MUDr. Mickievič v boji s koronavirem (povídka)

Dystopická povídka na současné téma. V povídce se vyskytuje násilí a bezpráví v té nejhojnější míře. Nelze v žádném případě doporučit citlivějším povahám.

DEN PRVNÍ

Igor Mickievič dokouřil cigaretu, nasadil si roušku a z pod svého bílého lékařského pláště vytáhl již nabitou brokovnici.

„Tak se do toho dáme“, pomyslel si a vstoupil do léčebny dlouhodobě nemocných.

Igorova úvaha byla jednoduchá. Staré lidi je třeba vystřílet. Jde o věkovou skupinu, která nejvíce podléhá koronaviru. Jen kvůli ní vláda podniká všechna restriktivní opatření jimiž zbrzdila i Igorovo slibně se rozvíjející podnikání v oblasti hydratačních mastí. Nebudou-li staří lidé žít, vláda nebude mít důvod nadále svá opatření aplikovat, a vše se vrátí do starých kolejí. Zlikvidováním všech starých lidí Igor sice přijde také o část svých potenciálních klientů, tento propad příjmů mu bude ovšem více než kompenzován obchodním oživením, které nastane jako důsledek rozjetí ekonomiky.

Igor nejprve odstřelil recepční, která se sice nenacházela ve rizikové věkové kategorii, hrozilo však, že mu bude bránit v postupu na lůžkovou část oddělení, což bylo nežádoucí. Igor vstoupil do prvního pokoje, ve kterém leželo několik nemocných dědoušků, které během několika sekund všechny zastřelil. Zatím šlo tedy vše podle plánu. Již brzy se ovšem měla odehrát klíčová část celého scénáře, kterou kupodivu nemělo být samotné vystřílení nemocnice, ale rozprava na obecné téma se zdravotnickým personálem, jež tu kolem bude pobíhat vyděšen nastalou střelbou. Vylezl opět na chodbu a již je viděl. Dva lékaři zrovna vybíhali z vedlejších dveří, když uviděli Igora s brokovnicí, snažili se nasadit maximální rychlost a zmizet před ním chodbou co nejrychleji pryč.

Igor ale vystřelil do stropu, zamířil hlaveň brokovnice na lékaře a zakřičel: „Stůjte a nic se vám nestane!“

Doktoři se zastavili a otočili se na Igora.

„Jsem váš přítel a přináším vám roušky. Ušila je moje přítelkyně a mám jich plný batoh. Naši sousedé nám věnovali nějaké látky. Máme doma šicí stroj, a protože víme, jak bolestně vám tento ochranný materiál chybí, dali jsme se do díla. Tedy hlavně ona. A teď jsem tu s nimi.“ 

Oběma lékařům se zajiskřilo v očích. Igor měl pravdu, roušek se nemocnicím opravdu nedostávalo. Tuto krizovou situaci řešil nakonec každý po svém. Starší lékař, který byl zároveň primářem tohoto oddělení, dostal čtyři roušky k narozeninám od svého švagra, který mu je ušil z ubrusu. Mladší ještě neatestovaný lékař měl jen dvě roušky ušité ze starých trenýrek, každému pacientovi a tím více i jeho kolegům zdravotníkům bylo ovšem nadmíru jasné, že mu neslouží zrovna ideálně.    

„Kromě roušek za vámi přicházím i s návrhem, který vás možná zaujme.“, doplnil Igor významně. „Kdo si myslíte, že za tuto kritickou bezrouškovou situaci může?“  

„Vláda?“, odvážil se pípnou mladší z lékařů.

„Pitomost!“, vyloučil Igor tuto domněnku kategoricky. „Vláda se snaží zabezpečit chod státu a zdravotnictví všemi silami. Faktem je, že zásoba roušek byla poddimenzovaná, kdo ale mohl tušit, že nastane světová pandemie, že? Nelze jim současný stav věcí vyčítat. Viníkem nastalé situace imunitní systém starých lidí. Kdyby fungoval jak má, nebylo by nutné vyhlašovat nouzový stav, spotřeba roušek by nebyla takto rapidní, byla by lineární, což by umožnilo jejich plynulé doplňování.“

„Medicína ovšem nezná žádný způsob, kterým by bylo možné imunitní systém starých lidí dlouhodobě upravit na úroveň člověka mladšího. Máme farmaka, která dokážou imunitní systém velmi dočasně aktivizovat, jejich účinek ovšem rychle vyprchává a navíc mají mnoho neblahých vedlejších efektů.“, promluvil nyní primář oddělení, jehož znalosti byly formovány nejen teoretickým studiem, ale i dlouhodobou klinickou praxí.   

“Máte pravdu”, odsouhlasil Igor. “Jsem také lékař, specializuji se na dermatologii, mé znalosti imunologie jsou ovšem troufám si tvrdit velmi solidní. Naší cestou by proto neměl být souboj s větrnými mlýny. Nepokoušejme se aktivizovat, co aktivizovat nelze, pojďme naopak tyto neprospívající systémy deaktivovat. Neprospívají svému nositeli a neprospívají ani nám, pracovníkům ve zdravotnictví.“

„Chápu, jak to míníte. Vraždil jste a hodláte ve vraždění pokračovat.“, pohrdlivě utrousil zkušený lékař.

„Doufal jsem, že mezi vzdělanými lidmi naleznu pro své konání větší pochopení“, opáčil Igor a po těchto slovech odpravil primáře stiskem spouště z tohoto světa. Bylo zjevné, že mu jeho starý způsob myšlení neumožní správně pochopit novou realitu, která se od vyhlášení karantény rozhostila.   

Otočil se nyní na lékaře mladšího. „Co vy příteli? Uvědomujete si, v jaké situaci se nacházíme? Všichni staří lidé zemřou, to je jasné, ale může to trvat ještě několik let. Kvůli jejich chrchlání by byli nakaženi i lidé mladší, mimochodem včetně zdejšího personálu. Horší je však to, že navzdory tomu, že osud těchto lidí je již nyní zpečetěn, vláda se bude za každou cenu snažit šíření nákazy zabránit a kvůli tomu bude prodlužovat zaškrcení naší ekonomiky. Dokážete si vůbec představit, jaké utrpení tím způsobí lidem jako jste vy, já a většina ostatních? Tak co, jste na mojí straně nebo ne? A jak se vůbec jmenujete?“

„Já jsem Glaman. A co Hippokratova přísaha?“, dotázal se Igora již téměř přesvědčený Glaman.

