Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Elitářský kult, anatomie mediálního rámování, změna režimu

Článek vyjasňuje vztah mocenských elit ke zbytku společnosti a odpovídá na otázku k jakým cílům se  současné elity snaží ostatní složky společnosti využít a především jak to provádějí. Otevřeny jsou také otázky změny režimu.  

„Když už projev trval asi dvacet minut, vběhl na tribunu posel a vložil řečníkovi do ruky útržek papíru. Ten ho rozbalil, přečetl a ani svůj projev nepřerušil. Nic se nezměnilo, ani v jeho hlase, ani ve vystupování, ani v obsahu toho, co říkal, ale najednou byla jména jiná. Davem projela vlna porozumění beze slov. Oceánie je ve válce s Eastasií! V příštím okamžiku nastal mohutný pohyb. Plakáty a transparenty, jimiž bylo náměstí vyzdobeno, jsou nesprávné! Na dobré polovině z nich jsou nesprávné tváře. To je sabotáž! Goldsteinovi agenti zapracovali! Došlo k rozběsněné mezihře, v níž se strhávaly plakáty ze zdí, transparenty se rvaly na kusy a dupalo se po nich. Zvědové předváděli pravé divy, jak šplhali po hřebenech střech a odřezávali vlajky, které se třepotaly z komínů. Za dvě, tři minuty bylo po všem. Řečník stále ještě svíral mikrofon, ramena nachýlená kupředu, volnou rukou chňapal do vzduchu a bez přerušení pokračoval v projevu. A po další chvíli dav zase zařičel divokým, zuřivým řevem. Nenávist pokračovala přesně jako předtím, jen terč se změnil.“

Tato známá scéna z románu 1984 ukazuje náhlou změnu společenského sentimentu řízenou řečníkem na tribuně, který na základě instrukce v jedné větě svého projevu nahradil odvěkého nepřítele Eurasii za Eastasii a během několika málo minut došlo k „přenastavení“ nálad (v tomto případě nenávisti) i veškerého obyvatelstva, které se tak briskně sjednotilo s novou oficiální linií. Je opravdu možné davové emoce takto snadno manipulovat? Jsem nyní již zcela přesvědčen o tom, že tomu možné je, pokud ne jednou větou a rychlou změnou transparentů, pak určitě jedním nebo několika málo články, které vyjdou v médiu, které vnímáme jako reprezentanta pravdy. Pamatujme na to, že Orwell napsal román 1984 poté co pracoval v BBC.

Pravda a společenské vědy

Přesvědčení o tom, co je zdrojem pravdy záleží na typu společenského uspořádání. V klasickém orwellovském prostředí produkuje pravdu ministerstvo pravdy, v teokraciích je zdrojem pravdy náboženství a v našem současném světě tvoří pravdu média. Inspirací pro tvorbu pravdy jsou jim primárně university. Co se týče jejich výstupů týkajících se přírodních věd, zřejmě neexistuje lepšího zdroje, ke kterému by bylo možné referovat. Jak je to však s výstupy věd společenských? Společenské vědy nesplňují nároky na vědecký postup, které jsou kladeny na vědy přírodní. V kontextu společenských věd je prakticky nemožné rekonstruovat kauzální řetězec společenských jevů stejně jako je nemožné aranžovat kontrolovaný experiment. Absolutní většina fyziků, chemiků a biologů se shodne na základních principech, kterými se oblast jejich zkoumání řídí. Tyto vědy realizují pokrok, nové teorie většinou nepopírají ty původní, pouze je rozšiřují (newtonovská fyzika stále platí a ve většině situací si s ní vystačíme, teorii relativity používáme jen v kontextu velkých vzdáleností a rychlostí). Na druhou stranu nedostatečně požadavky na metodologii sociálních věd vedou ke skutečnosti, že dokonce i intelektuálně poctiví akademici dosahují mnohdy zcela odlišných závěrů. Akademická ekonomie, sociologie, antropologie, religionistika a dokonce historie (o filozofii ani nemluvě) zahrnují školy, které se vzájemně vylučují. Hlavní význam těchto věd proto spočívá ve sběru dat, nikoliv schopnosti predikce událostí budoucích, jak je tomu u věd přírodních. Společenské vědy ve skutečnosti nejsou k řízení společnosti třeba. Římská říše trvala tisíc let a po většinu času se jí dařilo poměrně dobře, aniž by ke svému chodu využívala poznatky aparátu společenských věd. Naproti tomu Sovětský svaz byl řízen vědecky, za pomocí nejnovějších poznatků ekonomie, a nepřežil ani jedno století. Možná byl Sovětský svaz postaven na nerealistické antropologii a špatné ekonomické doktríně, z toho nicméně nevyplývá, že nyní s jistotou víme, která ekonomická doktrína je správná. Neoklasický ekonomický model, který řídí společnost naši, může nakonec vést k podobným defektům, k jakým vedl Marxismus-leninismus. Sociálně vědní scientismus je klam, který je výsledkem zanícení pro výzkumný směr, ve kterém se daný badatel angažuje, nikoliv vítězným trumfem společenskovědního pokroku. Meta principem selekce dominujících ideologií, které nám společenské vědy nabízejí, pak není jejich exaktní vědecká platnost, ale jejich výhodnost v rámci zájmu udržet a maximalizovat svoji moc.

