Globalizace, Universalismus a Kosmopolitanismus

Kam jsou až vlastně ochotni zajít? V článku se skrývá alespoň částečná odpověď na tuto otázku. Zkráceně lze však říct - hodně daleko. 

Ve světle nedávného případu francouzského učitele, který byl zavražděn islámským fanatikem za to, že svým žákům přednášel o svobodě slova, se nám opět připomenuly základní civilizační dilemata, která budeme muset vyřešit, pokud máme zájem na tom, aby se příští generace měly alespoň tak dobře, jako my. Centrální téma, které v tomto ohledu  vyvstává především, je spojené s termínem globalizace. Může nám globalizace i do budoucna zabezpečovat zvyšující se životní standard či nikoliv?

Předchozí odstavec by měl vést okamžitě k otázce, co je zde pojmem globalizace přesně míněno. Je islám ve Francii projevem globalizace? Je prodej Coca Coly v Číně projevem téže globalizace? A představuje globalizaci například i moje soukromá cesta do Jihoafrické republiky? Tento článek má za cíl projevy globalizace kategorizovat, ale také je normativně vyhodnotit a konstatovat, co znamená globalizaci špatnou, jejíž vliv na život každého z nás negativní, a co naopak globalizaci dobrou, která přispívá k našemu pozitivnímu rozvoji.

Globalizace je široký termín, do kterého se mohou promítat principy universalismu, kosmopolitanismu, může ovšem probíhat i při jejich absenci. Tyto pojmy je třeba pro účely této analýzy lépe objasnit.

Pojmové vymezení

Universalismus je koncept založený na iluzi kosmopolitanismu. Universalismus je ambice mechanicky a kvantitativně expandovat určitý způsob života založený kultuře konzumerismu a městského životního stylu do všech oblastí světa. Universalismus je kompatibilní s etatismem a egalitarianismus je jeho hnací silou. Po miliardách lidských atomů universalismus vyžaduje, aby žily dle jednotných pravidel.  

Globalizace „ortodoxní“ tj. neobsahují výše zmíněné aspekty universalismu, je naproti tomu procesem rozšiřování přirozených trhů do nových oblastí, ve kterých se daří úspěšným firmám nacházet nová odbytiště. Globalizace ortodoxní je kompatibilní s vytvořením semi-autarchických (uzavřených) bloků založených na odlišných ekonomických systémech a jejich vzájemné konstruktivní interakci bez nároků na jejich asimilaci do univerzalistického globálního modelu.

Globální ekonomika tedy může být založena na globalizujícím se světě, aniž by však byla universalistická. Mezinárodní obchod se začal intenzivně rozvíjet již mezi 16. a 17. stoletím a byl spojen s novými objevy na mapě světa a ustavením nových obchodních cest. Již tyto události tedy představovaly postupující globalizaci. Tato tendence je neustále posilována technologickým pokrokem, jakým jsou stále výkonnější instantní trans-nacionální komunikace, finanční infrastruktura i vědecká spolupráce. Pokud jde o universalismus, jeho myšlenkový základ dostopoval bloger Curtis Yarvin publikující pod přezdívkou Mencius Moldbug ve svojí eseji „How Dawkins got pwned“ po linii několika křesťanských sekt, přes protestantismus, kalvinismus až k anglo-kalvinismu, který má též původ v 16. století. Za politickou projekci universalismu pak můžeme považovat progresivismus, který bývá poprvé spojován s dnes již neexistující britskou politickou stranou „Whig party“, jež byla založena ve 30. letech 18. století. Z důvodů, které popisuje ve dvou svých článcích zde a zde, je progresivismus stále samozřejměji přijímán jako dominantní ideologie téměř napříč celým politickým spektrem, dokonce i stranami, které se původně profilovaly, jako strany konzervativní, jejichž vztah ke konzervatismu byl ovšem nahrazen homeopatickým derivátem, který dnes nazýváme „maistreamový konzervatismus“.

Historický vývoj chtěl tomu, aby se universalismus stal jakýmsi černým pasažérem, který naskočil do vlaku globalizace, kontaminoval ji universalistickými imperativy a stal se její primární nosnou silou. K jakým zítřkům nás má tato síla unášet? V návaznosti na svá ideologická východiska máme směřovat k celosvětové globální vládě, což je cílem politickým a jednotné celosvětové měně, která je cílem ekonomickým. Průběžnými metami na této cestě je ustavování stále větších a větších politických celků a stále širších měnových unií, čehož vzorovým příkladem samozřejmě nemůže být žádná jiná entita, než Evropská Unie. Problémy této cesty jsou jak ekonomické, tak morální povahy a pokusím se je vystihnout v následujících odstavcích. 