„Právě na Hippokratovu přísahu pomyslete! Naší povinností je chránit zdraví národa. Děje se vaším přičiněním něco takového? Virus se stále šíří a vaše nemocnice se plní. Lidé jsou napojeni na plicní ventilátory a trpí, mnoho z nich zemře. Uzavřením jejich životního příběhu a jejich následným pohřbením snížíme riziko přenosu této infekce na další obyvatelstvo včetně nemocničního personálu a pomůžeme tak i celé České republice. Jsme její ekonomická spása. Nejste to opravdu schopen pochopit?“

„Jsem toho schopen a chápu to,“, odpověděl mladý lékař. „Vlastně jsem o celé věci také přemýšlel, od té doby, co se paní primářka MUDr. Alžběta Tůmová vyjádřila v tom smyslu, že ti staří tu jsou jen pro zlost a vše komplikují.“

Na další slova však již nezbyl čas. Z chodeb i ze schodů sem přibíhalo několik zdravotníků, kteří si mysleli, že rány způsobené výstřely brokovnice vznikly výbuchem z přehřátí několika boilerů, které byly umístěny na tomto podlaží. Igor skryl svoji brokovnici pod bílý plášť a Glaman začal halekat:

„Výbušné plicní vzdutí! Výbušné plicní vzdutí!“

Internista MUDr. Kopřiva si jako první uspořádal myšlenky a vyrukoval na Glamana s dotazy: „Co to znamená? Proč se prim. MUDr. Skála válí na zemi v kaluži krve a nehýbe se? A kdo je ten cizí člověk za vámi?“

„Je to expert na plicní komplikace, kterého si pozval MUDr. Skála. Již včera v nočních hodinách jsme zaznamenali první výbušné plicní vzdutí u pacienta s koronavirem a nevěděli si s tím rady. Proto jsme povolali na pomoc odborníka, který se takovými případy přímo zabývá.“, vysvětloval Glamal smyšlenou historkou.

„MUDr. Mickievič“, představil se Igor.     

„Dnes při vyšetřování nastalo výbušné plicní vzdutí u pěti dalších pacientů, u jednoho z nich zrovna ve chvíli, kdy se k němu MUDr. Skála nakláněl. Vyfasoval to chudák plící přímo do hlavy. Zrovna jsme ho táhli do pitevny. MUDr. Mickievič přinesl i roušky pro nás pro všechny.“, dokončil Glamal a Igor začal chvatně všem roušky rozdávat.

„Jestli se i takto projevuje koronavirus, musíme okamžitě zintenzivnit všechna bezpečnostní opatření, a okamžitě minimalizovat riziko jeho dalšího šíření.“, chopila se své vedoucí úlohy prim. MUDr. Tůmová. „Okamžitě odtáhněte doktora Skálu zpět do pokoje, kde k vzdutí došlo, v tomto pokoji jsou všichni mrtví. Zapečeťme jej do doby, než vše odreportujeme krizovému štábu a získáme instrukce pro další postup. Vy kolego Mickieviči i vy Glamale pojďte prosím za mnou do kanceláře. Všichni ostatní si nasaďte roušky a urychleně opusťte toto podlaží. Později vám dám vědět, co dál.“ Chodba se vyprázdnila a dr. Tůmová uvedla oba lékaře do svojí ordinace.

„Nezkoušejte se mi cokoliv nalhat,“ promluvila dr. Tůmová vrhaje svůj pohled přímo do očí Igorových. „Na rozdíl od kolegů jsem si moc dobře všimla patron rozházených na podlaze a při cestě sem mi nemohlo ujít ani to, že naší recepční chybí hlava. To nemohlo být způsobeno ničím v souvislosti s plícemi, ale jedině vaší činností střeleckou kolego Mickieviči. Dovtípila jsem se jaké jsou vaše záměry, zvláště pak když, jak se zdá, máte komplice právě v Glamalovi, který před pár dny pozitivně reagoval na mé zmínky o starých lidech. A vy Glamale již nyní tušíte, že souhlasím s postupem vás obou. Vaše iniciativa kolego Mickieviči je velice vítaná. Budete se tomu divit, ale podobné náměty chová mnoho našich kolegů zdravotníků, nikdo ovšem nebyl ochoten učinit první krok. Vy jste tak nyní učinil, aby však byla naše mise úspěšná, musíme postupovat koordinovaně a organizovaně.“

 Igor poznal, že dr. Tůmové může věřit a zajistil spoušť brokovnice, na níž měl po celou dobu lékařčiny řeči prst. „Ani nevíte, jak mě vaše slova těší, paní kolegyně. Musím přiznat, že jsem do této nemocnice vstupoval s předtuchou podpory alespoň části zdravotnického personálu. Ačkoliv například u prim. MUDr. Skály jsem ji nenalezl, jak již jistě tušíte. Nabídku spolupráce bez váhání přijímám. Vy jste na této půdě doma, poraďte mi, jak mám nyní dále postupovat?“

„Připravím zprávu pro krizový štáb, ve které popíši, že u všech našich starších pacientů s koronavirem došlo k explozivní plicní komplikaci, jež byla příčinou jejich úmrtí. Vy dr. Mickieviči zatím běžte dokončit své dílo, pacienti, kteří vás zajímají jsou v pokojích na tomto podlaží. Kolego Glamane, zde jsou klíče od všech pokojů, které po úspěšné operaci uzamkněte. A ještě jedna věc – vezměte si pistoli a náboje, ať panu doktorovi v podávání první pomoci pomůžete.“ doktorka Tůmová vytáhla s první zásuvky svého stolu revolver a podala jej Glamanovi. „Budu s vámi v kontaktu“, doplnila pak ještě.

