MANIFEST EFILISMU. Část 2: Politika

Civilizace se nachází na rozcestí. Máme se dál rozmnožovat či světovou populaci snížit na environmentálně únosnou mez nebo se pokusit jako druh zcela vyhynout? A jaké jsou naše možnosti v rámci soudobých politických systémů?    

Předchozí díl této série byl zakončen argumentem ukazujícím, že s životem je inherentně propojeno utrpení, které by nevzniklo, pokud by nevznikl život. Život sám pak nemá žádný kosmický smysl a utrpení, které produkuje nemá žádný „vyšší“ význam. Lidské bytosti mají proto morální povinnost za žádnou cenu nedopustit replikaci života do dalších generací. Primárním etickým úkolem lidstva je tedy zajistit své vlastní vyhynutí. Neglorifikujme utrpení, ale skončeme jej. V následujících odstavcích zasadím tento cíl do politického kontextu a také se pokusím nastínit kroky, které by mohly dopomoct k jeho dosažení.  

Pro-natalistický bias

V naprosté většině jedinců dřímá velmi silný pro-natalistický bias, který je založen našem evolučním původu. Lidé s natalistickým názorem budou s větší pravděpodobností replikovat své geny do dalších generací, které budou natalistickým instinktem opětovně zatíženy, a navíc budou také vystaveny pro-natalistické indoktrinaci ze strany rodičů a celé společnosti. Lidský impulz v určitém věku plodit je z fylogenetického hlediska extrémně primitivní. V lidském prožívání se tento impulz manifestuje jako touha po biologickém dítěti, jež nabývá podoby pocitové (touha kojit, vychovávat, ovládat atd.), bývá ovšem reprezentován i pseudoracionálními úvahami (dítě má převzít mojí firmu, dítě se má podílet na rozvoji lidstva, dítě pomůže národnímu hospodářství atd.) či dokonce jako strach ze smrti (dítě zajišťuje mému životu smysl, díky dítěti se stávám nesmrtelným atd.). Někdy se setkáváme s interpretací vlastního reprodukčního impulzu abstraktnějším výrazivem; lidé například zažívají blíže neurčený pocit naděje, jež je pohledem na dítě permanentně a neodbytně přivozován. Tato interpretace je obzvláště bizarní, když si uvědomíme, že ono dítě za několik desítek let zemře a vše, co kdy milovalo, čeho se kdy dotklo, a co kdy vytvořilo dříve nebo později zanikne, a dříve nebo později zanikne celé lidstvo, ať chceme nebo ne. Sumarizaci často uváděných důvodů plození popisuji v tomto článku. Všechny tyto udávané důvody jsou reálně velmi zřetelně egoistického původu, tedy ničím jiným, než „zájmem“ genů opustit umírající tělo a přesídlit do nové generace. Předpokládám, že racionální, etická motivace neplodit je výsledkem kulturního pokroku a do naší genetické výbavy se doposud nikterak nepromítla.