Kritika politických a ekonomických cílů universalismu

Získá-li jakákoliv organizace na jakémkoliv trhu monopolní postavení, její klienti budou nuceni smířit se s nižší užitečností, než když by měli možnost si mezi producenty za podmínek konkurence vybírat. Měřitelným propadem užitečnosti produkovaným monopolem je typicky nižší kvalita a/nebo vyšší cena výsledných produktů. Tento fenomén, který je s produkcí monopolu spojen, se nazývá „náklady mrtvé váhy“ a lze jej modelovat nástroji ekonomické teorie.

„Náklady mrtvé váhy“ se budou z hlediska monopolu mocenského manifestovat následujícím způsobem. Čím méně formálně ustavených mocenských center, tím větší pole působnosti vzniká pro síly působící v šedé zóně „na společenském pozadí“ v podobně lobbistických skupin najímaných plutokraty, kterým jde o peníze, či nátlakových skupin aktivistů, kterým jde o propagaci vlastní úzké agendy. Bude-li politické centrum pouze jedno, dělení moci „na pozadí“ pak nabude maximální intenzity. Tyto děje budou ještě zvýrazněny, bude-li formální politická centrum operovat v režimu demokracie, ve které mají zvolení politici jen minimální zájem o správu země konstruktivním způsobem, jelikož jsou v politické funkci angažováni pouze po dobu několika málo let a jejich plánovací horizont je proto taktéž jen krátkodobý, jak popisuje v mnoha svých textech německý libertariánský ekonom Hans-Hermann Poppe. Podobné závěry ovšem plynou i ze sociologické teorie regulace, konkrétně její větve nazývané „Interest Group Theory“. Je také empirickým faktem, že velké říše a velká soustátí se vždy stávají sklerotickými a byly vždy řízeny méně efektivně, než politické celky malé, které byly nuceny reflektovat okolní modely řízení a učit se z nich.    

Ekonomickým cílem universalismu je jednotný globální měnový systém. Silným argumentem ve prospěch jednotné měny je eliminace transakčních nákladů. V teoretické debatě, která by se neodkazovala k empirickým poznatkům měnové historie, se globální měna jeví jako jednoznačně žádoucí systém. Při podrobnějším přezkoumání této otázky však narazíme na závažné problémy, které, stejně jako v předchozím případě, souvisejí s morálním hazardem a výslednou nutností zahrnou do celé úvahy realitu lidské povahy. Dějiny peněz jsou dějinami postupné eroze důvěry, k níž docházelo hlavně v důsledku neustále rostoucích nároků na centralizaci a monopolizaci kontroly nad peněžní nabídkou. Znemožnění konkurence mezi vydavateli oběživa a vznik centrálních bank, opuštění zlatého standardu za účelem otevření stavidel kvantitativního uvolňování a přijetí konceptu „fractional reserve banking“ jako standardního modelu komerčního bankovnictví, jehož podstatou je prodej jedné konkrétní hodnoty více nakupujícím, jsou základními milníky celého degenerativního vývoje. Všechny dnešní ekonomiky jsou díky možnostem kvantitativního uvolňování fiat peněz ekonomikami inflačními. Netřeba dodávat, že z kvantitativního uvolňování opět nejvíce těží plutokracie (tentokrát ne aktivisté), která má přístup k novým penězům jako první a může je využít na pořízení reálných hodnot ještě před tím, než tyto peníze propadnou inflačnímu znehodnocení (detailní vysvětlení v této přednášce). Pobídky ke zvyšování inflace jsou proto mezi plutokracií gigantické. Inflace se zatím nevymyká kontrole jen z toho důvodu, že existuje více měn, které si mezi sebou konkurují, tedy stále podléhají určité tržní disciplíně. Pokud by tato poslední tržní bariera vlivem ustavení jedné měny globální kontrolované jednou centrální bankou zanikla, morální hazard by byl maximalizován a totálnímu peněžnímu chaosu by nebránilo už vůbec nic.

Morální reverze universalismu

Výše popisované problémy universalismu skýtají implicitní morální problémy. V následujícím textu bych chtěl pojednat o etických problémech explicitních, či snad dokonce záměrně generovaných. Universalismus je propojen s ideou kosmopolitanismu, který je specificky spojen s otázkami populace. Troufám si tvrdit, že tento termín neslouží k popisu reality, ale jako ideologická zbraň namířená proti Západnímu světu, která jej má politicky paralyzovat a to formou antropologické povodně.  