V ordinaci MUDr Kopřivy se mezitím vášnivě debatovala nečekaně vzniklá situace, když v tom se z nižšího podlaží náhle ozvaly nové rány. „Proboha, snad ta explozivita nepostihla i další naše pacienty!“ zvolal Kopřiva. Dunivější rády pak byly doplňovány i ranami vyšší tóniny, jakoby výstřely z pistole. Lékaři v Kopřivově ordinaci odhadovali, že rány dunivější vznikají v průduškách (bronchi), či v horním plicním laloku (lobus superior), zatímco rány vyššího tónu budou mít svůj původ spíše v průdušinkách (bronchioli) nebo v plicních sklípcích (alveoli pulmolis), a pacient je má určitou šanci přežít. 

 DEN DRUHÝ

Druhý den ráno se Igor podíval na novinky přinášené zpravodajskými servery a nestačil se divit. Všude se psalo o tom, že starší pacienti s koronavirem začali v hojném počtu umírat na plicní komplikace popisované jako plicní výbušnost (pulmo explosio). Předpokládá se, že tyto komplikace přivozuje zmutovaná a velice virulentní varianta viru. Bylo proto přijato nařízení, dle kterého se mají těla takto zemřelých pacientů bez pitvy okamžitě pálit, aby se minimalizovalo riziko dalšího přenosu. Došlo také k organizační změně v ústředním krizovém štábu. Po prof. Prymulovi a Janu Hamáčkovi byla na místo předsedkyně jmenována MUDr. Alžběta Tůmová, která je s tímto typem plicní komplikace dobře obeznámena a bude schopná nové výzvě efektivně čelit. Igor čekal telefon, který opravdu zanedlouho zazvonil. Byla to samozřejmě Tůmová a zvala ho na schůzku do ústředního štábu.

 Byl tu již i Glaman a několik dalších odborníků, o kterých Igor usoudil, že jsou nějakým způsobem do celé situace zasvěceni. Po krátkém přivítání si vzala nová předsedkyně slovo a promluvila k celému krizovému štábu.

„Situace, které jsme vystaveni není lehká. Je pravděpodobné, že jsme to právě my, na kterých nyní závisí další vývoj našeho států, ale pokud si budeme počínat uváženě, pak možná i další vývoj v celé Evropě a dost možná i na celém světě. Jak víte, kvůli koronaviru je nyní zastavena celá světová ekonomika a bude se tak dít zřejmě tak dlouho, dokud nebude zaznamenáno snížení celkové úmrtnosti. Takové snížení ovšem nebude zaznamenáno do té doby, než zemřou všichni staří lidé a to může trvat ještě několik let. Všichni, jak tu jste, jste prověřené osoby, jak jsem vás všechny již před touto schůzkou informovala, MUDr. Mickievič s pomocí MUDr. Glamana začal realizovat program, o kterém jsme zatím přemítali jen v kategorii úvah. Využijme tohoto impulzu i současných příležitostí a pod operativním vedením MUDr. Mickieviče v tomto programu pokročme. Pane kolego Mickieviči, předávám vám slovo.“

„Na celoplošné rozjetí této akce budu potřebovat zbraně, střelivo a spolehlivý tým zabijáků, můžete mi to zajistit?“ neobtěžoval se Igor zbytečně květnatým jazykem.

„Znám několik schopných a svým způsobem talentovaných jedinců, kteří by vám mohli být v této činnosti k ruce.“ opáčil JUDr. Chramosil, kromě angažmá ve státních službách také majitel prosperující bezpečnostní agentury.

„A já dodám ty flinty.“ dodal generálporučík Micinka, který byl v ústředním krizovém štábu za armádu.

„Nezapomeňte na jednu věc pane doktore.“ Vzala si slovo ještě MUDr. Tůmová. „Sprovodit ze světa musíte všechny staré lidi, nejen ty již nakažené koronavirem. Vašimi cílovými institucemi nejsou proto jen nemocnice, ale ideálně také domovy důchodců, hospici či podobné typy bydlení s pečovatelskou službou. Dáme vám veškeré krytí.“  

DEN TŘETÍ   

Hned ráno vyrazil Igor s Glamanem a skupinou chasníků v bílých pláštích na objížďku nemocnic, kde je již nedočkavě očekávali. Nemocnice byly krizovým štábem nepravdivě informovány, že Igorova skupina rozváží vysoce účinný anti-explozivní preparát, jež má být podáván starým lidem. Jeho distribuce podléhá přísné kontrole, jelikož byl za tvrdé Rubly získán od Ruské federace a to jen díky kontaktům prezidenta Zemana. Jeho aplikování je proto umožněno právě jen Igorově skupině. Žel, stav pacientů byl natolik vážný, že k podání preparátu již nestihlo dojít. Jen co se Igor se skupinou k pacientům dostali, nastávaly u nich v rapidním sledu plicní výbuchy, jak bylo vždy slyšet z okolních prostor.    

DEN ČTVRTÝ

Krátce po půlnoci zaparkoval MUDr. Kopřiva své auto před domem svého dávného přítele, zvěrolékaře Petišky, se kterým byl telefonicky domluvený na nočním setkání. Petiška právě vycházel na ulici, v pravé ruce podlouhlý kufr a v koutku zapálenou cigaretu, přisedl ke Kopřivovi a ihned se vydali na cestu.

„Vždy jsem tě respektoval a i tentokrát doufám, že víš, co děláš“, pronesl Petiška nervózně místo pozdravu.

„Musíme to udělat. Celou věc nelze jen tak přejít, protože v sobě ukrývá na můj vkus až příliš mnoho otazníků. Dnes odpoledne je mají pohřbít a dnes v noci je poslední příležitost k jejich pitvě. Musíme se dozvědět jaké změny zmutovaná verze viru v plicích nakaženého způsobuje. Vždyť to může mít klíčový význam pro určení správné léčby. Je šílenství ty lidi pohřbít a ztratit tak možnost získat poznatky, které mohou zachránit nesčetné množství dalších postižených. Je to naše povinnost.“ vypravil ze sebe sveřepě Kopřiva.

„To jsi celý ty. Proč by to měla být zrovna tvoje povinnost? Přejímáš na sebe úkoly, které mají řešit úplně jiní lidé. A s největší pravděpodobností je také řeší. Kromě toho se hodláš dopustit trestného činu a porušit vydaná vládní ustanovení, což tě může nadobro zničit. Zběžně jsem si pročítal zákony, to co hodláš učinit je trestáno až pěti lety odnětí svobody.“ začal se svým typickým kolovrátkem Petiška.