Aktuální dominující „pravda“ na poli společenských věd je představována mocenskými zájmy. Dominantní mediální narativ není reprezentací neutrality, ale reprezentací takové interpretace skutečnosti, která má za účel udržení a vylepšení postavení skupin, které se ocitají v pozicích moci. Rozhodně si nelze představovat, že jsou selektovány narativy, které by stávajícím mocenským strukturám nevyhovovaly, byť by mohly prospět většině ostatního obyvatelstva. V Západním světě je tímto dominantním narativem levicový liberalismus a progresivismus. Toto je styl, který se současným elitám zamlouvá, jelikož v rámci současného společenského uspořádání (post demokracie / distribuovaná oligarchie) nejlépe zabezpečuje stabilitu jejich vlastního postavení. Levicově liberální ideologie není výsledkem svobodného soutěžení idejí, jak to předpokládá tradiční teorie demokracie. Tato ideologie vychází z universit, zasahuje mediální sféru, proniká do zábavního průmyslu, ovlivňuje fungování největších korporací a určuje mantinely všem systémovým politickým hráčům. Tato ideologie má v Západním světě monopol na společenský vývoj. V našem českém mikrosvětě je ilustrací této vývojové dynamiky situace v ODS, která se z původní strany konzervativní stala svoji vlastní „cuckservativní“ odmocninou. Vidíme vzestup novolevicových Pirátů, kteří substituují původně konzervativní levicový proud reprezentovaný ČSSD a vnímáme, že se celý diskurz má stále zřetelněji levicovou dynamiku. Stále lze také potkat lidi, kteří vnímají hnutí ANO jako stranu antisystémovou. Nic nemůže být dále od pravdy, ANO nezměnilo levicově liberální vývojový kurz země ani o píď a nezpomalilo ani ty nejvíce extravagantní liberální nároky, což je vidět zejména v resortu školství. Hard core liberály je hnutí ANO popisováno negativně jen kvůli kontroverzní osobě premiéra, co se týče jeho politiky, jde o standardní levicově liberální stranu, jakou jsou Piráti, KDU nebo vůči levicovému liberalismu kapitulující ODS a tak dále. Každý, kdo je „cool“ je dnes levicově liberální, podobně jako byl dříve „cool“ každý, kdo byl komunista. Nejvíce ambiciózní lidé byli ve svojí době komunisté. Komunismus byl tentýž elitářský kult, jakým je dnes jeho derivát, kterým je levicový liberalismus / progresivismus.

