mají svojí ještě bizarnější rovinu, která si zasluhuje naši pozornost. Kromě levicové neschopnosti dosáhnout stanovených cílů ve věci vítězství nad samotnou realitou, se stále častěji setkáváme s tím, že levičáci zároveň zaujímají různá vzájemně se vylučující stanoviska. V rámci psychologie je tento fenomén nazýván kognitivní disonance. Na to, jaká tato stanoviska jsou a jakým cílům slouží tato strategie paradoxu slouží se podíváme níže. 

Fascinujícím příkladem této kognitivní disonance je postoj k nízkopříjmovým skupinám. Tradiční levicový étos obnáší vysokou míru sociální citlivosti a mnoho významných levicových osobností včetně V.I. Lenina realizovalo svoji politickou kariéru s rétorickým odkazem na snahu povznést své chudé spoluobčany. Levici se nikdy nic takového nepodařilo, přesto se mohla levice vždy tradičně spoléhat na hlasy modrých límečků. Rétorika o pozvedávání pracujících přetrvává do dnešních dní, reálné polické postoje se však viditelně proměnily a jsou nyní otevřeně protilidové. Pracující lidé jsou v současnosti levicovými intelektuály nahlíženi jako sociální vrstva, která zradila myšlenku progresivistické revoluce. Ať už jde o voliče Donalda Trumpa nebo Tomia Okamury, není jim levicovými intelektuálními kruhy vyčleněno nic jiného než čiré pohrdání. Ačkoliv jde možná spíše o nenávist. Bývalý nízkopříjmový klient levicových předáků je jimi nyní zcela opuštěn, a kromě toho také nenáviděn za to, že si dovoluje podporovat politiky, kteří se snaží reprezentovat jeho skutečné zájmy. Během jenom několika málo let přešla levice z politiky třídní k politice rasové, to je revoluční hodnotový přerod provedený s lehkostí výměny ponožek. Z tohoto argumentu vychází také vysvětlení nového zvláštního spojenectví mezi progresivní levicí a světem velkého byznysu. Ten, jak známo, působí mezinárodně, napříč národními hranicemi a je tedy z pohledu levice výhodnou platformou pro boj proti národní či jakékoliv jiné kulturní identitě. Korporace jsou vždy první institucí, která nadšeně implementuje nejmódnější témata, pro která má levice universalistické a globální ambice, od entusiastické propagace transgenderismu, až po kvóty na identitární skupiny či čemukoliv podobnému. Korporace vždy demonstrují svoji bezvýhradnou podřízenost dominujícímu kulturnímu paradigmatu. (pozn. z cesty po Švédsku mi zůstala v paměti vzpomínka na vlajky LGBT, které povinně zdobily všechny švédské ocelárny, podobně jako rudé prapory zdobily dříve ocelárny naše).

přijetí progresivistické výzvy železárnami u švédského města Lulea

Z toho důvodu jsou to právě američtí Demokraté nikoliv Donald Trump, kteří podporují parodii na obchodní smlouvu NAFTA, jež podporuje globální korporátní zisky na úkor amerických pracujících a Ameriky jako země. Boj proti chudým ale i střední sociální třídě je v Americe veden také pod hlavičkou levicové iniciativy „defund the police“. Klienty policie do stále větší spirály násilí se propadající Ameriky jsou zejména ty skupiny obyvatel, které si nejsou schopny zajistit služby soukromých bezpečnostních agentur. Odklonění financování policie proto dopadne proto zejména na tyto sociální vrstvy, ve velkém potom na Afroameričany, kteří jsou kriminalitou postiženi nejvíce (mimochodem kriminální činnost v černošských komunitách páchají téměř bez výjimky černoši). Chudí lidé jsou rétoricky oslavováni jako ctní pracující lidé a zároveň prakticky nenáviděni. To nedává smysl.