„Neříkal jsem, že je to moje povinnost. Řekl jsem, že je to povinnost naše. Nás obou. A ty tomu moc dobře rozumíš, to vím, protože tě znám. Moc dobře víš, že moc dobře vím, že moc dobře víš, že na celou věc nahlížíme nakonec stejně. Všechno je na ní nadmíru podezřelé a my jsme jediní lidé na této planetě, kteří ji mohou přijít na kloub. Není důvod o tom jakkoliv dál debatovat.“  

Zastavili pár bloků od nemocnice, nasadili si na hlavu černé kukly a tou nejtemnější možnou cestou se co nejrychleji přiblížili na dohled nemocničního vchodu. Jejich úkrytem byla skupina nízkých keřů, kde se usadili do trávy a Petiška zde smontoval svoji dalekonosnou pušku na uspávací střely, kterou obvykle používal při odchytu divoké zvěře v Tanzanii. Vchod nemocnice byl hlídán dvěma ozbrojenci, kteří zde byli od nedávných tragických úmrtí na stráži pravidelně se měnící vždy po čtyřech hodinách, jak měl MUDr. Kopřiva odpozorováno. Petiška zacílil a v krátkém sledu vypálil dvě tlumené rány, z nichž každá trefila jednoho strážce a okamžitě jej uspala. Oba lékaři pak přeběhli ke vchodu, poté, co Kopřiva odemknul a vypnul alarm, vtáhli omámené vojáky do útrob budovy. Vypáčili dveře do prvního pokoje s mrtvými, ve kterém byl i usmrcený MUDr. Skála. Převezli pak tři vybraná těla do blízké pitevny.

Zde se pustil MUDr. Kopřiva do chvatné práce. Již po necelých dvaceti minutách pochopil, že tito lidé byli brutálním způsobem zastřeleni a dovtípil se, že stejný osud potkal i všechny ostatní zemřelé na pulmo explosio. Fotil co mohl a za pomoci Petišky sbíral také veškeré další biologické důkazy o svém zjištění, když v tom se zdáli ozvaly rychle se blížící kroky. Oba se vrhli k zastřenému oknu a protahovali se jím ven.

„Jménem zákona stůjte!“ zaznělo ode dveří.

Petiška tasil svůj dekorativní ale zároveň i funkční kolt, který si přivezl z Afriky, a tentokrát ostrým výstřelem skolil maskovaného muže u dveří. Další právě doběhnuvší ozbrojenec však již nezaváhal a pokropil pro jistotu celou protější stranu místnosti dávkou ze samopalu. Tak padl MVDr. Petiška, milovník zvířat a vášnivý cestovatel.

Kopřivovy se však s veškerým kompromitujícím materiálem podařilo uniknout oknem ven a zmizet pronásledovatelů kdesi v temnotě.

DEN PÁTÝ

Jako každý den ráno po probuzení se Igor podíval na zprávy přinášené hlavními zpravodajskými servery. Během včerejška se svoji skupinou dokončil své úkoly ve středních Čechách a dnes má vyrážet na Moravu. Glaman již velí také svojí samostatné skupině, se kterou dnes pojede na jih. Krizový štáb jmenoval ještě dalšího operativního manažera jehož jméno je Lubo, a ten pojede řešit krizovou situaci na sever. Tentokrát kupodivu nebyly zpravodajské titulky jen o novém projevu koronaviru - pulmo explosio, ale novém nebezpečí, které se snaží rozšířit jakýsi šílený člověk. V brzkých ranních hodinách k tomu dokonce uspořádal tiskovou konferenci generálporučík Micinka, kterou právě v přímém přenosu zakončoval slovy:

„Nevíme, jak hodlá bývalý zaměstnanec nemocnice MUDr. Kopřiva nakládat s vysoce infekčním biologickým materiálem, kterého se násilím zmocnil a kvůli kterému zavraždil zasahujícího policistu. Předpokládáme ovšem, že jej bude mít zájem využít k teroristickým účelům. Je možné, že se pokusí koronavirus zmutovaný do extrémně agresivní formy nějakým způsobem rozšířit mezi obyvatelstvo, nabídnout jej jako zbraň některé zahraniční teroristické skupině, či se pokusí s těmito hrozbami vydírat naši vládu. Zmutovaná forma viru způsobující devastující destrukci plic se zatím vyskytla pouze v České republice. Jinde na světě žádné podobné případy hlášeny nejsou a MUDr. Kopřiva je zatím jediným teroristou, který se tohoto materiálu zmocnil. Ubezpečujeme vás, že naše armáda i policie učiní vše proto, abychom tuto nebezpečnou osobu dopadli a zajistili.

Vzhledem ke zvýšenému nebezpečí vyvolaném již kolujícím zmutovaným virem a nově vzniknuvší hrozbou teroristických útoků jsme navrhli vládě, aby vyhlásila s okamžitou platností zákaz jakéhokoliv vycházení na ulici, s výjimkou personálu nemocnic, elektráren a osob autorizovaných krizovým štábem. Potraviny a další nezbytnosti budou distribuovat týmy krizového štábu ve speciálních ochranných oblecích do každé domácnosti. “

Zprávy pokračovaly vystoupením předsedy vlády, který nové restriktivní opatření opravdu vyhlásil.

„No vida, budeme moct ty lidi vystřílet přímo v jejich bytech“ pomyslel si Igor. „Čím dřív bude hůř, tím dřív bude líp“ řekl si ještě a vydal se se svojí skupinou směr Morava, kde je čekala spousta práce.        

DEN ŠESTÝ

MUDr. Kopřiva se celý předchozí den skrýval v lesích, po setmění se ale vloupal do opuštěné chaty, aby zde nocoval a možná tu i několik dní vegetoval, pokud to bude možné.  Konečně se mu podařilo zkontaktovat se s šéfredaktorem celostátního publicistického média, které bylo názorově orientované proti současné vládě a Kopřiva si proto troufal doufat v to, že bude jeho skutečná verze příběhu vyslyšena právě zde. Přemítal také o tom, že by se se svými zjištěními obrátil přímo na úřad vlády, která by mohla proti falešnému krizovému štábu efektivně zasáhnout. Nakonec ale tuto variantu vyloučil. Vláda už není vláda, ale jen loutkové divadélko, které je plně v područí MUDr. Tůmové. Naprosto nikdo by mu nevěřil, pokus sdělit světu pravdu a zachránit desítky tisíc lidí by vyústil pouze v jeho odsouzení na doživotí ve zrychleném procesu. „Na to se musí jít přes opozici“ naznal po zralé úvaze.