Elitářský kult a jeho fungování

Ideologie elitářského kultu vyhovuje elitám, nikoliv však většině, která vlivem praktikování levicového liberalismu ztrácí své postavení. Přesto však získává podporu u širokých společenských vrstev. Jakým způsobem probíhá podmaňování celých segmentů společnosti, jejichž loajalita je pro udržení pro udržení mocenské struktury nutná a jaký význam v tomto procesu hraje stát? Jsou využívána média, organizování jejich využití ale záleží na tom, v jakém státním uspořádání se nacházíme. V centralizovaných režimech lze média koupit a nařídit jim, o čem budou informovat. V decentralizovaných oligarchiích západního typu, jako jsme i my, je však třeba zvolit postup jiný. Klíčové funkce moci, jako je právě rozhodování o tom, co je pravda nebo co má být uděláno, jsou outsourcovány mimo samotný stát a mimo demokratickou kontrolu. Politici se ptají na to, co mají dělat universit a univerzity komunikují svojí verzi světa prostřednictvím médií. Média činnost politiků vyhodnocují a pokud jí uznají za dostatečnou, zajistí politikům nové zvolení i v dalším volebním období. Za svoji roli jsou odměňovány prestiží, vlivem a mocí, stejně tak jako university, které o strategickém ideologickém směřování rozhodují (tj. selektují postupy, které vylepšují jejich vlastní mocenské postavení). Tímto se kruh uzavírá a dostáváme se opět na začátek této kapitoly. Levicový liberalismus není produktem otevřené soutěže názorů, o kterých se debatuje napříč společností, ale účelovým nástrojem moci, který využívají elity proti ostatním složkám společnosti. Proč je vektorem moci zrovna neustále progresivnější levicový liberalismus a ne třeba paleokonzervatismus? Proč současné západní university dávají na veškeré společenské otázku zrovna tuto jedinou odpověď? Jak jsem zmiňoval výše, nejde o konsenzus vědecký, ale mocenský. A není to ani žádná historická danost, ale výsledek pobídek, které plynou z distribuované oligarchické struktury, ve které není moc vyvážená odpovědností. V našem systému je snadnější bořit ustálená pravidla a principy, tj. být levicovým liberálem (např. předlužovat se, myslet na krátkodobý zisk, ustavovat nové byrokratické instituce, zavádět nové kategorie utlačovaných lidí atd.). než apelovat na organický společenský vývoj (více popisuji zde). Levicový liberalismus odměňuje loajalitu malými dávkami moci. Jsi homosexuální muslimka? Podpoř levicově liberální étos a za odměnu dostaneš status utlačované osoby, tj. získáš větší moc. Jsi nezaměstnaný mladý člověk s ambicemi? Podpoř levicově liberální étos a za odměnu dostaneš dotace, na založení neziskovky, která se bude zabývat genderem, tj. získáš větší moc. Podobný princip lze vypozorovat i na dalších úrovních, například úrovni korporátní. Jsi korporace? Buď iniciativní ve věci propagování sociální spravedlnosti a demonstruj loajalitu vůči nejnovějším liberálním názorům na změnu podnebí a dostaneš dotace a úlevy. Čím extrémnější budou tvé liberální názory a projekty, tím větší moc budeš mít. Právě toto je dynamika posilování distribuované oligarchie, která liberalismus generuje a ten je zároveň jejím palivem. V odlišné mocenské struktuře, která by akcentovala zodpovědnost za vlastní činy, by se levicový liberalismus neuchytil.

Jak mohou elity prostřednictvím médií získat pro celý tento apokalyptický projekt široké společenské masy se pokusím zodpovědět v kapitole další. V následujícím textu se budu soustředit na rešerši starších studií mechanik moderní mediální manipulace, která je realizována prostřednictvím tzv. rámování.      

Výzkum teorie rámování

Rámce zvýrazňují některé části informací o položce, která je předmětem komunikace, a tím je umocňují. Samotné slovo zvýraznění je třeba definovat: jde o uvedení informace takovým způsobem, aby byla cílovou skupinu viditelnější, smysluplnější nebo zapamatovatelnější. Zvýšení význačnosti zvyšuje pravděpodobnost, že posluchači/čtenáři/diváci (příjemci) budou informace vnímat, rozeznávat jejich význam a ukládat je do paměti.

Zřejmě nejznámější ukázku fungování rámců na lidské vnímání poskytli badatelé Kahneman a Tversky (1984) jako výsledek experimentu, ke kterém byli respondenti dotazováni:

Představte si, že USA se připravují na vypuknutí neobvyklé asijské nemoci, která by měla zabít 600 lidí. Byly navrženy dva alternativní programy boje proti této nemoci. Předpokládejme, že přesné vědecké odhady důsledků programů jsou následující: Pokud bude přijat program A, bude 200 lidí bude zachráněno. Pokud je přijat program B, existuje třetinová pravděpodobnost, že 600 lidí bude zachráněno, a dvou třetinová pravděpodobnost, že nebudou zachráněni žádní lidé. Kterému z těchto dvou programů byste dali přednost? (1984, s. 243)

V tomto experimentu si 72 procent respondentů zvolilo program A, zatímco 28 % zvolilo program B. V následném experimentu byly nabídnuty stejné možnosti, ovšem formulovány z hlediska pravděpodobných úmrtí, nikoliv než pravděpodobně zachráněných životů: „Pokud bude přijat program C, zemře 400 lidí. Pokud bude přijat program D, existuje třetinová pravděpodobnost, že nikdo nezemře, a dvou třetinová pravděpodobnost, že zemře 600 lidí“ (Kahneman & Tversky, 1984, s. 343). Toto odlišené rámování vedlo u respondentů k odlišnému výběru programů. Program C byl zvolen 22 % respondentů, ačkoli jeho „identické dvojče“ program A vybralo 72 % respondentů; program D vybralo 78 %, zatímco stejný program B získal pouze 28 %.