Poslední poznámka k rase vede k dalšímu levicovému paradoxu zařazeného do ranku kognitivní disonance. Na jedné straně máme tvrzení, že něco jako rasa vůbec neexistuje, jelikož genetická variabilita uvnitř jednotlivých populací vysvětluje 85% psychologických, anatomických a dalších rozdílů, zatímco genetická variabilita mezi populacemi činí pouze 15%  rozdílů, tj. mezirasové rozdíly nejsou signifikantní, ergo rasa je pouhým sociálním konstruktem (pozn. každý podprůměrný biolog chápe, že tento argument o neexistenci rasy je přinejlepším imbecilní). Rasa však v očích levičáků na druhou stranu velmi aktuálně existuje a je jí přikládána ta nejvyšší priorita. Hnutí Black Lives Matter je maximálně propagováno všemi levicovými médii, máme zde požadavky na rasové kvóty, pokud jde o jmenování do významných funkce, v USA je také v platnosti politika „affirmative actions“, která má za účel upřednostňovat členy rasových menšin, pokud je k dispozici více stejně kvalitních uchazečů/kandidátů například v rámci přijímání na university. Rasa v očích pravověrného levičáka zároveň existuje a neexistuje, což je zvláštní.

Z rasismu je velmi vehementně obviňován Winston Churchill, jehož sochy jsou kvůli tomu po celém Západním světě ničeny. Sochy Karla Marxe, který byl rasistou minimálně stejně velkým, ale nejspíš větším, zůstávají netknuté. Komunistická strana Jihoafrické republiky měla dokonce jako své hlavní moto slova: "Workers of the world, unite to keep South Africa white!”. Zdá se, že levicová utopie je s rasismem konzistentní, pokud to je aktuálně výhodné. V tomto ohledu je pozoruhodné také levicové vnímání současných osobností. Donald Trump je popisován jako znásilňovač a rasista. Joemu Bidenovi, který se v 70. letech vyjádřil explicitně rasisticky mnohokrát, ovšem žádné takové označení připisováno není. Rasismus je zjevně dobrý a špatný. Dobrý je ten levicový a špatný je jakýkoliv jiný. Situace černošské komunity je mimochodem neustále horší, zejména díky uplatňování levicových návodů jako je například odhodlaný levicový boj proti tradiční rodině (až 80% černošských dětí vyrůstá v neúplných rodinách, což se negativně podepisuje na jejich možnostech dosahovat svého potenciálu).

Od otázek rasových je jen krůček k otázkám kulturním, které jsou opět zatížený levicovou kognitivní disonancí. Na jednu stranu má levice zájem vše kulturně univerzalizovat a vytvořit nového člověka, který bude oproštěn od svého původního kulturního zázemí, díky čemuž bude loajálnější vůči nadnárodním strukturám typu EU, na druhou stranu podporuje kulturní fragmentaci společnosti varováním před fenomény kulturní apropriace. To je nový progresivistický termín popisující obávanou situaci, kdy si člen nějaké kulturní skupiny, například americký běloch, osvojuje zvyky skupiny jiné například domorodých indiánů či eskymáků. Levičák požaduje, aby bylo proti takovýmto praktikám důsledně zakročováno. Kultury se musí slévat do jednoto tavícího kotlíku, zároveň však zůstat striktně oddělené. Toto ovšem není logicky možné.  

S kulturou souvisí i téma náboženství. Progresivistické feministky nalezly smysl života v přesvědčování většinové společnosti o tom, že ženy na Západě nemají prakticky žádná práva a jsou nuceny nelidsky živořit v otrockém jhu, které jim bylo nasazeno velmi brutální nadvládou patriarchátu. Stejné feministky se naproti tomu zasazují o islamizaci západní společnosti, když propagují nároky muslimské menšiny na své náboženské sebeurčení, jehož součástí je potlačování ženských práv například nucením žen k nošení hidžábu. Zároveň je život ženy permanentně podřízen mužskému dohledu a je jí znemožněno samostatně rozhodovat nejen o zásadních otázkách jejího vlastního života, ale ani záležitostech trivialitách. Ženy tedy mají mít stejná práva jako muži a zároveň je mít nemají, co za tím je?  

Zajímavý je také levicový postoj k nacionalismu. Na povrchu se může zdát, že nacionalismus nemá ve správném levicovém světě co pohledávat. Nacionalistou je Trump i Okamura, a to jsou v levicových očích reprezentanti špatnosti a zla. Nacionalistou byl však i vietnamský komunistický vůdce Ho Či Min, a byl za to levičáky jedině chválen. Italským nacionalistou byl Mussolini, ale i Garibaldi. U prvního nacionalismus vadí, u druhého je dokonce oslavován. Jak si tento paradox vysvětlit?