„Mám důkazy o tom, že lidé zemřelí na pulmo explosio byli ve skutečnosti zavražděni. Sejděme se a já vám je předvedu. Nemám zájem o žádný obchod, nebudu si žádat jakoukoliv finanční odměnu, toto je až příliš velké a penězi nevyčíslitelné. Jde o lidské životy, mnoho lidských životů. Svobodní lidé se musí spojit a pokusit se zabránit genocidě probíhající s krytím státu. Jste člověk, který má na rozdíl ode mě alespoň nějaký vliv, společně máme možnost zabránit úplně nejhoršímu.“ oslovil Kopřiva šéfredaktora mobilem.

„A kdo jste?“ ozvalo se po chvíli na druhém konci drátu.

„Já jsem ten terorista… Terorista, který chce za každou cenu zabránit teroru.“ 

„Setkání je velmi riskantní, nesmí se vycházet. I tak to ale zkusme.“

DEN SEDMÝ

Statistiky úmrtnosti se za poslední dny dramaticky zhoršily. Počet mrtvých byl na úrovni čtyřnásobku čísel Italských a zatím nebyly patrné žádné náznaky změny. To se však mělo již rychle otočit. Vražedných komand působících ve službách krizového štábu již operovalo více než deset. Byla ustavena i nová hierarchická struktura. Igor velel veškerým vyhlazovacím operacím, které se děly na půdě nemocnic a domovů s pečovatelskou službou. Glaman zabezpečoval exterminace konané v rámci dodávek potravin do domácností a Lubo se soustředil na tzv. „dohlazovací akce“, které se týkaly hloubení jam pro hromadné hroby, samotné pohřbívání starých lidí a ostatní pohřební infrastrukturu. Veškeré zázemí těmto týmům zabezpečoval generálporučík Micinka s doktorem Chramosilem a celkové strategické rozhodování zajišťovala MUDr. Tůmová, která byla též hlavní spojkou pro komunikaci s premiérem, ministry i prezidentem. Na základě shromážděných informací mohla Tůmová vydat report ohlašující brzkou kulminaci brutálního infekčního úderu. Více než dvě třetiny starých lidí byly již postřílených, tedy v oficiálních statistikách vykázaných jako oběti plicního vzdutí, v následujících dnech se dořeší zbytek a za krátko bude možné začít všechna restriktivní opatření odvolávat. Igor byl s vývojem událostí spokojený. Vedle ponurých povinností, které zastával během dne a večernímu šití roušek, začal již také promýšlet další kroky, které by mohl učinit ve svém podnikání s hydratačními mastmi. Při nemocničních operacích se seznámil s řadou primářů a ředitelů nemocnic. Po vykonaných střílečkách si s nimi obvykle začal opatrně dohadovat najmutí si některých prostor nemocnice, ve kterých by mohl zřídit lokální prodejny dermatologického materiálu a kdo ví, možná sortiment postupně rozšířit také o další farmakologické přípravky.      

Stejný den v noci se MUDr. Kopřiva řítil ve svém autě nepovolenou rychlostí po opuštěné silnici na místo setkání s šéfredaktorem. Byl ozbrojený pouze jednou legálně drženou zbraní a byl přesvědčen o tom, že ji během cesty použije, cesty autem byly nyní zakázané. Na  chatě do které se vloupal si také podomácku vytvořil několik Molotovových koktejlů, které měl vyskládané na sedadle spolujezdce. Jeho první střela zasáhla hlavu mladého policisty, který na něj z okraje silnice signalizoval, že má zastavit a podrobit se kontrole totožnosti. Když se na něj v zápětí nalepilo několik policejních aut, použil také Molotovovy koktejly, které zapaloval a vyhazoval z předního okénka za sebe, na což mu byla odpovědí palba z policejních samopalů. Protože měl SUV s náhonem na všechna čtyři kola, zabočil na vhodném místě na lesní cestu, kde získal před pronásledovateli výraznou výhodu. Projížděl takto přes lesy a pole, ještě než dorazil na místo sjednané schůzky, automobil opustil a vydal se zastavěnou oblastí již po svých. To vše stihl ještě před tím, než byla přivolána policejní helikoptéra s instalovanými rotačními kulomety.

„Jsem tu,“ pozdravil šéfredaktora, když dorazil do temného městského lesoparku pod osamělou vrbu „během cesty jsem byl bohužel nucen zastřelit jednoho mladého policistu. Ve jménu civilizace.“

„To já jsem musel zastřelit policajty dva, ačkoliv už starší. Jeden z nich možná přežil, nejsem si jistý.“ trpce se pousmál jinak humanisticky založený šéfredaktor. „Tak ukažte, co máte.“ 

Kopřiva následně vylíčil šéfredaktorovi veškeré podrobnosti, které se od Igorovi návštěvy nemocnice odehráli a dodal také všechny pořízené fotografie a další důkazy.