Experimenty Kahnemana a Tverského ukazují, že rámce vybírají a upozorňují na konkrétní aspekty popsané reality, což logicky znamená, že rámce současně odvádějí pozornost od ostatních aspektů. Většina rámců je definována tím, co zahrnují, ovšem zároveň i tím, co ignorují. Ignorování potenciálních problémů, vysvětlení, hodnocení a doporučování může být pro výsledný efekt komunikace stejně kritické jako přímá snaha publikum aktivně vést.

Edelman (1993) zdůrazňuje způsob, jakým rámce získávají sílu prostřednictvím selektivního popisu a ignorováním důležitých rysů popisované situace:

Charakter, příčiny a důsledky jakéhokoli jevu se radikálně liší, když se provedou změny v tom, co je prominentně zobrazeno, co je potlačeno a zejména v tom, jak jsou pozorování klasifikována. Sociální svět je kaleidoskopem potenciálních realit, které lze snadno vyvolat změnou způsobu, jakým je jeho pozorování rámováno a kategorizováno. (1993, s. 232)

Odpovědi příjemců jsou zřetelně ovlivněny, pokud vnímají a zpracovávají informace o určité konkrétní interpretaci daného jevu a mají málo údajů o alternativách. Proto je ignorace interpretací pomocí rámců pro výsledný komunikační efekt stejně významná jako jejich zařazení.

Sniderman, Brody a Tetlock (1991) poskytují jasný příklad významu přítomnosti a absence v rámování:

Účinek rámování spočívá ve vyzdvihování odlišných hodnot, čímž se stanoví význačnost jedné nebo druhé. Tedy většina veřejnosti podporuje individuální práva osob s AIDS, když je problém rámován tak, že jsou zdůrazněny aspekty občanských svobod. Když je problém AIDS rámován ve vztahu ke zdravotním aspektům věci, veřejnost bude podporovat povinné testování (s. 52).

V tomto kontextu je vhodné zdůraznit také další princip, který by mohl být jako rozšiřující prvek rámování využíván, kterým je psychologický jev zvaný priming, který je v české literatuře označován jako „vybuzení“. Priming je „proces, ve kterém expozice podnětu ovlivňuje interpretaci nové informace“ (Výrost a Slaměník, 2008, s. 193). Jednodušeji řečeno, lidé vystaveni nějakému stimulu se během pozdějšího rozhodování nechávají tímto podnětem ovlivnit, často velmi bizarním způsobem, aniž by si toho byli vůbec vědomi (Tvrdý, 2015, s. 133). Dopady primingu byly studovány i ve vztahu k morálnímu rozhodování. Bargh (2001) ukázal, že jsou-li lidem předložena slova týkající se altruismu a kooperace (např. „upřímný“, „tolerantní“, „spolehlivý“) je jejich pozdější ochota spolupracovat vyšší než v případě, kdy se setkají se slovy morálně neutrálními. Budou-li média neustále opakovat například mantru: Putin = absolutní zlo, EU = absolutní dobro, SPD = neonacismus; vlivem primingu vejde tato formule relativně snadno do podvědomého rozhodování cílové skupiny. Také další doklady pocházející z výzkumů Khanemana, Tverského, Nisbetta a Willsona (1977) přesvědčivě dokládají, že automatické nevědomé procesy mají zásadní vliv na procesy vědomé. 