Je vlastně otázkou, zdali kdy přišla levice s jediným argumentem, který by byl konzistentní a dával nějaký logický smysl. Pár dalších příkladů už jen stručně. Mladí Němci jsou vedeni k pocitu viny za své nacistické předky, zároveň jsou mladí Češi vedeni k pocitům viny za to, že nacistům ublížili, když je po válce odsunuli zpět do Německa. Levice se vehementně hlásí k principu svobody slova, když si však někdo dovolí projevit názor, který se vymyká levicové ortodoxii, jsou na něj pořádány levicí sponzorované maoistické hony známé jako cancel culture, jimiž progresivisté zničili karieru a možnost smysluplně přispívat k rozvoji lidské společnosti snad už tisícům vědců, umělců, podnikatelů i obyčejných lidí. Toto se už ve dvacátém století jednou dělo a sice v Sovětském Svazu a dalších zemích socialistického bloku, včetně České republiky (zejména v 50. letech). V symbolické rovině pak naplnila obsah pojmu kognitivní disonance levicí idolizovaná Greta Thunberg. Greta totiž bojuje za ekologičtější budoucnost tak, že se vydává na inzerovaně ekologicky šetrnou plavbu po moři za oceán, která je však reálně ekologicky mnohonásobně náročnější, než by byl přelet letadlem. Tento příklad hovoří za všechny uvedené předchozí.

Teorie II: mocenský imperativ

Paradoxy v levicových argumentech popisuji výše jako příznak kognitivní disonance, to však samozřejmě není úplně korektní popis. Kognitivní disonance je individuální psychologický fenomén a nelze jím popisovat chování tisíců lidí bojujících za nové progresivní výzvy. Věc je třeba analyzovat na širší sociologické rozlišovací škále. Položme si znovu otázku z úvodu - jak je možné, že levice a konzervatismus spolu nesouhlasí v názorech na věci, které spolu nesouvisí, jako je například regulace držení zbraní, globální oteplování, potraty či otázky imigrace? Není správné se při snaze odpovědět na tuto otázku dívat jen na tyto konkrétní body. Klíčem k porozumění je nutnost pochopit, jaké způsoby uvažování vzkvétají uvnitř levicového myšlenkového pole. V levicové části spektra jsou atraktivní velké ideály, které umožňují jejich nositelům cítit se velmi důležitě a mocně. Regulace držení zbraní je levicovým tématem hlavně proto, že levičákům umožňuje dopřát si pocitu moci, jelikož díky ní odzbrojují skupinu lidí, kterou vnímají jako nepřátelskou armádu, jíž se bojí - v USA např. Trumpovi příznivce (levičáci předpokládají, že jejich oponenti disponují stejně degradovanou morálkou jako oni sami, tedy že budou mít zájem proti levici opravdu zbraně otočit. To je totiž něco, co by levice vůči konzervativcům udělala bez váhání a to při první příležitosti).  Každou levicovou ideu lze takto dostopovat do okamžiku, kdy má jejímu nositeli přinášet pocit důležitosti a zejména moci. Moc a dosahování moci je v jádru levicové politické filozofie. Víc, než cokoliv jiného je proto levice kultem moci. Tato skutečnost následně vede levičáky k ochotě zastávat vzájemně se vylučující postoje, jak jsem vylíčil výše, pokud mají tyto postoje jakýsi aktuální potenciál vést ke zvýšení jejich vlivu. Nejde totiž vůbec o to, co se bude a má v životě společnosti dít, jde jen o maximalizaci moci. Dosažení moci je jediným levicovým cílem, což představuje také základní rozdíl mezi levicí a pravicí, a právě proto levice vždy vítězí, jelikož přesně takto se politická hra má hrát. Naproti tomu pro pravici je získání moci pouhým prostředkem pro přibližování se konkrétním hodnotám, což ji nutí být v politické hře hodnotově konzistentní, to je však pro úspěšné hraní této politické hry velmi diskvalifikující, vlivem čehož nakonec pravice mocensky vždy prohrává, přestože má fundamentálně vyšší kvalitu (v demokraciích resp. levicových oligarchiích to takto vždycky je). Levice představuje mocensky výhodný chaos, ve kterém se hodnoty a postoje neustále mění tak, jak je to z hlediska mocenské dynamiky výhodné. Pravice představuje mocensky nevýhodný řád, ve kterém jsou však hodnoty a postoje konzistentní. Příležitostně se samozřejmě i pravice pokouší na tuto hru přistoupit, vždy to ovšem dělá poněkud neohrabaně. Každý si již asi všiml, že v Západním světě řádí excitovaná rakovina rasové politiky (jež mimochodem rasovým menšinám extrémně škodí). Pravice někdy angažuje v debatách konzervativního černošského politika či analytika hájícího konzervativní hodnoty a má zjevně dojem, že tím do boje nasadila obrněnou válečnou loď, která prorazí i ty nejvíc opevněné levicové pozice. Chyba lávky! Jindy prioritní barva pleti v takových debatách okamžitě přestává být relevantním faktorem a tématem se stává pro změnu například patriarchát, transgenderismus, či globální oteplování.