„Máme zde co do činění s genocidou milý příteli, jejíž provádění si v ničem nezadá s praktikami, které používali nacisté. Netuším, proč se to děje, ale děje se to. Možná jde o součást nějakého mezinárodního spiknutí, možná jde o něco úplně jiného. Někdy v budoucnosti snad bude odhalena pravá příčina všech souvislostí. Nemusím vám jistě zdůrazňovat, že se tomu může stát pouze v takové budoucnosti, ve které bude ctěna pravda, svoboda a právo na sebeurčení. Taková budoucnost ovšem nenastane, pokud se u moci udrží současná garnitura, jejíž jediným cílem je utáhnout šrouby totality a vytvořit despocii.“

Zjevně otřesený šéfredaktor si pomalu uspořádával myšlenky, načež odpověděl: „Víte, nejsem skoro schopen vám uvěřit. A přesto vím, že mluvíte pravdu, předložil jste dostatečné množství důkazů a nejste ani prvním člověkem, který mě s podobnými zjištěními oslovil. Již včera se mi ozval člověk z Brněnské nemocnice s podobným svědectvím. Tuto nemocnici včera navštívila skupina MUDr. Mickieviče se svým zázračným preparátem. Pokoje pacientů zde jsou v prvním patře. Kvůli špatnému těsnění budovy začala z těchto pokojů během noci ve velkém prosakovat krev do nižšího patra. Dva pracovníci nemocnice nedbali pokynů krizového štábu a do pokojů se vpáčili, aby zde alespoň improvizovaně zajistili odtékající krev, kvůli jejímuž úniku se mohla nákaza šířit dále budovou, než se dostaví pohřební skupina pana Luba. Fotografie, které mi jeden z nich poslal byly děsivé. Stav těl prozrazoval, že smrt nastala jako následek šílené střelby, nikoliv plicního vzdutí, a všude po zemi se též válely vystřílené patrony. Způsob exekuce odpovídá i tomu, co popisujete vy, a také angažovaná osoba – MUDr. Mickievič – je stejná. Zjevně jde o systematický postup, který, jak říkáte, má nějaký skrytý účel, nevíme ovšem jaký.“             

DEN OSMÝ

Jistý seriózní celostátní týdeník přinesl další ráno ve svém elektronickém vydání šokující zprávu, kterou po několika hodinách převzalo i několik dalších médií. Titulek zprávy zněl „Vládní zrůdy nás hodlají všechny zmasakrovat“ a detailně popisoval pozadí událostí za zdrcujícím rozšířením onemocněním pulmo explosio, které tak dramaticky zasáhlo starší českou populaci. S přispěním zdrojů, které si přály zůstat v anonymitě, byly rozkryty děsivé praktiky obnášející tu největší možnou brutalitu na vlastní populaci, ke kterým se z neznámých důvodů uchýlil krizový štáb. Byla doložena svědectví z několika českých a moravských nemocnic, jež pracovníci štábu navštívili a spáchali zde na zcela bezbranných a nevinných lidech jatka, za něž by se nemusel stydět ani Adolf Eichmann.

Pozdvižení, které tento článek způsobil bylo extrémní. Jeho první vlna proběhla na sociálních sítích a jasně definovala linii mezi vládními loajalisty, kteří zprávě nevěřili a považovali ji za záminku ke svržení vlády, či dokonce za záminku k vyvolání revoluce, a opozicí, která naopak zprávě věřila a vinila vládu z genocidy na vlastním obyvatelstvu. Později se ovšem tento var přenesl i na ulice. Opoziční dav se vydal demolovat budovy státních institucí, na něj ovšem útočili šiky loajalistů a to nejen slovně, ale i pěstmi, kameny a holemi. Zdemolovány byly i první obchody a několik aut bylo podpáleno. Posílené policejní pluky se pokoušely zpacifikovat obě strany, toto úsilí však nebylo příliš úspěšné.    

Za nedlouho byl tiskovým mluvčím Hradu ohlášen mimořádný projev prezidenta republiky k národu, který byl živě přenášen prostřednictvím TV Barrandov. 

„Vážení spoluobčané, nacházíme se velmi nesnadné situaci. Množství obětí zesílené formy choroby Covid-19 je zdrcující, při dodržování všech opatření nařízených krizovým štábem bychom však již za nedlouho měli být schopni jejímu šíření zamezit. Nyní ovšem čelíme ještě další krizi. Tato krize nemá povahu přírodní katastrofy a je takříkajíc stvořená zvůlí člověka, přesněji řečeno některých konkrétních lidí. Jsou mezi námi tací, kteří se stále nevyrovnali se skutečností, že jsem vyhrál prezidentskou volbu. Pro nedostatek jiných termínů jim říkejme například kavárna. Tedy tato kavárna se pokouší využít situace kolem choroby Covid-19 a zvrátit demokratické poměry v této zemi šířením pomluv. Tedy ne jen tak ledajakých pomluv, ale šílených obvinění, která by za normálních okolností byla naprosto směšná, za okolností současných je ovšem lze považovat za zcela bezprecedentní vlastizradu. Ne všichni, kteří těmto obviněním uvěří jsou vlastizrádci, ti, kteří je zlovolně vytváří jimi ovšem jsou a naše policie se postará o to, aby byli tito lidé povoláni k odpovědnosti. Vyzývám všechny občany k návratu do svých domovů, nechť je další postup jen v rukou policie a pořádkových sil. Na závěr mi dovolte ještě jeden nevinný bonmot: Zaslouží si život ten, který postaví se pořádkům mírumilovným? Ne ten si život nezaslouží. Jistě přátelé tušíte, koho myslím. Přeji vám všem poklidný den a pevnou víru a lepší zítřky.“          

Pouliční bitky následně ještě posílili. Ve večerních hodinách nad městem vzplálo mnoho nejrůznějších ohňů a vzplála též redakce časopisu, který vydal ranní výbušnou zprávu. 

DEN DEVÁTÝ 

Na dnešní ráno se Igor příliš dobře nevyspal. Ve městě se hodně střílelo, což Igorovi leckdy znemožňovalo přejít ve spánku do fáze REM, označované též jako paradoxní spánek, jelikož aktivita mozku je stejná, jako při bdění, zatímco frekvence srdeční a dechové činnosti je nepravidelná. Dnes byla sice neděle, přesto byl Igor povolán na mimořádné setkání krizového štábu, což bylo vzhledem k nastalým událostem pochopitelné. Štáb se scházel na tajném místě, aby nebyl rušen neustále probíhajícími násilnými pouličními demonstracemi. Igor příliš nesázel na to, že se na dané místo dostane, ve městě byl šílený zmatek a některé komunikace se během noci přeměnily v barikády. Nasadil si roušku a vyrazil z vchodových dveří ke svému autu, které, jak se ukázalo, bylo zcela zdemolované, pravděpodobně následkem úderů baseballové pálky. V tom se mu ozval telefon, pracovníci štábu ho informovali o tom, že na dané místo se nebude možné dostat po zemi, a že pro něj posílají ozbrojený vojenský vrtulník, který dosedne kilometr od jeho bydliště na vhodném prostranství. Igor se vydal na toto místo. Při procházení ulicemi se ukázalo, že nepokoje během noci nabraly na velké síle. Nejen, že bylo zničeno mnoho objektů, ale na mnoha pevnějších větvích alejových stromů také viseli oběšenci vždy s přivázanou cedulí „vlastizrádce“. Jeden oběšenec mu přišel obzvláště povědomý, když k němu přikročil blíže, uvědomil si, že ho viděl v jedné z nemocnic, které v posledních dnech navštívil. A vzpomněl si též, že jeho obličej viděl i v televizi. No ovšem, byl to MUDr. Kopřiva houpající se zde na provaze v lehkém jarním vánku. Igorovi se na tváři zčistajasna vykouzlil široký úsměv. „Kdo chtěl víc, nemá nic.“ řekl si a vydal se na další cestu.