Stoupenci kosmopolitanismu přicházejí s následujícím tvrzením: „Na světě je jen jedno lidstvo, zbořme tedy všechny hranice a konečně se staňme jednotnou globální komunitou.“ Máme uvěřit tomu, že  budoucnost planety bude vycházet z totálního namixování všech kultur a etnik světa, ze kterého povstane nový globální člověk. V celé této vizi je však zaklet jistý sofismus: je v příkrém rozporu s tím, co se ve světě reálně odehrává. Etno-kulturní homogenita není tím, co by na nás čekalo hned za dalším rohem. Realita je právě opačná, etnické bloky neustále posilují, jak dokládá Jared Taylor na stránkách American Renaissance nebo Greg Johnson na stránkách Counter Currents. Imigraci jsou dnes otevřeny jen Severní Amerika a Evropa. Jenom Severní Amerika a Evropa, či spíše jejich intelektuální elity, věří, a nutí ostatní k tomu, aby uvěřili, v dějinnou nevyhnutelnost globálního tavícího kotlíku (melting pot). Stejně tak, jako se Marxismus pokoušel vnutit lidem víru ve vědeckou nevyhnutelnost vzniku internacionálního socialismu; globalizace pod vlajkovou lodí kosmopolitanismu nám trpělivě vysvětluje, jak nás historie přivádí k nutnosti akceptovat příliv Afro-Asijských imigrantů, kteří nám pomohou zapomenou na naši opresivní Evropskou a Americkou etno-kulturní identitu. V boji s vlastním „vnitřním fašistou“ a na cestě k dosažení universalistického ideálu nám mají mimochodem podobně pomoct také sexuální, náboženské a další minority, jejichž životní styl má představovat nový správnější kulturní standard chráněný komisariátem politické korektnosti.

Tento typ globalizace v barvách kosmopolitanismu je však kupodivu zcela nezajímavý pro celý zbytek světa. Argumentace o tom, že tento typ globalizace je světovým fenoménem reflektujícím historický vývoj, je intelektuální podvod. Správnější a reálnější popis věcí je tento: Evropa i Amerika je subjektem masivní demografické kolonizace, zatímco Čína, Japonsko, Indie, Afrika i Islámský svět realizují etno-kulturní politiku, která je přesně opačná od té Západní. Export populace z těchto částí světa je umožněn ba podporován, pokud jde však o populační import, tyto bloky operují jako zcela uzavřené (samozřejmě s výjimkou vysoce kvalifikovaných zahraničních pracovníků, či dočasné dělnické výpomoci). Tato asymetrická dynamika je pak replikována také uvnitř Evropských zemí a Spojených Států Amerických. Zájem původního obyvatelstva o kulturní asimilaci nově příchozích je intelektuální elitou těchto zemí vnímán jako nežádoucí a popisován negativně definovanými výrazy jako „kulturní apropriace“, zatímco přizpůsobování se kulturním zvykům imigrantů je chápáno jako jednání vysoce morální a opozici vůči této tendenci pak přidělováno přízvisko „bigotní“ (příkladem budiž uznání práva na nošení hidžábu ve školách).  

Závěr        

Globalizace jako taková je žádoucí, přirozený a organický jev podporující rozvoj všech aktérů, kteří se v ní angažují. Globalizace vedená pod vlajkou universalismu a jeho specifického projevu, jímž je kosmopolitanismus, je naopak proces obsahující ekonomickou a morální degeneraci, který je v celém svém rozsahu zcela destruktivní. Politické a ekonomické motivy, které vedou elity k přijetí universalistické podoby globalizace, lze snadno vysledovat v rámci pátrání po původu jejich finanční a ekonomické moci. Pokud jde o specifické etnokulturní  požadavky vznášené universalismem, i ty lze vysvětlit prizmatem mocenských zájmů, které pro své účely zneužívají laciného moralizování a agresivní indoktrinaci vyvolávající v cílových obětech (často mladých lidech s idealistickým pohledem na svět) stavy až jakéhosi etno-masochismu a sebenenávisti. Je zde ovšem rozdíl co se týče skupin iniciátorů těchto tlaků. Vlnu politického a ekonomického universalismu iniciuje plutokracie; vlna universalismu etno-kulturního je iniciována intelektuálními elitami, pro něž představuje nejsnadnější způsob zvýšení jejich vlivu. Zájmem všech ostatních, tedy řekněme 95 % lidí, je naproti tomu universalismus zcela opustit a využívat možností nabízených globalizací v původním smyslu slova.