Závěr: kdo se stává progresivistou? 

Jakou osobností je tedy náš moderní progresivista? Progresivista je zejména osobností naprosto závislou na moci, podobně, jako je narkoman závislý na droze. Toto samozřejmě není způsob, jak levičáci smýšlejí o svém vlastním jednání, jako vysvětlující meta princip jej však pokrývá bezezbytku. V touze po dosažení drogy se nevyhýbají fanatismu, krutosti, či ochoty zničit jiného člověka. Jde o sortu lidí, která bude vždy předvojem společenských změn, jež mají potenciál změnit nebo upevnit mocenské poměry. Ve stalinistickém Sovětském svazu by to byli stalinisté, v nacistickém Německu nacisté, v poválečném Československu svazáci a v Orwellově románu 1984 zástupci Antisexuální ligy mládeže. V dnešní době jsou to všechny známé skupiny toxických bojovníků za sociální spravedlnost nekonečného množství nejrůznějších identitárních skupin, díky čemuž lze tento boj vést nekonečně dlouho, což je pro tyto povahové typy vynikající výchozí postavení. Sociální spravedlnost má totiž v jejich vidění do budoucna nahradit spravedlnost kriminální. Jakým způsobem se levičák zamyslí například nad dilematem, zdali je manželství důležité nebo jde o zbytečnou utlačovatelskou instituci? Analyzuje otázku, promyslí její varianty a jako svoji pozici zvolí tu, které přináší největší užitek reálným lidem? Nebo alespoň fiktivním lidem, které si ve svojí komunistické fantasii vysnil? Naprosto ne! Správný názor je přece takový, který letos prosazují hlavní média a celebrity. Kolik je pohlaví? Je Rusko kamarád nebo darebák? Koho co nejdříve za jeho názory zničit? Preferované názory se rychle mění a správný levičák nikdy není pozadu. Levičák nemiluje ani médii idolizovanou Evropskou komisi. Miluje mít správné názory. Ty, které se očekávají. Pokud by se propagandistický aparát zhroutil nebo začal vysílat jinou zprávu, okamžitě se změní i levicové postoje. Za názorem, že islámská migrace je přínosná, není žádné hluboké přesvědčení. Ta stejná ambiciózní feministka, která vám přesvědčeně vysvětluje, že jenom tradiční islám umožní ženám naplnit jejich ženství, by dokázala být stejně přesvědčenou nacionalistkou nebo třeba ultra tradiční katoličkou. S progresivisty samozřejmě nemá smysl jakkoliv debatovat, jejich závislost na droze debatu vylučuje, má však smysl pokusit se porozumět jejich myšlenkový procesům (nikoliv argumentům, ty reálně žádné nejsou). Domnívám se, že je důležité myšlení těchto lidí chápat, jelikož jde o Západní vládnoucí třídu – pokud ne vždy přímo v rámci formálních struktur, pak určitě kulturně. Je důležité jejich myšlení porozumět a vyvinou proti jejich destruktivnímu působení obranný mechanismus, který by před těmito fanatiky moci mohl lidem zajistit osobní bezpečnost, ale potenciálně vedl i ke konci jejich anticivilizační nadvlády. Pohled do nitra člověka, který se stal monstrem a zombií bez vůle, je mimo jiné vždy fascinující zkušenost a nejinak tomu je i zde. Snaha pochopit jednání progresivistů se tudíž vyplatí politickým teoretikům i praktikům, tátům a mámám od rodin, kteří si nepřejí, aby jejich děti vyrůstaly v totalitním světě nahrávajícím psychopatům, i psychologům zkoumajícím charakterové poruchy narušených, nemocných lidí.   