Systémová podpora množivosti

Individuální pro-natalistické biasy se následně kumulují do širšího kulturního prostředí. Většina lidských společností vždy byla a je uspořádána do podoby opresivně natalistických nátlakových skupin. Je známou skutečností, že totalitní režimy se snaží páry v plodném věku silně motivovat, či dokonce nutit, k vyplození co největšího množství dětí, a to zejména pro potřeby armády, jež je zapojena do expanzionistických vojenských projektů. Stimulace porodnosti pro militaristické potřeby pak byla zvláště patrná například v nacistickém Německu či Sovětském Svazu. Pro-natalistický bias je ovšem samozřejmě přítomný i v systémech demokratických. V rámci demokracie je každý společenský sektor pobízen k produkci nových bytostí, jejichž úkolem bude pokračovat v započaté agendě, ať už se jedná o státní či soukromou sféru. Noví dělníci, učitelé, lékaři, policisté a všichni ostatní nahrazují ty, kteří odešli do důchodu. Pokud by se tak nedělo, příslušné profese, pracoviště, útvary či sekce by zanikly, což ovšem není v zájmu těchto entit. V širším smyslu pak lze prohlásit, že demokracie, která je oddána myšlence plození, vždy politicky převáží demokracii, která plození opustí. V demokratických společnostech ovšem není nátlak na plození realizován v podstatě explicitním nařizováním, jako v režimech totalitních, nejčastěji jsou využívány metody finanční stimulace. Dojde-li k poklesu porodnosti, vlády prostřednictvím finančních pobídek v zájmu navýšení replikace často intervenují a to dokonce i v případech, kdy je populační základna země již nadkriticky hypertrofována. K tomuto lze doplnit několik příkladů. Na začátku nového tisíciletí se například v dramaticky přelidněném Japonsku vyskytly obavy, že porodnost 1,33 dítěte na matku způsobí populační propad ze 127 miliónů v roce 2002 na 101 miliónů v roce 2050 a 64 miliónů v roce 2100. V reakci na tyto obavy zahájila japonská vláda program „1+1“ s rozpočtem 3,1 miliard jenů zaměřený na přesvědčování manželských párů k tomu, aby zplodili ještě jedno dítě navíc (Watts, 2002). Austrálie v roce 2004 vyhlásila tzv. rodinný balíček podpořený 13,3 miliardami australských dolarů, který australský ministr financí doprovodil prohlášením: „Jako dodatek k jednomu dítěti pro manžela, jednomu dítěti pro manželku by Australané měli doplnit také jedno dítě pro vlast“. Za zmíňku stojí také Maďarsko, jehož premiér Viktor Orbán představil v roce 2019 ambiciózní porodní plán obsahující mnoho typů podpor pro rodiny s dětmi, garantovaná a dotovaná místa v jeslích i školkách, či umožňující získat ženám, které se vdají do 40 let věku, výhodné půjčky, jež po porození třetího dítěte již nebude nutné splácet. Mladý pár, který se rozhodne mít tři nebo více dětí a pořídí si byt a auto, může díky státnímu programu ušetřit v přepočtu celkem až tři miliony korun. Netřeba dodávat, že životní prostor všech těchto tří zmíněných zemí je již dnes velmi hustě osídlen, téměř veškeré jeho lesy byly vykáceny, aby uvolnily místo lidským sídlům a infrastruktuře.

Vedle příkladů těchto „krizových porodních plánů“ probíhá téměř ve všech zemích standardní natalistická politika, která například v ČR zahrnuje několikaletou mateřskou dovolenou, peněžitou pomoc v mateřství a další amorální systémové výhody, které mají jediný důsledek: rození více lidí a tedy vznik utrpení, tam, kde by jinak žádné neexistovalo. Čtenáře jistě napadne i opačný příklad Číny, která zavedla tzv. „politiku jednoho dítěte“. Takovéto opatření ovšem bylo zavedeno pouze jako dočasný korektiv rekordního přemnožení, které ohrožovalo stabilitu společnosti a jejího politického systému. Cílem tohoto opatření tedy rozhodně nebyla snaha natalistický bias překonat, pouze dosáhnout stavu maximální možné ale zároveň dlouhodoběji udržitelné početnosti.   

Nové společenské téma

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem se může jakákoliv naděje v usměrněné a plánované vyhynutí lidstva jevit jako zcela nerealistická. Není tomu tak. Morální povědomí moderních lidí se zlepšuje a po světě působí již celá řada anti-natalistických sdružení zapojených do klimatického aktivismu, jež získávají podporu od známých mediálních a politických osobností.  Kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortez veřejně zpochybnila morálnost přivádění nových lidí na svět; komentátor Bill Maher prohlásil: „nevím o lepším daru pro naši planetu, než do ní napumpovávat méně lidí“;  princ Harry sdělil médiím, že kvůli přírodě nehodlá mít se svojí ženou Meghan více než dvě děti, a našlo by se i mnoho podobných sdělení od dalších světově známých osobností.

Stále silnější hlas ve světě získává hnutí „Voluntary Human Extincion Movement", které hlásá kompletní fázované vyhynutí lidské rasy jako nejoptimálnější řešení otázky lidského utrpení a environmentální degradace. Podobně hnutí „A Birth-Strike Movement“ podporuje mladé lidi v rozhodnutí nemnožit se. Téma se začíná prosazovat ve významných světových médiích, následně uvedu jen několik příkladů z poslední doby, které lze snadno dohledat při zadání uvedeného názvu do vyhledavače. New Yorker otisk článek: „The Case for Not Being Born“; NBC News:“Science proves kids are bad for Earth. Morality suggests we stop having them"; opět New Yorker: “Would Human Extinction Be a Tragedy?"; menší ale také známé periodikum FastCompany uvedlo videokomentář: „Why Having Kids Is the Worst Thing You Can Do for the Planet.” Tyto reportáže jsou samozřejmě jen špičkou ledovce mnoha reportáží dalších, všech ale jednoznačně poukazujících na skutečnost, že téma dobrovolného lidského vyhynutí může dříve nebo později přejít do samotného politického procesu. Určité návrhy na politická řešení našeho vyhynutí v každém případě již existují. Od bioetika Travise Riedera z Johns Hopkins University až po popularizátora vědy Billa Nye jsou slyšet názory, že na lidi, kteří svými rozhodnutími plodit způsobili až příliš mnoho utrpení, tedy přivedli na svět větší množství dětí, by měly být uvaleny speciální daně a sankce.