Praktické postupy při rámování a zánik demokracie

Koncept rámování poskytuje operativní definici pojmu dominantní význam, který je zásadní pro debaty o polysémii a nezávislosti publika při dekódování mediálních textů. Z hlediska rámování se dominantní význam skládá z hodnotících interpretací, které skýtají nejvyšší pravděpodobnost, že si jich většina publika všimne, zpracuje je a příjme. Identifikovat význam jako dominantní nebo preferovaný předpokládá takovou konkrétní formulaci situace, která odpovídá nejběžnějším hodnotovým schématům publika. Ve většině věcí sociálního nebo politického rázu nejsou lidé obecně příliš dobře informováni a kognitivně aktivní, a proto jsou ve svých reakcích a soudech rámováním velmi silně ovlivněni. Novináři se mohou řídit pravidly „objektivního“ zpravodajství, a přesto komunikovat a prosadit dominantní rámec zpravodajského textu, který většině členů publika brání ve vyváženém hodnocení situace. Ti nejzdatnější mediální manipulátoři (u nás například časopis Respekt) dokáží vnutit zprávám určitý manipulativní dominantní rámec, který se stane celospolečensky přijímanou pravdou, která je projekcí módních trendů následovaných elitářským kultem.

Prostřednictvím rámů lze podle Zallera (1992) modelovat žádoucí podobu „veřejného mínění“. Zallerova teorie spolu s teorií Kahnemana a Tverského tím pádem vyvolává radikální pochybnosti o samotné demokracii. Pokud elity mohou formováním rámců upravovat projevy „opravdového“ veřejného mínění, co se pak tímto skutečným veřejným míněním ve skutečnosti stává? Jak mohou dokonce upřímní demokratičtí představitelé správně reagovat na veřejné mínění, když se empirické důkazy o něm zdají být velmi ovlivněné účinkům komunikovaných rámců?

Nový diskurz jako důsledek změny režimu

Prakticky vše, co média elit uvádějí a vztahuje se to k přírodním vědám je objektivní. Prakticky vše, co se týká otázek politických je manipulace a uvěřit jejich politickým narativům je projevem podvolení se indoktrinaci elitářského kultu. Pak je zde šedá zóna, která může být někdy manipulovaná i jindy nikoliv. Pokud jde o otázky historické, všechna témata, která se již přímo nevtahují k dnešku (jako například vláda Karla IV) budou prezentována neutrálně. Naopak téměř vše, co se k dnešku přímo vztahuje bude silně upravené tak, aby to sloužilo účelům elitářského kultu (jako například historie EU). Indoktrinační aparát, který elity využívají nelze snadno překonat, jelikož je zakotven v samotné podstatě současného systému. Určitě by nebylo dosaženo férovějších společenských poměrů, kdyby například přestal existovat časopis Respekt, brzy by se totiž objevila redakce působící podobně destruktivním způsobem. Změnu může přinést jedině odlišná motivace elit, která by byla lépe sladěna se zájmy domácího obyvatelstva, a nevedla by k nutnosti tyto lidi držet v levicově liberálním podmanění za využívání popisovaných mediálních postupů. Toho je možné dosáhnout v režimu, který bude mít jiné parametry a bude v něm významnou hodnotou odpovědnost za vlastní činy. Analýza toho, jak by měl vypadat nový režim již ovšem není předmětem této úvahy, chtěl bych však ještě uvést krátký nástin toho, jak by ke změně režimu mohlo dojít.

V České republice působí antisystémové strany jako SPD nebo KSČM, nelze však očekávat, že jim bude místními elitami umožněno jakoukoliv zásadnější změnu realizovat. Tyto strany lze v očích většiny snadno delegitimizovat poukazem na skutečnost, že jde o populisty, nacionalisty, že je volí lidé z nižších společenských vrstev atd., což eliminuje jejich atraktivitu o očích konformní většiny, která se snaží přejímat názorové módní trendy od vyšších společenských tříd tj. všech domén politické i nepolitické moci včetně universit, korporací, médií atd. I kdyby SPD navzdory všemu vyhrálo volby se ziskem 80 %, podpůrná liberální infrastruktura by reálným změnám stejně zamezila, podobně, jako znemožnila provádění změn americkému antisystémovému prezidentovi Trumpovi. Současné systémy distribuovaná oligarchie toto snadno dokáží. Iniciativa nebude pocházet ani od elit místních, ony nejsou tvůrci kultury, pouze přejímají zahraniční trendy.

