MANIFEST EFILISMU. Část 1: Diktatura DNA

Povinností všech morálně jednajících bytostí je zabezpečit, aby byla biochemickému agentovi zodpovědnému za veškerou brutalitu, kterou kolem sebe vidíme, tedy DNA, odebrána schopnost jednat. Tento článek ukazuje, jak to udělat. 

DNA je replikační skript, jehož funkčnost je odvozena z fyzikálních respektive biochemických zákonů. Jeho existence není nijak morálně podmíněna, stejně tak, jako není morálně podmíněna existence galaxií, atomů nebo oceánů. Výsledkem existence DNA jsou ovšem takové stavy hmoty, které již morální kapacitu nabývají. Konkrétně, existence DNA, alespoň na této planetě, přivozuje průběžně již zhruba čtyři miliardy let mučení možná triliónů organismů, jež díky DNA vznikly a vznikají, jsou nuceny procházet nejrůznějšími stavy deprivace, jež je motivují k akcím zacíleným na zachování vlastního života, načež tyto organismy zanikají. Ještě před svým zánikem je ovšem DNA přiměje k replikaci do dalších generací, čímž je kontinuita mučícího cyklu zachována.

A o mučení se opravdu jedná – podstatou živé existence je nutnost permanentního unikání před nepohodlím. Nečinnost přivozuje velmi rychlou smrt. U člověka se například pocit hladu dostavuje už po několika hodinách a je tedy třeba téměř neustále jíst, tedy potravu shánět (není zde samozřejmě myšlena triviální návštěva obchodu s potravinami), tedy se vystavovat konfliktům, konkurenčnímu boji a všem psychickým i fyzickým rizikům s těmito aktivitami spojeným. Analogický proces je nutné realizovat také při uspokojování všech dalších potřeb známých z Maslowovi tabulky (když budeme nadále mluvit jen o člověku).  Ve jménu naplňování svých potřeb je člověk kontinuálně mrzačen. Při vyhodnocování nakolik dramatická je role deprivace v životě lze referovat k této souhrnné studii, která ukázala, že strach ze stavů deprivace se v lidském jednání promítá mnohem silněji, než cokoliv, co by se dalo označit za motivaci pozitivní a to napříč všemi psychologickými fenomény. Jedná se o fenomény například v oblasti vztahů a interakcí, emocí, učení, vývoje, sociální podpory, procesování informací, paměti, stereotypů, formování dojmů, zdraví či sebepojetí. Boj o přežití tedy opravdu podobu mučení má a to bez ohledu na velikost materiálního bohatství, jímž člověk či daná společnost disponuje. Není bez zajímavosti, že míra sebevražednosti je mezi bohatými celebritami vyšší, než v běžné populaci. Poruchy DNA pak produkují ještě katastrofálnější důsledky pro život, než projevy zdravého DNA. Existuje velké množství vrozených predispozic, které s poškozeným DNA souvisejí, od tělesných deformací, přes poruchy mentální až například po rakovinu, jež obvykle přivozuje extrémní utrpení. 

Boj o naplňování potřeb je přímým požadavkem DNA skriptu sídlícím v každé bytosti, životní prožitky jsou ovšem negativně zasahovány také mnoha dalšími činiteli. Člověk se snadno stane obětí úrazu či nemoci, která může mít dramaticky negativní vliv na jeho standardní stav bytí. Faktorem je také prosté působení času, který se projevuje postupnou tělesnou a mentální degradací organismu s níž se pojí stále zesilující míra bolesti. Bolest obecně, a to psychická i tělesná, provází člověka již od samotného narození a její intenzita je nesrovnatelně silnější, než intenzita symetricky opačné slasti. Také její výskyt je mnohem frekventovanější, existuje dokonce i bolest chronická, která ovšem nenachází svůj opak v chronické slasti – něco takového jednoduše neexistuje