Nová politická filozofie: Kontraceptivismus a univerzální anti-scentio-produktivismus.

Jaké postupy si v blízké nebo vzdálenější budoucnosti si tedy lze alespoň do jisté míry reálně představit? Má být ve prospěch vyhynutí lidstva dokonce omezena lidská svoboda plodit? Jak potřebná anti-reprodukční opatření provést, aby jimi nebyly zasaženy také samotné již narozené děti? Všechny tyto otázky budou muset zkoumat panely ekonomů, psychologů a etiků. Já sám jistě nemám zcela definitivní představu. Určité hrubé obrysy si ovšem přesto dovolím načrtnout a to ve čtyřech pracovních kapitolách.

1. Informování, vzdělávání a propaganda

Je naprosto klíčové, aby lidé pochopili, jak dramatického zla se přiváděním nové bytosti na svět dopouštějí. Škoda způsobená nově narozené bytosti je nezměrná. Existuje určitá klasifikace lidského utrpení, která jej dělí do tří teorií: hédonistické teorie, teorie naplňování potřeb a teorie objektivních úspěchů. Detailnější popis lidského utrpení ovšem není součástí tohoto článku (pozn. LZ: částečně se s ním lze seznámit v předchozím díle tohoto manifestu, větší prostor mu bude věnován v díle následujícím). V jistém smyslu lze přivedení nového člověka na svět přirovnat dokonce k vraždě, jak argumentuji zde. Výchova k antinatalismu by měla být započata už na základních školách v rámci výuky etiky, která by byla nově zahrnuta do výukových programů. Na školách by měl být vyučován scientismus a z něj vyplývající ateismus radikálně odmítající iluzorní útěchu v konceptu posmrtného života. Explicitně by měla být potlačována pověrčivost a tzv. magické myšlení, které navozuje představu kosmické spravedlnosti. Na středních školách by se pak studenti seznamovali s teorií vědomí, otázkami smyslu existence respektive jeho absenci a otázkami absence smyslu utrpení. Zároveň by byla zdůrazňována nutnost utrpení ve světě maximálním možným způsobem snižovat. V posledním ročníku střední školy by byla vylíčena amorálnost lidského plození a jak se pohled na ní v průběhu lidské historie vyvíjel (od Sofoklésa, přes Voltairea, Flauberta, Schopenhauera a další, až k filozofům dnešním, jako je Parfit či Benatar). Analyzovány by byly i nejrůznější distinkce v jednotlivých pohledech - zatímco někteří autoři chápali zplození nové lidské bytosti jako jako tu nejčistší esenci zla, jiní jej vnímali spíše jako projev beznadějné lidské ignorance. Na vysokých školách humanitního zaměření a do jisté míry též na školách přírodních věd by dominovaly katedry antinatalismu, které by kromě příspěvků k výuce vysokoškolských studentů  pořádaly také přednášky pro širokou veřejnost. 

Ve veřejném prostoru by bylo zakázáno znázorňování motivů parazitujících na pro-natalistickém biasu, tedy například reklam cestovních kanceláří ukazujících relaxující rodiny s malými dětmi, či reklam kosmetických a farmaceutických firem znázorňujících těhotné ženy, rodiny s dětmi a tak podobně. Z veřejného prostoru by byly odstraněny sochy jakkoliv propagující plození dětí či malby odkazující na totéž (tím nejsou míněny reklamy se sexuálním podtextem). Repertoár rádií a televizí by se zaměřoval na uměleckou produkci objasňující konzumentům těchto médií výhody bezdětného života a nepřijatelnost přivádění na svět nových, nevinných bytostí. Hvězdy pop kultury a sportu (u nás hlavně kopané) by získávaly v médiích prostor, aby vyjádřily své antinatalistické přesvědčení a podpořily fanoušky k přijetí stejných postojů.  

2. Eliminace natalistických pobídek

Jak bylo zmíněno výše, prakticky všechny země světa podporují plození leckdy velmi štědrou sadou výhod a finančních pobídek. Tato politika by doznala přímo seismické změny.