Po příletu na tajné místo štábu byl Igor uveden do zasedací místnosti v jejímž čele visel černý prapor. Po Igorově příchodu informoval JUDr. Chramosil členy štábu o nešťastné novince.

„Vážení kolegové, mnoho z nás prošlo v minulých dnes množství bolestivých zážitků, vězte však, že předsedkyně našeho štábu MUDr. Alžběta Tůmová byla nucena přinést oběť nejvyšší. Doktorka Tůmová včera za pohnutých okolností zemřela a tento černý prapor je zde vyvěšen na její památku. Výškový dům, ve kterém bydlela, byl neznámými žháři podpálen. Když plameny vystoupaly až do desátého patra, kde se nacházel její byt, a začalo být jasné, že celou její rodinu čeká smrt uhořením, rozhodla se se svým manželem uniknou plamenům zoufalým skokem z okna. Vzali si každý do náruče jedno své dítě a skočili. Jejich těla se roztříštila o asfaltový povrch vozovky pod domem a byla později nalezena mezi těly dalších obyvatel domu, kteří se rozhodli skončit život stejným způsobem. Prosím nyní o minutu ticha na památku doktorky Tůmové i celé její rodiny.“

Po uplynutí minuty nasadil JUDr. Chramosil věcný a formální tón, kterým přešel k dalším důležitým sdělením. „O této nešťastné události byl informován i premiér, který pružně zareagoval a po dohodě s vládou okamžitě jmenoval předsedu nového. Pan premiér zde bohužel dnes nemůže být osobně přítomen, mám od něj ale jmenovací dekret. Do role nového předsedy jsem byl jmenován vy kolego Mickieviči. Pan premiér se omlouvá, že s vámi neměl vaše jmenování možnost prodebatovat ještě před jeho uskutečněním, přesto pevně doufá, že jej přijmete, což jsou jeho slova, která vám zde tlumočím.“

Chramosil předal Igorovi jmenovací dekret, načež se ozval potlesk všech přítomných členů štábu. Igor se snažil utřídit si myšlenky. Jako nový předseda by měl prokázat schopnost rychlého rozhodování a bez velkého rozmýšlení vytýčit plán alespoň na několik dalších dní.  

„Hned jak budu moct tak vyřídím panu premiérovi poděkování za svěřenou důvěru. Úlohu samozřejmě přijímám a věřím, že budu schopen navázat na úspěšné, i když naneštěstí velmi krátké působení paní doktorky Tůmové. Rád bych se nyní vyjádřil k naši současné situaci pokusil se předestřít, jakým způsobem bychom měli postupovat v následujících dnech. Jak všichni víme, politická situace ve státě je extrémně nestabilní, v ulicích probíhají boje a lidé jsou lynčováni. Je to činnost našeho štábu, která se stala středobodem této vyostřené situace. Každý z nás je v ohrožení života, proto musíme vládu požádat o zesílená bezpečnostní opatření. Každý z nás by měl mít svoji ochranku a k dispozici též opancéřované auto, či vrtulník. Budeme nocovat ve střežených vojenských objektech, již ne doma. Co se týče našich utajených aktivit, nesmíme navzdory ztížené situaci polevit. Zbývá nám jen pár dní a náš cíl bude splněn.“

„Jak ale budeme do zbývajících nemocnic a domovů důchodců vstupovat, když na nás může začít při pokusu o vstup začít teď kdokoliv střílet nemocniční personál nevyjímaje?“ zajímal se o praktické aspekty Glaman.

„Vedení nemocnic by mělo být loajální, za řadové zaměstnance ovšem nelze ručit. Ten článek, který o nás byl napsán vznikl jen díky iniciativě některých řadových zaměstnanců. Situace se může nejen kdykoliv opakovat, může se i velmi snadno zvrtnou do ještě kritičtějšího stavu, fyzické útoky na členy našich týmů opravdu nejsou vyloučeny.“ sdílel Glamanovi obavy Chramosil.

„V této souvislosti bych si dovolil předestřít některé naše zatím nevyužité technické možnosti.“ vstoupil do debaty generálporučík Micinka. „Máme v záloze celé naše letectvo, které pravda není velké, ale pro naše účely nám postačí. Není nutné, abychom do nemocnic vstupovali a vystavovali naše mužstvo nebezpečí, vždyť je můžeme bombardovat ze vzduchu. A co na tom, že zahynou i mladší lidé, na které se nesoustředíme. Každá operace má přece své vedlejší efekty. Buď  můžeme zahájit kobercové bombardování nebo na zbývající nemocniční objekty a domy s pečovatelskou službou svrhnout několik půltunových pum, které máme také v arzenálu. Nemáme momentálně strategické bombardéry, které by tyto pumy mohly dopravit na místo určení, jsme však schopni vyjednat výpůjčku od partnerů z NATO.“ Micinkovi se při jeho řeči rozhořívali v očích plamínky radosti a nadšení, Igor jej ovšem přerušil.

