Již 100 milionů lidských životů obětováno na oltář americké „politiky hodnot"

Představa, že morální povinností Spojených států je způsobovat liberální válečné dobro po celém světě, je mezi západními vzdělanci stále velmi rozšířená. Pojďme se však podívat, co skutečně představuje politika intervencionismu.  

Intervencionismus

Intervencionismus je politická ideologie nebo politický přístup, který prosazuje aktivní zásahy, obvykle vlády nebo mocenského subjektu, do vnitřních záležitostí jiných států nebo do specifických situací. Zahrnuje přijímání záměrných opatření, jako jsou vojenská, ekonomická nebo diplomatická opatření, s cílem ovlivnit nebo utvářet vnitřní nebo mezinárodní záležitosti jiných zemí.

Zastánci intervencionismu argumentují, že může teoreticky podpořit demokracii, chránit lidská práva či předcházet humanitárním krizím. Zasahování do vnitřních záležitostí jiných států je ovšem eticky velmi problematické. Ve světle skutečných důsledků této politiky lze o zastáncích této politiky úspěšně konstatovat, že se stali obětmi idealistického fanatismu nebo cynického nihilismu. Každá intervence s sebou totiž až s matematickou jistotou přináší extrémní množství nezamýšlených tragédií, mezi kterými je politická destabilizace, prodlužování konfliktů nebo dlouhodobé nepřátelství, což vše samozřejmě vede k naprosto zbytečným ztrátám na lidských životech.

Praktické zkušenosti

Je všeobecně přijímáno, že v posledních letech platí za největší a nejfanatičtější intervencionistickou velmoc Spojené státy, které vedly téměř nepochopitelné války v Iráku a Afganistánu, jež nemají jediný pozitivní výsledek pro vůbec nikoho, dokonce ani pro USA samotné. Tyto války přinesly nezměrné utrpení zde žijícím lidem, kteří za něj zaplatili minimálně jedním milionem mrtvých. Známé jsou také události Arabského jara. Během Arabského jara vyjádřily Spojené státy podporu demokratickým snahám protestujících, důsledkem čehož byla destabilizace celého arabského regionu, miliony uprchlíků a opět zřejmě milion mrtvých. Bez této intervence by zřejmě vládci dotčených zemí všechna povstání snadno potlačili, liberálně smýšlející fragment těchto společností by se sice zřejmě cítil osamělejší, zato by však nemusel přihlížet destrukci, která se ve skutečné realitě odehrála. Snaha USA pomoct za každou cenu nespokojené minoritě nějakého státu, který je tisíce kilometrů vzdálený od americké pevniny se podobá aktivitě dětí, které se snaží ve stohu slámy nalézt ztracenou jehlu a vezmou si k tomu na pomoc svíčku a sirky. Pojďme si vyjmenovat další státy, ve kterých USA podobně „efektivně“ projevily svůj intervencionalismus. Jen od roku 1945 šlo o následující země: Jižní Korea, Čína, Řecko, Kostarika, Albánie, Sýrie, Burma, Egypt, Guatemala, Irán, Indonésie, Vietnam, Kuba, Kongo, Laos, Dominikánská republika, Kambodža, Čile, Bolívie, Etiopie, Angola, Východní Timor, Argentina, Čad, Nikaragua, Grenada, Panama, Haiti nebo Zair (podrobnější odkaz zde). V těchto zemích šlo vždy o snahu o změnu režimu s těžko vyčíslitelným počtem obětí a v mnoha z nich byly tyto pokusy prováděny několikrát. V Sýrii pak téměř každé desetiletí.  

K zamyšlení se nabízí též situace na Ukrajině. Jak by tento konflikt vypadal, kdyby nebyl kyjevský režim motivován ke snaze Rusko porazit? Je dost možné, že bez neustálého přilévání oleje do ohně by tato válka zřejmě již před rokem skončila (respektive vůbec nezačala, jak říká například uznávaný politolog a politický filozof John Mearsheimer). Putin nedávno ukázal delegaci afrických hlav států dohody podepsané s Kyjevem z března či dubna loňského roku. Nebýt intervencionistické politiky USA, jejíž zájmem je v tomto případě prostřednictvím obětování ukrajinského obyvatelstva strategicky oslabit Rusko (spíše varianta cynického nihilismu než idealistického fanatismu), tyto dohody by byly přijaty a aplikovány. Ukrajina by nyní byla neutrální zemí bez ambic stát se členem NATO, a v tomto státě by se žilo jako kdykoliv jindy. Její prozápadně orientovaná část obyvatelstva by byla  nějakým víceméně abstraktním způsobem nespokojená, na druhou stranu by ovšem žila v nezničených městech, její děti by měli své otce a mohly vyrůstat v zemi, která by nebyla rozvrácená. Je lepší žít v bývalé provincii Ruska (která je mimochodem chudší než samotné Rusko), ve které se Rusko snaží uplatnit svůj velmocenský vliv nebo raději vůbec nežít? S přispěním politiky USA bude Ukrajina státem zcela zničeným a vydá nejspíš ještě mnoho set tisíc svých obyvatel jako potravu dělům, zatímco velké množství Západem indoktrinovaných nešťastníků (stejně tak jako běžných Ukrajinců, které výsledek konfliktu nezajímá a chtějí jen normálně žít) je dnes již mrtvých či zmrzačených. Vybrali by si tito lidé stejný osud, kdyby se mohli rozhodnout, zda mír s Ruskem či ne? Je to otázka. Naproti tomu si můžeme být jisti tím, že američtí intervencionalisté by si válku na cizích územích vybrali vždy, když by to bylo jen trochu možné. Nejsou to totiž oni, jejichž životní prostor a samotné životy jsou v sázce. Všechna fiaska proválečné americké politiky totiž nejdou na osobní vrub lidí, kteří se o tuto politiku zasazují. Nikdo z nich nepřišel kvůli milionům mrtvých o svoji kariéru nebo své roční finanční bonusy. Z pohodlí křesel v dobře vytopených pracovnách je velmi příjemné dělat „hodnotovou politiku". Teleskopická filantropie, se kterou válečné kruhy exportují demokracii všude do světa, dává vzniknout dobrým pocitům o sobě samotném a vylepšuje morální i sociální kredit v daném intelektuálním kruhu. I kdyby ve jménu vybraných exportovaných hodnot zemřely třeba miliardy lidí různě po světě nebo třeba úplně všichni lidé, architekti této politiky by se sebou byli nepochybně i nadále velmi spokojeni, jelikož oni přece reprezentují principiální a metafyzické dobro a jsou hrází té pravé civilizace, na jejíž obranu (aniž by však na ni kdokoliv útočil) mohou obětovat vše, kromě sebe samotných.          