Finanční pobídky jako způsob podpory množivosti fungují, jak dokládají mnohé dokumenty, a jejich redukce by proto měla svůj nezanedbatelný efekt. Pozoruhodný témě laboratorní pokus proběhl ve finské obci Lestijärvi, kde byl v roce 2013 zaveden tzv. „baby bonus“ ve výši 10 000 euro, jako opatření s cílem podpořit porodnost. Tato pobídka více než zdvojnásobila počet každoročně narozených dětí ve srovnání s předchozím stavem. Finanční pobídky zabírají také v Estonsku. Estonská rodina se třemi dětmi dnes získává 520 euro měsíčně a také nejrůznější jednorázové bonusy za úspěšně dokonaný porod. Politika konstantního zvyšování odměn úspěšně realizované plodnosti v Estonsku započala v roce 2004, kdy byla průměrné množství dětí na matku 1,33, zatímco v roce 2018 tomu bylo již 1,67. Nebylo by metodologicky správné vyvozovat z této relace kauzální vztah, přesto si myslím můžeme dovolit prohlášení, že jistý pozitivní vliv na porodnost zavedení těchto pobídek v Estonsku mělo. Z našeho prostředí známe generaci tzv. Husákových dětí, které se začaly rodit po zavedení nových přídavků na děti, jež se postupně zvyšovaly v letech 1968, 1972, 1979, 1982 a 1986, vedle čehož bylo možné získat od roku 1973 také výhodné novomanželské půjčky. Také zde nemůžeme stanovit přímou kauzalitu, ještě nesprávnější by ovšem bylo ji vyloučit.

Finanční příspěvky by tedy byly radikálně omezeny, nebylo by ovšem možné je zrušit docela, aby nebyly ve větší míře poškozeny děti narozené těmto rodičům. Odebírání dětí chudým rodičům pro jejich neschopnost je zabezpečit by byl jedním z nutných důsledků kontraceptivismu a univerzálního anti-scentio-produktivismu, který by na jednu stranu správně trestal nezodpovědné rodiče, na druhou ovšem také poškozoval jejich narozené děti. Vzhledem k silnému antinatalistickému signálu by byl tento institut zachován, kvůli jeho negativním aspektům by ovšem nebylo žádoucí, aby se odebírání dětí dělo v masovějším měřítku. Výše mateřské podpory by byla stanovena v závislosti na zjištěních o konkrétních jejích dopadech na velikost rodiny, výsledné materiální zaopatřenosti dětí daných rodin a počtech dětí, které bylo nutné chudým rodinám odebrat.  

Výrazně zpoplatněna by byla asistovaná reprodukce neplodným párům. Umělé početí by alespoň v ČR mělo vyjít minimálně na 50 miliónů Kč příjmu pro státní rozpočet. Fanatická touha dosáhnout vzniku nového člověka, čímž mu způsobit nezměrné utrpení a to dokonce i přes vlastní neplodnost, by musela být vykoupena zprostředkováním dobra pro velké množství již existujících bytostí a pro celou společnost.  

3. Zavedení antinatalistických pobídek.

Ústřední myšlenka této kapitoly by se týkala usnadnění a propagace adopcí osiřelých, opuštěných nebo odebraných dětí, které jsou deprivovány o láskyplné prostředí, které v nízkém věku (respektive jakémkoliv věku) kriticky potřebují. Usnadnění a propagace adopcí ovšem zabezpečí také realizování přirozených mateřských potřeb většiny lidí, které nelze úplně snadno substituovat. Jak bylo zmíněno výše, lidé z evolučních důvodů po dětech touží, a přestože dosáhnou racionálního závěru, že plození vlastních nových dětí je vůči těmto dětem extrémně kruté a morálně zcela nepřijatelné, ona prostá touha mít děti s tímto zjištěním neopadne. Částečně naplněna může být péčí o domácí mazlíčky nebo jiné lidi v nouzi, nejlépe ji ovšem bude možné zajistit prostřednictvím péče o děti, které nemají rodiče. Adopce tedy nejlepším možným způsobem vyřeší emoční strádání opuštěných dětí a „opuštěných“ rodičů, a proto by měly být společností uznány jako jeden z nejdůležitějších principů naplňujících proces fázovaného vymírání a redukce utrpení. Adoptivní rodiče by měli být také podporováni prostřednictvím daňových úlev a valná většina materiálního zabezpečení adoptovaných dětí by měla být financována ze státního rozpočtu.