Dalšími přispěvatelem k tomu, co nazýváme mučící cyklus je skutečnost, že prodělaná utrpení ve skutečnosti nemají vůbec žádný kosmický (či karmický) smysl. Člověk se narodí, celý život se strastiplně pokouší unikat deprivaci, načež zemře, aniž by bylo celé jeho martýrium vykoupeno finálním, spravedlivě nalezeným dobrem. Fenomén smrti a skutečnost, že vyměřený čas každého života je dosti limitovaný, představuje pak pro vědomé bytosti traumatizují představu, která sama o sobě k mučícímu cyklu svým dílem přispívá. Jde dokonce o natolik traumatizující fakt, že většina lidí před ním raději uniká do světa fantasií o božských imaginárních bytostech, které v těchto představách efekt smrti anulují respektive implantují smrt do našich životů pouze jako jakousi bránu na cestě do světa nekonečné blaženosti. Ochota většiny lidí raději žít v iluzi nesmrtelnosti, než se podívat realitě přímo do očí, ukazuje sílu děsu vědomých bytostí z neexistence a z absence smyslu jejich života v plné síle a hypotézu o destruktivní diktatuře DNA může jedině podporovat. Je samozřejmě opět nutné si uvědomit, že zatímco hostitel je tomuto veškerému mučení vystaven, samotná DNA v něm přebývající žádné negativní stavy jakožto nevědomá entita nezaznamenává.     

Prakticky jediná zdánlivá obrana proti podstatě tohoto mučícího cyklu, jejíž jádro tvoří zmíněná deprivační dialektika, je představována eventualitou realizování pozitivních zkušeností. Tento argument je ovšem pouhým logickým klamem. Všechny formy „pozitivních zkušeností“ jsou totiž jen dočasně úspěšnou fází deprivační dynamiky. Představují je například aktuální stavy nasycení, které ovšem v několika dalších hodinách opět pominou, jak již bylo řečeno, deprivace je obnovena a nutnost opět se vystavit všem negativním faktorům v boji o novou potravu opět vyvstává (a opět, i zde má příklad jídla ilustrovat všechny ostatní existující potřeby). „Pozitivní zkušeností“ je tedy pouze dočasný úspěch při vyhýbání se stavům potenciálně horším a nejhorším. Pokud bychom měli být výrazově korektní, nelze nikdy mluvit o zkušenosti pozitivní, ale zkušenosti relativně méně negativní. Tato tzv. „pozitivní zkušenost“ navíc nikterak neruší výsledek předchozích zkušeností negativních a není proto možné připustit, že by její existence jakkoliv ospravedlňovala děsivý průběh celého DNA experimentu, jenž po sobě zanechal triliony mrtvých, zmrzačených a zmučených bytostí.

Replikátor DNA, jehož existence si stavy mučícího cyklu přirozeně vynucuje, uplatňuje pro své zachování dva základní principy.

1. Přebývání v již existující bytosti .
2. Přinucení této existující bytosti k replikaci tj. vytvoření nového hostitele, jehož funkcí je poskytnou dočasné nové útočiště, než dojde k replikaci další.    

DNA replikátor je nucen prostřednictvím mučení (nutnost shánění jídla atd.) donutit svého hostitele k zachování vlastní existence. Úspěšnější konfrontace s důsledky tohoto mučení zabezpečuje vyšší replikační šance a v dlouhodobém horizontu, též převahu těch genů, které modelují svého hostitele do operabilně efektivnější formy v závislosti na proměnách okolního ekosystému, čemuž se říká evoluce.  DNA tedy má své replikační „zájmy“ k nimž využívá hostitele, jež vystavuje mučícímu cyklu, který je pro dosažení „zájmů“ DNA nutný (pojem „zájmy“ je zde myšlen metaforicky, přestože hostitelé v podobě lidí vědomí jsou, DNA samotná není vědomým aktérem, správněji by tedy mělo být zdánlivě zacílené chování DNA replikátoru popsáno nikoliv pojmem „zájem“, ale slovy „jako by měl zájem“). Do jisté míry lze situaci připodobnit ke scénáři, ve kterém by nevědomý robot nějakým požadovaným směrem kormidloval otrokářskou galéru, jíž by vesly poháněli vědomí otroci robotem bičovaní, čímž by je nutil k tomu, aby se do vesel vůbec opřeli a zabrali pak co nejvíc.  

Na stole je tedy otázka, jakým způsobem je možné minimalizovat respektive eliminovat škody napáchané DNA na svých hostitelích. DNA je nutně spjata s živou hmotou, zamezení působení DNA je tedy možné pouze prostřednictvím zrušení živé hmoty, na kterou je navázána. Tento úkol lze koncepčně uchopit několika způsoby. 