Změna politiky centra vůči periferii

Česká republika je periferií širšího mocenského okruhu, jehož centrem jsou nyní Spojené státy, proto se domnívám, že primární popud ke změně musí vzejít z Ameriky. A může to být i popud jen velmi symbolický – například stažení americké ambasády z Prahy, což by v překladu znamenalo „dělejte si co chcete, přestáváme nad kvalitou vašeho levicového liberalismu dohlížet“. Levicový liberalismus je u nás držen s vypětím veškerých sil elit, které roztáčejí propagandistické soukolí na maximum, a právě proto možná stačí jen polevení dohledu z centra. Takovýto signál by postavil našim elitám alternativní kariérový žebřík. Být ambiciózním, vlivným člověkem už by nemuselo představovat nutnost přísahat věrnost levicové liberální ideologii. Alternativa k liberalismu by získala novou dynamiku a začala by přitahovat větší množství mladých, talentovaných lidí, kteří by dokázali vybudovat rovnocennou kontra kulturu (což např. současná SPD nedokáže, nicméně alespoň se snaží, což se určitě také cení), zvláště za situace, kdyby se Amerika stáhla i z okolních zemí. Pobídky produkovat levicově liberální řešení by se snížily, university by přestaly být až směšně uniformní hlásnou troubou, časopisy typu Respekt by začaly být pro svoji rostoucí irelevantnost nově vznikající kulturou vysmívané, jako jsou nyní třeba Haló noviny. Lidé by se začali stydět za to, že měli co do činění s progresivismem, jako se po Sametové revoluci styděli bývalí komunisté. Nový režim by začal vznikat spontánně, jako přirozený důsledek oslabení ideologie, která tu ve skutečnosti není chtěná. Amerika však zatím zájem stáhnou svoji ambasádu neprojevuje. Isolacionistickou politiku ve Spojených státech nejvíce prosazuje ultralevičák Bernie Sanders, či paleokonzervativní kruhy v Republikánské straně, které však příliš silné nejsou. Pokud by měl nastat tento scénář, měli bychom držet palce americké isolacionistické ultralevici, která má největší šanci tento eventuální postup realizovat. (Mimochodem existence ambasád byla ospravedlnitelná ve 20. stolení, kdy nebyly k dispozici příliš efektivní komunikační prostředky. Ambasády dnešního světa, kdy lze vše vyřešit emailem, mají pouze funkci dohlížecí. Prostřednictvím banketů a recepcí sdružují osoby hostitelského státu, které jsou považovány za významné a prospěšné pro stát kontrolující tj. USA.)     

Zajímavá změna politiky centra vůči periferii se může odehrát jako důsledek nedávné hrozby vysloužilých generálů nové vládnoucí garnituře, v zoufalé naději zachovat svobodu Američanů před levicově liberálními extrémisty, kteří se s největší pravděpodobností nezákonně chopili moci samozřejmě s požehnáním liberální infrastruktury tvořené universitami, médii a korporacemi, tj. značné části indoktrinovaného veřejného mínění. Armáda by mohla být úspěšná v převzetí moci a zachránit poslední zbytky svobody, na jejímž základě byly Spojené Státy ustaveny. Takovéto změny by měly nepochybně své dozvuky i na mocenské periferii a mohly vztyčit alternativní karierový žebřík, stejně jako v předchozím případě.

Udržitelnost změn  

Pokud jde o změnu režimu, nelze si ji představit, aniž by proběhl opravdu autentický „great reset“ celého institucionálního prostředí. Great reset je termín, který používá předseda světového ekonomického fóra Klaus Schwab, mám však velkou obavu, že pan Schwab má vizi, ke které by patřil spíše přídomek „little“. Reset na jehož konci bude stále existovat byť jen jediná instituce, která byla spojena s předchozím režimem není reset. Ačkoliv by samozřejmě nebylo třeba resetovat instituce nepolitické, jako je např. klub rybářů. Skutečný reset by se měl podobat denacifikaci, kterou prováděli spojenci v poraženém Německu. Reset znamená eliminaci nadbytečně běžících softwarových programů, nejde o eliminaci hardwaru. Cílem je zrušení institucí, nikoliv lidí v nich pracujících. Při změně režimu by neměl být zkřiven vlásek jedinému liberálovi nebo progresivistovi. Ti lidé se nedopustili ničeho špatného, pouze se stali obětí defektní institucionální struktury, která je podnítila k tomu, aby jednali anticivilizačně. Zanikne-li tato struktura, přejde většina těchto lidí na „naši stranu“. V Německu již v 50. letech zůstalo jen minimum opravdu přesvědčených nacistů. Důvodem toho byl prostý zánik nacistické institucionální sítě, nikoliv poprava těch, kteří si s nacismem zadali.   