„Děkujeme vám za tuto nabídku pane generále, obávám se však, že plošné bombardování není pro naše účely tím úplně nejvhodnějším prostředkem. Těžko bychom takovéto snadno pozorovatelné jednání dokázali mediálně a politicky obhájit. I nadále je nutné pracovat v režimu největšího utajení. Ze stejného důvodu by nebylo vhodné proti domovům důchodců používat ani tankové či raketové vojsko. Nabídka letecké techniky nám ovšem přesto vhod přijde. Mohli bychom naše týmy přemisťovat na určená místa helikoptérami, nikoliv po pozemních komunikacích. Můžeme pak vstupovat do budov skrze dveře na střechách, kde nás bude očekávat vedení nemocnice a eliminujeme tak riziko nepřátelských akcí vůči nám vedených z ulice.“

„A opravdu nemáme obklíčit budovy nemocnic tankovými prapory?“ ujišťoval se ještě Micinka.          

„Nebude to nutné.“ odpověděl Igor. „Koneckonců tanky budou zřejmě třeba na obranu vládních budov a pro rozhánění násilných demonstrací, což ovšem není v naší kompetenci, ale v kompetenci vlády.“  

 DEN DESÁTÝ 

Zatímco ve městech zuřily boje na barikádách proti nimž se snažila zasahovat armáda, na některých místech za pomoci obrněnců, hasičských děl, slzného plynu a gumových střel, jinde ovšem za pomoci střel ostrých a dokonce s pomocí tanků; vrtulníky s komandy hrdlořezů vedené Glamanem se rozletěly do všech koutů republiky, aby na nevinném obyvatelstvu v důchodovém věku dokončily své dílo smrti pod zástěrkou snahy o experimentální léčbu. A to se jim dařilo. Během jediného dne byla postřílena zbývající část důchodců, kterou by mohl nepěkným způsobem napadnout nový koronavirus Covid-19 a nemalému procentu z nich přivodit pomalou a bolestivou smrt. Po výsadcích operativních následovaly výsadky týmů hrobaře Luba, který měl i nadále na starosti otázky pohřbívání, hromadných hrobů a především zahlazování stop. Igor během dne shromaždoval v krizovém štábu průběžné zprávy o plnění denních cílů a vypracovával report pro ministerstvo zdravotnictví.

„Dnes je to poslední den, kdy počet úmrtí na Covid-19 ještě poroste, během dnů dalších se bude situace postupně vylepšovat.“ sděloval Igor JUDr. Chramosilovi, který mu v práci pomáhal.     

„To je dobře. Začíná nám to všem přerůstat přes hlavu. Míra celkového rozvratu je zcela bezprecedentní. Mám obavy, že konečný cíl, který jsme si vytýčili, a sice rozjet co nejdříve ekonomiku a minimalizovat hospodářské ztráty, bude výrazně kompromitován vlivem probíhajících nepokojů. I kdyby se z důvodů skokového vylepšení úmrtnosti na Covid-19 a pulmo explosio vláda usnesla na znovuobnovení ekonomického chodu, myslíte, že to bude vzhledem k válečnému stavu, který panuje na ulicích, vůbec co platné?“ zatvářil se Chramosil skepticky.

„Nebojte se kolego Chramosile, lidé pouze čekají na několik dobrých zpráv a když je dostanou, uklidní se. První dobrou zprávou bude zvládnutí virové epidemie. Druhou bude ustavení nezávislé vyšetřovací komise, která se bude zabývat objasňováním obvinění zveřejněných v tom nešťastném článku. No a třetí dobrou zprávou bude zjištění, že ve velmi malém rozsahu se opravdu nějaké trestné činy odehrály, a že je nalezen i viník. Obviněn z nich bude Lubo. Vytvoříme případ, ve kterém bude figurovat jako podvratný sabotérský živel, který jednal bez vědomí krizového štábu a plnil si v našich barvách nějakou svoji soukromou kriminální agendu. Lubo bude zatčen a uvězněn na doživotí. Obyvatelstvo bude mít svého lumpa a my se osvobodíme ze stínu podezření. Vymyslet tento případ proti Lubovi bude váš úkol pane doktore. Máte mnohaletou advokátskou praxi a vynikající konexe. Budete to schopen dát dohromady?“ ptal se Igor.

Chramosilovi se vrátil do tváře optimismus a potvrdil Igorovi, že mu tento postup dává smysl a že bude schopen takovýto případ zkonstruovat. Poznamenal též, že v rámci tohohle scénáře vidí určitý prostor na otevření pramene nových příjmů, jež by se mohl rozproudit jako výsledek vydírání Lubovi rodiny, která by snad měla být poměrně zámožná.           

 DEN JEDENÁCTÝ AŽ DVACÁTÝ

Bylo dokonáno, valná většina populace v rizikovém věku byla mrtvá. Statistiky další den ukazovaly jen velmi malý počet úmrtí na koronavirus a další dny pak mrtví přestali přibývat úplně. Ve srovnání s mnoha evropskými zeměmi i Amerikou, kde byl smrtící vir stále na vzestupu, bylo možné konstatovat, že šíření nákazy bylo v České republice jako první zemi světa opravdu zvládnuto, byť za cenu nemalých občanských nepokojů. Vláda v krátkém sledu uvolnila všechna opatření přijatá za účelem zamezení šíření nemoci a ekonomický život země se rychle vrátil do původních kolejí. Společnost si z udělené lekce vzala nemalé ponaučení. V prvé řadě byl znovuobnoven trest smrti. Ve zrychleném soudním řízení byly k tomuto trestu odsouzeny dvě osoby. První z nich byl Lubo, který byl uznán vinným z vraždy prvního stupně spáchané na jistém pacientovi Brněnské nemocnice jako součást vyřizování si účtů s místním podsvětím. Druhým odsouzeným byl šéfredaktor opozičního týdeníku, který otisk svědectví MUDr. Kopřivy. Šéfredaktor byl odsouzen na smrt za vlastizradu. Vykonání rozsudku nad oběma obviněnými bylo symbolickou tečkou nad podtrhující lokální vítězství nad globální pandemií. Krizový štáb byl rozpuštěn. JUDr. Chramosil se vrátil ke svému podnikání a založil několik dalších úspěšných bezpečnostních agentur. MUDr. Glaman byl jmenován hlavním hygienikem České republiky. Igor rozjel velmi výnosné podnikání s hydratačními mastmi, rouškami a dalším zdravotnickým materiálem. Generálporučík Micinka byl jmenován do nejužšího vedení NATO jako expert pro boj s biologickými zbraněmi hromadného ničení.