 

Autor: Libor Závodný | středa 6.1.2021 17:16 | karma článku: 32,82 | přečteno: 1183x
  • Další články autora

Libor Závodný

Alain de Benoist: liberalismus

Pojednání o filozofických základech liberalismu, jak je vnímá Alain de Benoist, francouzský filozof a spisovatel.

15.5.2024 v 21:46 | Karma: 5,20 | Přečteno: 119x | Diskuse| Společnost

Libor Závodný

Rozhovor (část 2). Architektura nového režimu

Druhá část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Od popisu situace se zde dostáváme k hrubým návrhům řešení.

18.4.2024 v 8:50 | Karma: 0 | Přečteno: 42x | Diskuse| Politika

Libor Závodný

Rozhovor (část 1). Skutečná povaha současného režimu

První část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Po úpravě vyjde v zatím nejmenovaném médiu. Čtenáři blogu získávají preferenční časová práva a exkluzivitu.

17.4.2024 v 8:25 | Karma: 4,97 | Přečteno: 95x | Diskuse| Politika

Libor Závodný

Julius Evola: regrese kast

Jak se tisíciletá degenerace úplně všeho odráží v proměnách lidských hierarchií, jež určují charakter doby a veškeré její hodnoty? Odpovídá zakladatel magického idealismu a aristokratického radikalismu, baron Julius Evola.

21.12.2023 v 10:28 | Karma: 9,05 | Přečteno: 193x | Diskuse| Společnost

Libor Závodný

Taktika zásahů proti ideologické platformě moci

Nespokojenost jednotlivých společenských skupin má společného jmenovatele: moc v rukou mediálně akademické oligarchie. Jak se nespokojenost u těchto skupin projevuje? To vše a ještě mnohem více v článku.

24.11.2023 v 9:37 | Karma: 13,27 | Přečteno: 286x | Diskuse| Politika
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Prezident Pavel předá končící prezidentce Čaputové Řád Bílého lva

13. června 2024  9:31,  aktualizováno  11:49

Přímý přenos Prezident Petr Pavel v poledne předá Řád Bílého lva končící prezidentce Zuzaně Čaputové. Nejvyšší...

Poslanci schválili navýšení podpory investic, budou řešit i status umělce

13. června 2024  8:37,  aktualizováno  11:30

Přímý přenos Poslanci ve čtvrtek schválili navýšení peněz pro Státní fond podpory investic. V prvním kole by...

Žalobci se budou znovu zabývat kauzou s Ferim, zohlední názor Ústavního soudu

13. června 2024  11:17

Státní zastupitelství se bude znovu zabývat případem jedné z poškozených v kauze bývalého poslance...

Pokuta 200 milionů eur plus penále. EU trestá Maďarsko za migrační politiku

13. června 2024  10:12,  aktualizováno  10:50

Maďarsko musí zaplatit jednorázovou pokutu 200 milionů eur (4,9 miliardy korun) a penále ve výši...

Realita práce s dětmi: Nikdy neuhádnete, co o svém povolání říká setra Lucia
Realita práce s dětmi: Nikdy neuhádnete, co o svém povolání říká setra Lucia

Dětská sestra a laktační poradkyně Lucia Berešová se pohybuje ve zdravotnictví již 19 let. Přestože se ke studiu střední zdravotnické školy dostala...

  • Počet článků 56
  • Celková karma 5,20
  • Průměrná čtenost 584x
ateista, antiteista, nemodlící se neznaboh a rouhající se kacíř 

Seznam rubrik