Seznam použité literatury

Bargh, J. A., Gollwitzer, P. M., Lee-Chai, A., Barndollar, K. a Trotschel, R. (2001). The Automated Will: Nonconscious Activation and Pursuit of Behavioral Goals. Journal of Personality and Social Psychology. 81(6), 1014-1027

Edelman, M. J. (1993). Contestable categories and public opinion. Political Communication. 10(3), 231-242  

Nisbett, R. E., a Willson, T. D. (1977). Telling More Than WE Can Know: Werbal Report on Mental Process. Psychological Review. 84(3). 231-259

Kahneman, D., a Tversky, A. (1984). Choice, values, and frames. American Psychologist. 39, 341-350.

Sniderrnan, P. M., Brody, R. A,, a Tetlock, P. E. (1991). Reasoning and choice: Explorations in political psychology. Cambridge, England: Cambridge University Press.

Tvrdý, F. (2015). Nesnáze introspekce. Togga.

Výrost, J., a Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. 2. vydání. Praha: Grada.

Zaller, J. R. (1992). The nature and origins of mass opinion. New York: Cambridge University Press

Zpoza mraků lze již vidět úsvit nových časů

 

Autor: Libor Závodný | sobota 15.5.2021 10:50 | karma článku: 21,52 | přečteno: 704x
  • Další články autora

Libor Závodný

Alain de Benoist: liberalismus

Pojednání o filozofických základech liberalismu, jak je vnímá Alain de Benoist, francouzský filozof a spisovatel.

15.5.2024 v 21:46 | Karma: 5,20 | Přečteno: 119x | Diskuse| Společnost

Libor Závodný

Rozhovor (část 2). Architektura nového režimu

Druhá část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Od popisu situace se zde dostáváme k hrubým návrhům řešení.

18.4.2024 v 8:50 | Karma: 0 | Přečteno: 42x | Diskuse| Politika

Libor Závodný

Rozhovor (část 1). Skutečná povaha současného režimu

První část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Po úpravě vyjde v zatím nejmenovaném médiu. Čtenáři blogu získávají preferenční časová práva a exkluzivitu.

17.4.2024 v 8:25 | Karma: 4,97 | Přečteno: 95x | Diskuse| Politika

Libor Závodný

Julius Evola: regrese kast

Jak se tisíciletá degenerace úplně všeho odráží v proměnách lidských hierarchií, jež určují charakter doby a veškeré její hodnoty? Odpovídá zakladatel magického idealismu a aristokratického radikalismu, baron Julius Evola.

21.12.2023 v 10:28 | Karma: 9,05 | Přečteno: 193x | Diskuse| Společnost

Libor Závodný

Taktika zásahů proti ideologické platformě moci

Nespokojenost jednotlivých společenských skupin má společného jmenovatele: moc v rukou mediálně akademické oligarchie. Jak se nespokojenost u těchto skupin projevuje? To vše a ještě mnohem více v článku.

24.11.2023 v 9:37 | Karma: 13,27 | Přečteno: 286x | Diskuse| Politika
  • Nejčtenější

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Komentátor Schmarz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Tři dny v práci, poté domů s majákem. Ministr Bek jel záchranářskou uličkou

19. června 2024

Premium Ministerstvo školství proplácí coby přespolnímu politikovi Mikuláši Bekovi (STAN) přes 57 tisíc...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Pátek přinese tropické teploty i silné bouřky, některé doprovodí kroupy

20. června 2024  6:30

Přímý přenos Podle meteorologů bude ve čtvrtek slunečno, jen na západě se k večeru mohou objevit přeháňky. „V...

Kdyby evakuovali školu, žil by, říká bratr oběti. Rakušan podle něj něco kryje

20. června 2024

Premium Rodiny obětí střelby na fakultě kritizují policii – ta i ministr vnitra mlčí. „Kdyby policie řekla,...

Romance dvou diktátorů. Severokorejský vůdce Kim kuje pikle s přítelem Putinem

20. června 2024

Premium Tak už to prasklo: severokorejský diktátor Kim Čong-un si našel nového „nejlepšího přítele“....

  • Počet článků 56
  • Celková karma 5,20
  • Průměrná čtenost 585x
ateista, antiteista, nemodlící se neznaboh a rouhající se kacíř 

Seznam rubrik