Logickou odpovědí může být vražda a sebevražda. Variantu vraždy ovšem nelze připustit, jelikož s jejím provedením nezanikne pouze DNA, ale i konkrétní její hostitel, jenž má ovšem, jako vědomá bytost, určitý morální status a otázku jeho již existujícího bytí proto nelze na nikoho delegovat. Ani sebevražda není řešením optimálním. I v případě sebevraždy dojde ke zničení DNA, to je ovšem vykoupeno obrovskou cenou, kterou je anihilace vlastního já. Zde proto nabádám k umírněnosti. Pokud mučící cyklus nenabývá zcela zásadních extrémů, pak bude únik z něj prostřednictvím sebevraždy až příliš nákladnou alternativou. Jinými slovy, pro již existující lidi je pozdě, vymanit se působení DNA lze pouze za cenu ztráty života, což je náklad v pravdě extrémní a ve většině situací proto nepřijatelný. Dřívější dobrovolný odchod z tohoto světa také ve skutečnosti nepopírá modus operandi DNA, který sám se vyznačuje tím, že nemilosrdně zabíjí. Mrtvých už bylo dost, nepodlehněme klamu a nestavme se proti brutalitě DNA používáním jejích vlastních prostředků. 

Elegantnější řešení spočívá v adresování bodu 2 výše.  Jako hostitelé jsme schopni mobilizovat naši vědomou kapacitu a zamezit tendencím, kterými nás DNA směřuje k uskutečnění bodu 2, tedy replikaci. Jinými slovy, jako hostitelé nejsme reálně schopni překonat první cíl DNA, jímž je zachování vlastního života, dokážeme však díky získané racionalitě vzdorovat cíli druhému, kterým je vytvoření nového hostitele. Jak je možné, že se dokážeme vzepřít? Evoluce nás vybavila racionalitou, díky níž se nám v některých aspektech daří lépe vzdorovat mučícímu cyklu a dosahovat větší replikační úspěšnosti, vedlejším „nezamýšleným“ efektem vývoje racionality (tzv. spandrel) je ovšem samotně uvědomění, že k mučícímu cyklu vůbec dochází a následná schopnost generovat projektivní, eticky optimalizované scénáře, při kterých by byl tento cyklus eliminován. Využijme toho.       

Neexistuje jediný morální důvod, proč by měla další generace hostitelů, jež bude opět vystavena mučícímu cyklu, vzniknout, existuje jen replikační imperativ DNA. Neexistence života deprivaci nepodléhá. Nezplozením nové bytosti zabráníme vzniku kolosálního množství zla a utrpení, jež by tuto bytost potkalo a to s prakticky nulovým nákladem. Jde o naprosto odlišný scénář, než kterým by byla sebevražda. Při neplození nedochází k anihilaci vědomé bytosti, protože tato bytost nevznikne. Elegance a snadnost, kterou toto řešení skýtá, je až fascinující. Stačí tak strašně málo!

Skutečnost, že lidé zatím masově nepřistoupili k rebelii proti DNA formou neplození může být vysvětlena pouze tím, že racionalita, jež je k tomu nutná, zatím v populaci ještě zcela nedominuje (viz též život v teologických sebeklamech výše). Je dokonce možné, že magické myšlení, stojící za iracionální religiozitou, je jakási forma protiúderu DNA, který je zaměřen na projevy etické racionality, jež mohou potenciálně vést ke konečnému vítězství nad mučím cyklem a vymýcením diktatury DNA. Důvod k optimismu však existuje. Lidé již dílčí úspěchy zaznamenali. Existuje antikoncepce, která je efektivním projevem vzdoru a zachránila před mučením a smrtí již nesčetně bytostí, existují i potraty, které představují totéž. Díky vzdělání a etickému pokroku má racionalita šanci se dále šířit. Budou-li tyto otázky zahrnuty do výukových osnov a díky médiím dojde k osvětě, lidé budou schopni rozpoznat, že počínání nového života je věcně a morálně přibližně na úrovni vraždy (jak ukazuje např. tento článek). V kombinaci s dalšími opatřeními, o kterých pojedná Část 2 tohoto manifestu, si konečné vítězství nad diktaturou DNA realisticky představit lze.

Pozn. Je nutno dodat, že menší zvýšení diskonfortu bude nezplozením potomka přivozeno těm lidem, kteří si dítě přejí, nicméně pochopí, že jeho zplozením by se dopustili hrubě amorálního činu, proto tak neučiní. Tato cena je ovšem velmi nízká ve srovnání s tím, jaké množství utrpení je díky nezplození nové bytosti vyloučeno. Pečovatelské touhy lze snadno naplnit například péčí o adoptované dítě respektive péčí o kohokoliv, kdo to potřebuje.