V obchodech a lékárnách by měla být jakákoliv antikoncepce dostupná zcela zdarma, nejen však na těchto místech, ale také v automatech povinně instalovaných v každém bytovém domě, na zastávkách MHD, v hotelích, studentských kolejích a restauracích, barech a pochopitelně také v nejrůznějších tanečních klubech a diskotékách. Existují odhady, které tvrdí, že až 40% početí nastává neplánovaně, jako nezamýšlený efekt nechráněného sexu, zvýšení dostupnosti antikoncepce proto může vést k výraznému propadu porodnosti (z určitého množství rodičů neplánovaných by se v průběhu let stali rodiče plánovaní, proto by samozřejmě nebylo možné doufat v pokles porodnosti o celých 40%). Zdarma by měly být prováděny také případné klinicky asistované potraty, pro případ, že by k nechtěnému početí došlo. Potratové kliniky by se také měly vyskytovat v každém větším městě. Zde by se také prováděly sterilizační zákroky, jež by byly finančně vysoce odměňovány. Zcela zdarma by měly být také testy těhotenství. 

Další opatření v této kapitole by se týkalo politiky zaměstnanosti - stát by neposkytoval pracovní místa pro lidi s více než dvěma dětmi, naopak by byl povinen zaměstnat bezdětného člověka (či adoptivního rodiče) pokud ten by se ocitl v soupeření o dané pracovní místo s biologickým rodičem jednoho dítěte.

4. Licence a sankcionování

Liberální myslitel John Stuart Mill se ve svém díle „Principles of Political Economy“ vyjádřil v tom smyslu, že za určitých podmínek by měl mít stát možnost zasahovat do reprodukčního rozhodování rodičů. J. S. Mill byl advokátem reprodukčních restrikcí založených na hmotném zabezpečení rodiny. Rodině, která by dítěti nemohla zajistit adekvátní materiální podmínky, by mělo být státem reprodukční právo odňato. J. S. Mill argumentuje, že stát má povinnost zajistit strádajícímu dítěti potřebné zázemí, neměl by ovšem zároveň ospravedlňovat jeho rodiče, kteří zplozením dítěte vznik daného závazku způsobili. Tvrdí zároveň, že stát má primárně morální a sekundárně by měl tedy mít i právní povinnost zajistit, aby se chudé děti do společnosti nerodily. Nejsem zcela přesvědčen o tom, že by měli být chudí lidé sterilizováni, lze si to ovšem představit u osob projevujících antisociální chování – zejména vězňů a narkomanů. Zároveň by měla být tato procedura povinná u lidí obtěžkaných negativními genetickými predispozicemi, u kterých by hrozilo riziko, že přivedou na svět dítě, které by bylo vlivem genetického poškození vystaveno utrpení řádově ještě vyššímu, než dítě zdravé.

Podobně, jako to udělala v minulosti Čína si lze si opět představit licencování povolených porodů z počátku na dvě děti, analogicky k dalším typům licencí, která stát vydává, nastává-li v nějakém procesu situace ohrožující zdraví, či život. Vstupem nového dítěte na svět okamžitě nastávají situace ohrožující jeho život. Malé dítě může zemřít doslova každým momentem, množství porodů by tedy licencováno na tomto základě být mělo. S tímto náhledem jsou konzistentní také některé východní myšlenkové směry. Spirituální Guru Acharya Prashant například tvrdí, že přivedením dítěte na svět se jeho rodiče dopouštějí ohromného zločinu, jelikož tím způsobují rozšiřování utrpení, které by jinak vůbec nenastalo. Rodiče se vůči svému dítěti stávají celoživotními dlužníky, jejich povinnost se dítěti absolutně obětovat představuje sankci, která je na ně za jejich zločin uvalena. Pokud celé své bytí neobětují maximální snaze o to, aby bylo jejich dítěti co nejlépe, pak je jejich zločin proti principu dobra hned dvojnásobný.

Za porušení kvóty by byl otec dítěte finančně sankcionován. Finanční sankcionování matky by nebylo uplatňováno, jelikož by mohlo mít dopad na materiální potřeby již narozeného dítěte. Pokud by i přes toto zmírnění nastala situace materiální nouze, pak by muselo být v krajním případě dítě sociální službou matce odňato a určeno k adopci. Lidé nad 40 let věku by pak získávali licenci pouze na jedno dítě, jelikož z důvodu pokročilého věku rodiče, by hrozilo více dětem osiření již v nízkém věku, čehož neblahým důsledkem by byla opět zvýšená míra utrpení těchto dětí. Naopak, lidé mladší 26 let věku by neměli licencované porody žádné a to na základě jejich osobnostní nevyzrálosti, která by pro jejich potenciální dítě mohla reprezentovat riziko značného emoční břemene (lidé, kteří ještě nevyrostli z diskotékového věku nemohou ani vzdáleně představovat rozumné rodiče).  

A nakonec, dotazování se ženy na to, jestli má či zda-li plánuje děti by bylo považováno za „harassment“, jež by byl trestán podobně, jako je již nyní trestáno sexuální obtěžování.