Hypotetický svět bez amerického intervencionismu

Pojďme se pokusit domyslet, jaké vedlejší efekty intervencionismu na té nejobecnější úrovni. Jaký by byl běh událostí 20. století, kdyby se USA neangažovaly v první světové válce?  Co by se stalo, kdyby Woodrow Wilson v souladu se svým předvolebním slibem nevstoupil se svými vojsky do první světové války? Odpověď na otázku, jako je tato, nelze z důvodu její kontrafaktuální povahy nikdy empiricky potvrdit ani falzifikovat. To však neznamená, že by tato otázka neměla smysl nebo že by odpověď na ni byla libovolná. Naopak, na základě pochopení skutečných historických událostí a osobností, které se na nich podílely, lze na otázku týkající se nejpravděpodobnějšího alternativního průběhu dějin odpovědět podrobně a s dostatečnou jistotou. Pro větší přehlednost je úvaha předložena v následujících bodech.

• Pokud by se Spojené státy držely striktně neintervenční zahraniční politiky, je pravděpodobné, že by vnitroevropský konflikt skončil koncem roku 1916 nebo začátkem roku 1917 v důsledku několika mírových iniciativ, zejména rakouského císaře Karla I.

• Válka by navíc byla ukončena oboustranně přijatelným a tvář zachraňujícím kompromisním mírem, nikoli skutečným diktátem.

• V důsledku toho by Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko zůstaly tradičními monarchiemi, místo aby se změnily v krátkodobé demokratické republiky.

• Se silnějším ruským carem a německým a rakouským císařem by bylo pro bolševiky téměř nemožné převzít moc v Rusku a v reakci na rostoucí komunistickou hrozbu v západní Evropě by totéž nemohli udělat fašisté a národní socialisté v Itálii a Německu.

• Miliony obětí komunismu, národního socialismu a druhé světové války by byly zachráněny.

• Místo toho, aby střední a východní Evropa (a následně polovina zeměkoule) padla do rukou komunistů a byla více než čtyřicet let drancována, devastována a násilně izolována od západních trhů, zůstala by celá Evropa (a celá zeměkoule) hospodářsky integrována (jako v 19. století) v celosvětovém systému dělby práce a spolupráce.

• Světová životní úroveň by vzrostla na mnohem vyšší úroveň, než ve skutečnosti je.

Argumenty pro politiku nevměšování 

Upsat se v zahraniční politice principům intervencionalismu oděnému do hávu protektora demokracie a liberalismu vede k permanentnímu válčení. Vždy budou existovat skupiny nespokojené s výkonem moci. Za běžných okolností by byly dominantním lokálním hráčem potlačeny, čímž by bylo dosaženo stability. Bude-li se jim však dostávat vojenské či jakékoliv jiné podpory ze zahraničí, přirozený lokální „strong men“ je potlačit nebude schopen, což povede ke dlouho trvajícím krizím s netušenými následky. S následky o to horšími, čím bude zahraniční intervencionalista idealističtější a dogmatičtější. Malé konflikty přerostou v konflikty střední, střední pak ve světové války. Přílišný idealismus a ochota jej vojensky realizovat povede nejen k utrpení těch, kterým se tímto způsobem snažíme pomoci, ale i k utrpení velmi málo zainteresovaných skupin, jež nemají s původním konfliktem nic společného, jak ukazují historické zkušenosti. Je proto třeba propagovat úplně odlišná východiska mezinárodní politiky a nekompromisně odsoudit postupy, které volí Spojené státy fanaticky se fixující na ideu unipolárního světa ovládnutého jednou ideologií. Svět, ve kterém se bude vyskytovat více vzájemně se respektujících mocností teoreticky může dospět k rovnováze. Svět, ve kterém bude jedna strana bojovat za dosažení totální ideologické a mocenské světovlády je nutně odsouzen k permanentní válce a násilnému zániku.